Silnice se táhla a já sám ušlej u pangejtu stál. Bylo děsný vedro, nehybnej vzduch mě vomotával lepkavejma pařátama a bágl byl neúnosnej. Asfalt mi roztával pod nohama a vypouštěl s tichým puk - puk - puk malinký černý obláčky. Bylo třicet ve stínu. Kytara mi utrhávala ruce u samejch ramen a nikde nikdo, kdo by mě svezl pryč. Šlapal jsem sám a bylo to špatný.
Dřív než to mohlo bejt totálně nejhorší, zabrzdila vedle mě neskutečně omlácená volha. Sotva jsme se odlepili z fleku, zařvala a vydala sérii výstřelů. Nakonec se ale uklidnila a já si přestal připadat jako kdybych stopl Al Capona. Děda, kterej tuhle archu pilotoval, mohl mít tak sedmdesát a břichem se opíral o volant. Možná mu kdysi dávno dali i řidičák, ale to ještě viděl. Teď mu nos zatěžkávaly brejle, se kterejma bych já dohlídnul na měsíc. Ale u tohohle auta byly nejspíš oči až na druhým místě. Bylo vidět, že tu člověk hlavně potřebuje ocelový nervy. Ale hlavně že jsem jel.
Po půlhodině veselý jízdy jsem se nechal vyhodit u rybníka, obklopenýho borovým lesem. Silnice ho jenom jakoby mimochodem olizovala a ztrácela se vlevo. Šel jsem lesní cestou, vodu, co na mě házela prasátka, po pravé ruce a za chvilku
jsem dorazil k hezkýmu tichýmu koutku, plnýmu zeleňoučký trávy a stínu stromů. Roztáhl jsem si celtu. Když jsem ze sebe sloupal propocený hadry, bylo mi trošku líp. Otíral se o mě lehkej vánek a mně bylo, jako bych ze sebe shazoval nějakou vlhkou, špinavou deku. Nakonec jsem vlezl do vody a cachtal se v ní asi půl hodiny.
Když jsem byl zas venku, zapálil jsem si a bylo mi moc dobře. Vytáhl jsem z futrálu kytaru, horkem rozladěnou až hanba, a když jsem dotáhl struny, dal jsem se do hraní. Větve borovic se kejvaly do rytmu a od hladiny rybníka se odráželo, že hledám děvče na neděli, kterýmužto jsem o chvilku později říkal, že ji líbám dnes naposledy, neb v Yukonu už táhnou ledy, a tak podobně.
Po nějaké čtvrthodině za mnou zapraskalo pár větviček. A jéje, řekl jsem si, ruka zákona se neúprosně blíží. Sázel jsem šest ku dvoum, že to bude hajnej. Nebo že by to byl policajt? Nebo houbař? Ale to snad ne, v tomhle vedru... Nechal jsem doznít géčko a otočil jsem se. Kdepak hajnej! Ani policajt, ani houbař, v tomhle vedru. Taková pěkná holka. Taková moc pěkná holka. Měla na sobě kraťasy a tričko, v ruce nesla ručník. Asi se šla utopit.
"Ahoj," povídá. "Nebude ti vadit, když si tady sednu a budu chvilku poslouchat?" A k tomu všemu se usmála.
"Jo... totiž ne! posaď se třeba... sem. Ta celta je dost velká," vykoktal jsem a udělal jí vedle sebe místo.
"Pěkně hraješ," řekla.
"No..."
"Je horko, co?" vedla konverzaci.
"No, jo. Horko, to je. To jo," pokejval jsem hlavou jako cvok.
"Já jsem Hanka," řekla, jako když másla ukrajuje.
"Mně říkají Farář," přiznal jsem se.
"Hmm... tak hrej." Tak jsem tedy hrál. Žádná sláva to teda nebyla. Lezlo to ze mně jak z chlupaté deky a první cenu by mi za to nikdo nedal, leda tak po hlavě. Přesto nevypadala ani po druhý písničce nijak pohoršeně.
"No, víš, když vono je takový horko, nebo co," zakončil jsem svou oslňující produkci.
"Tak se jdem vykoupat, co ty na to," prohlásila nadšeně a začala se svlíkat. Zarazila u plavek. Škoda.
Letmo jsem zkontroloval, že má všecko tam, kde to má bejt, a vydal jsem se k vodě.
Na břehu mě doběhla a chvilku jsme stáli po kolena v tekutině a klábosili.
"A co tu vlastně děláš? Kde ses tu vzala?" zeptal jsem se jí.
"Jen tak," pohodila hlavou a odhrnula si vlasy z očí. "Jsem víla. Každej večer tady chodím tancovat v rákosí."
"Hm, no jo. A dneska si chceš nadělat náhradní volno, takže jsi přišla dřív, já vím," pokejval jsem hlavou.
"Taky se chci v noci jednou vyspat," odpověděla. "A vůbec, odkud jsi přijel ty?" dodala.
Hlavou mi bleskla vzpomínka na rozžhavenej asfalt, a tak jsem řekl:
"Přijel jsem z pouště na okovaném oři hledat svou princeznu."
"A našel jsi ji?" zeptala se dychtivě. Hodil jsem na ni smutnej pohled a hlasem truchlivým jsem odvětil:
"Zatím ne, protože tu furt otravujou ňáký polednice."
"Polednice, jo? No teda!" vykřikla a podrazila mi nohy. Aby na tom nebyla tak dobře, strhnul jsem ji s sebou.
"Počkej, až na tebe zavolám svýho kámoše vodníka!" volala s pusou plnou vody, když se zase postavila. Prskala jako křeček a házela po mně žabincema.
Když se mi strefila do ksichtu, vztáhl jsem ruce a začal se na ni poslepu sápat. pod rukou jsem ucítil kus textilu, Hanka sebou škubla a vyjekla. Co se to děje? Otřel jsem žabinec tím hadrem, co mi zůstal v ruce, a s hrůzou jsem zjistil, že je to vršek jejích plavek.
Zvedl jsem oči od červený látky, přes kterou se táhly černozelený žabincový šrámy. "Tak," řekla mrazivě. "A to jsem si je včera zašívala. Tohle se ti teda povedlo."
Nešťastně jsem se na ni kouknul. Natáhl jsem se k větvi, která se skláněla k vodě, utrhl z ní dva listy a snažil se je nějak přilepit na ty inkriminovaný partie. Po chvíli mi došlo, že tam nikdy držet nebudou, za druhé že vypadám jako blbec a za třetí, že se Hanka směje.
"Já to jenom zkoušel," pravil jsem uskřípnutě. "Ňák to nejde."
"To nevadí," řekla. "Já si klidně zajdu vzít jiný."
"Radši jo," polkl jsem. "Ale kam?"
"No, asi dvě stě metrů odsud máme chalupu." Podíval jsem se směrem k lesu, nad kterým se začaly kupit mraky.
"Jářku, nemáte tam verandu?" zeptal jsem se. Chalupa! Joj!!!
"No, veranda tam je. Proč?" opáčila.
"Kdyby pršelo, že bych se tam mohl schovat, pokud by proti tomu nikdo nic neměl," řekl jsem.
"A kdo?" dělala ze sebe nechápavou.
"No, já nevím... táta, máma..." koktal jsem.
"...bába, děda, i ten klouček neposeda," smála se a dodala: "Víš, já jsem na tý chatě sama."
"Sa-ma?" Sakra, vona je tam sama! Hurá!
"Nojo, sama. A jestli mi slíbíš, že v noci nebudeš chrápat, tak si můžeš lehnout i na tátovo kanape v pokoji." To znělo zatraceně slibně. Takový kanape, když se vydaří...
"Tak jo. To bude výborný!" povídám.
"Aspoň mi zahraješ na kytaru, že?" Přikejvnul jsem.
"Takže já si půjdu vzít jiný plavky a za chvilku se vrátím, jo? Nemáš nic proti tomu?" zeptala se.
"Hlavně když se vrátíš," řekl jsem. "Zatím ti uvařím čaj na žízeň."
"Tak jo," usmála se a odešla. Začal jsem sbírat dřevo. Ve chvíli, kdy se na stěnách ešusu začaly dělat první malé bublinky, za mnou zapraskaly větvičky. Už je zpátky. Povídám:
"Mám ti to osladit, nebo piješ bez?"
"Klidně bez. Osladím já tobě, pobudo," ozval se za mnou šaljapinovskej bas. Otočil jsem se, jakoby mě někdo zezadu nakop, a ejhle! Tentokrát to byl opravdickej metrákovej fořt.
"To máme za sto, jestli mě nešálí zrak," povídá pomstychtivě.
"Ale..." snažil jsem se ovládnout situaci.
"Nebo se snad pletu?" a v hlase se mu ozvala potlačovaná touha po tom, aby mohl nabít dvojku a udělat ze mě něco na odkapávání špaget.
"No, když..." a dál jsem se nedostal.
"Tak hele, mladej, mě platí za to, že tu udržuju pořádek. Asi bys měl vědět, že v tomhle vedru chytne les i od blbýho pohozenýho vajglu. A ty si tady klidně vaříš kafe!"
"Čaj," hlesnul jsem, ale to ho nemohlo vyvést z rovnováhy. "Uhasit!" vynesl rozsudek. Zalil jsem uhlíky a než jsem si stačil utřít ruce, měl vypsanej bloček. Holt to byl muž činu.Vytáhl jsem zelenku a lesů pán řekl:
"A teď se mnou sedneš do auta a odvezu tě na sousední polesí. Tam tě ani nenapadne škrtnout sirokou, poněvadž by tě tamější fořt zastřelil. On je na takový lauzry zatáženej," dodal.
"Ale já..." snažil jsem se odvrátit katastrofu. Marně.
"Něco jsem řek, tak nediskutuj," zavrčel a jen tak zkusmo si nadhodil flintu na rameni. Byl neoblomnej. Sbalil jsem celtu do ruky, na rameno hodil bágl, popad kytaru a šel.
Když mě vyhodil z ára o pět kilasů dál, ještě jednou se ušklíb a povídá: "Měj se, mladej!" Hodil tam jedničku a odsvištěl k Neumětelům.
Kecnul jsem si na zadek a bylo mně smutno. Někde v dálce pěti kilometrů mě hledala u rybníka víla Hanka a fousatej hajnej se bude chechtat ještě v zimě, jak na mě vyzrál.
Truchlivě jsem koukal na kus žabince, co jsem si vyrejpnul z ucha. Začínalo pršet.
Trapsavec 1991, 2. místo v próze do 23 let
Ceny Anděl 2024 - výsledky 1. ko...
Nezávidím. Slyšel jsem Třešňáka a je to mimo kateg...
Lampa odešel
Mnohokrát jsme na vandru zpívali byl to skvělý kam...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Spektrum pravidelně slýchám na regionálních akcích...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Ahoj.kdysi jsem hrval ve skupine Spektrum Horni sl...
Hvězdy jihu 65 - Folk & Country ...
Pro úplnost: První album kapely Spolektiv ...a t...
Zahrada písničkářů 2024 představ...
Moc děkuji za možnost vystoupit na tomhle skvělém ...