FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Poslední pívo, pánové!" V krčmě "U Pávice" je dneska nátřesk. Zadní cimra, vyhrazená pro národ trampský, praská ve švech; už jsme se nevešli a tak sedíme ve výčepu mezi starousedlíkama. Sice se tady nesmí hrát na kytaru, ale zato litinový kamna příjemně sálají. Pomalu usrkávám třetí grog, Smrťák poroučí rundu "bejčího voka", teda tuzemáku, budem to zatraceně potřebovat. Venku je třicet čísel sněhu a pořádná klendra. "Smůla, pardi! Minulej tejden tu nebyla ani noha. Na Kavalerku to nemá cenu zkoušet, tam táhli ňáký pražáci už před půldruhou hodinou, Klondajkové jsou tu dneska komplet a eště tu maj pár lidí s sebou, takže tam se taky nechytáme, neboli je to jasný," rozumuje nahlas Buck nad poloprázdnou sklenkou. Ano, je to jasný, obě boudy, co jdou vytopit, jsou nazděný, takže zbejvá Oswego, bouda pro dobře čtyřicet lidí, ale místy křížená s cedníkem. No co, bude nás tam i tak dost, když to počítám.

Platíme, nahazujem bágle a vyrážíme husím pochodem do noci za ostatními. Sníh křupe pod podrážkama kanadek, občas zapadáváme do závějí. Starej Plešoun se nejasně rýsuje do vejšky proti noční obloze. Zatím to jde po rovince, ale za chvíli si máknem.

Stoupáme už pěknou chvíli, funíme, nohy podkluzujou ve sněhu. Karavana se rozdělila, kluci z Klondyke pokračujou po cestě, my odbočujem doprava průsekem. V lese je tma, ale i tak jde rozeznat, že nás táhne pěkná banda. Kluci odmítají baterky a tak šlapu poslední a svítím si, abych se někde nepřerazil, všechno je bílé, oči nerozeznávají podrobnosti.

Něco se děje ve tmě přede mnou. V kuželu světla se objevuje ležící postava, druhá se sklání nad ní. "Co je?" "Já už nemůžu. Nechte mě tu umřít!", přerývaně pláče do sněhu ležící, podle všeho dívka. Její kamarádka se jí marně pokouší postavit na nohy. "Je nalitá?" "Né, ale má kozačky na umělej hmotě, tak jí to děsně klouže. A ještě k tomu je ve čtvrtým měsíci", ztišuje hlas ta stojící a obrací ke mně vyplašený obličej. "Tak vstávej, tady není žádná noclehárna!", doprovázím slova mocným trhnutím pravačkou. Trošku jsem to přehnal, holka je jak za groš kudla, málem vyletěla do vzduchu. "A koukej šlapat, nebo zmrzneš!" "Já už vážně nemůžu!", fňuká. "Tak hele, jestli myslíš, že tě do toho zatracenýho krpálu ponesu na zádech, tak to jsi naletěla. Půjdeš hezky přede mnou, a jestli se pokusíš zase upadnout, tak tě rozkopnu jak sněhuláka. A přestaň bulit, nebo ti natrhnu tlamku od tykadla k tykadlu. No, moc nevejrej a pohyb!!", hraju drsňáka. Něco tady neladí, zjišťuju podvědomě. Ale, sakra, co??!! Holky jsou ucha, víc jak sedmnáct jim nebude, jedna hubertus, druhá růžovej bonekoanovej kožíšek, obě kozačky na podpatku, vůbec nic moc na vandr. "A kde máte pingle?!" "My s sebou nic nemáme." No, nazdar hodiny. "A jak jste se tu vlastně vylíhly? Už jste vůbec někdy byly na vandru?" "Voni nás sbalili na Wilsoňáku ňáký kluci vandráci, co sem jeli, jenže pak se nám v hospodě ztratili." No, tak to je teda pěknej dáreček. A co teď s váma, buchty pitomý? Dopravit vás zpátky na nádraží, to je mrtvý, vlak jede až ráno. Ve vesnici už všichni budou spát, do půlnoci moc nechybí, takže taky nic. Venku zůstat nemůžete, je dobře deset pod nulou. Holt se vo vás budem muset postarat, teda spíš budu. Proč musím bejt vždycky zrovna já ten měkkosrdcatej blbec?

"Parde, půjč mi baterku", přibíhá Smrťák zepředu. "Asi jsme v těch pitomejch průsekách hodili kufr." No tak tohle navrch, to už je rajc. Dotahujeme čelo výpravy, zatímco "vládní zvědové" prohledávají okolí. Všechno je pod sněhem tak stejné, že kdybychom chodili pořád dokola, všimnem si toho až pozejtří. Naštěstí se brzo chytáme na správnej směr.

Po půl hodině se konečně vynořuje povědomá silueta boudy, přičapnutá ke skále. Dveře se s vrznutím otvírají a podle mohutného randálu pod podlahou myši rychle vyklízejí hřiště. Rozsvěcujem svíčky, zapalujeme si čvaňháky a dáváme voraz a řeč. Seznamuju stručně kluky se situací stran našich dvou návštěvnic. Holky jsou očividně mrtvé únavou. "Takže, pardi, to by chtělo zatopit, ještě se trošku donadlábnem, abysme měli kalorie, taky nakrmíme tuhle seňority, a pak zalezem do regálu," rekapituluje někdo nahlas v šeru. Kdosi rozdělává oheň ze zbytku klestí zpod palandy. Konečně to chytlo. Usazujem holky u ohně v primitivním krbu a jdeme na dříví. Sekat soušky mačetou a držet přitom baterku v zubech je kus zvrhlého umění. Kov baterky zebe jako čert a mermomocí se snaží přimrznout k tlamce.

V boudě je halda dříví přes půl podlahy, nás hřeje v žaludcích čaj, konzervy, sušenky, kondenzované kakao - jak koho, podle vlastní chuti. Nakrmený holky začínají pomalu reagovat na svý okolí. "Gentlemani, jestli se někdo v noci vzbudíte, tak přiložte," říká hlas v koutě. No, určitě se někdo vzbudí, dneska to vypadá, že Chilcootskej průsmyk byl proti tomuhle rekreační středisko. "Hele, kluci, kdo máte celty, hoďte je sem, a všechny hadry, ve kterejch nespíte, musíme tyhle imitace ženskejch pořádně zabalit," vměšuju se do hovoru. "A každou vemte mezi sebe vždycky dvá v pořádnejch spacákách, ať je zahřejváte ze stran, snad to přežijou." Vysazujem holky na horní palandu, tam bude možná trošku teplejc a postupně se všichni zachumláváme do spacáků. Hovor utichá, ozývá se první oddechování. Bylo toho dneska na všecky dost.

Ráno mě vytáhlo světlo, šmírující štěrbinami ve stěnách. Tiše vylejzám ze spacáku, nazouvám zmrzlý kanady a opatrně se šourám ven, abych nevzbudil ostatní spokojeně funící spáče.

Nad hřebenem Brd vylejzá surrealistiky rudý slunce, jinovatka na větvích konkuruje výkladní skříni Jablonexu. Nádhera. A před náma dva dni božskýho klidu a za tejden znova a tak už napořád, dokud nás tulácký revmatický hnáty ponesou.

Tenkrát se nám ještě nikomu nesnilo o "velké dynamitové show", která za asistence SNB o rok později promění Oswego a ostatní brdské sruby v žalostné hromádky třísek. O křížích z ohořelých trámů, zaražených mezi kamení, o žalující písničce Brontosaurů, ani o šrámech, které zůstanou na duši už napořád.

Ze sbírky Rycí vidle navždy