FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Fišta pokrčila ramenama. "To nevím. To?"

"No je to zajímavý, hele," řek jsem. "Fakt zajímavý. Fakt."

Ve Žďáru jsme vystoupili a šli jsme dál pěšky. Procházeli jsme kolem takovýho baráku, v takový jedný vesnici. A vedle toho baráku, na dvoře, byly tři chlívky. To mě zastavilo. Protože mi to prase pořád nechtělo ven z hlavy. "Jo," řek jsem Fiště. "Tady by to měli vědět."

"Co by měli vědět?"

"No to s tím prasetem."

Fišta se na mě koukla. Znáš to, hele, ten rozzářenej pohled, když si o tobě lidi myslí, že jseš blázen.

"Ty se tam chceš jít zeptat?"

"Proč ne? V pohodě."

Šel jsem ke dveřím a zazvonil jsem.

Když se otevřely, jo, stál v nich - zemědělec. Bačkory, montérky, fialová mikina a hlava s takovou tou masitou bradou. V koutku pusy mu dohořívalo něco jako vajgl. Bez filtru. Já jsem hned spustil: "Dobrý den. My jsme studenti ze střední zemědělský školy. Já se jmenuju Bárta a tohle je má spolužačka Eliška Junková." Ty jseš blbej, hihňala se na mě Fišta očima. Já jsem na chvilku zatnul zuby, abych se nesmál, jo, a pak jsem řek: "My jsme vás chtěli poprosit o radu. Vidíte?" Vzal jsem si od Fišty Starý pověsti český, nalistoval jsem Bivoje, rychle, dal jsem otevřenou knihu zemědělcovi do ruky a povídám: "Tady v pověstech je napsáno, že Bivoj chytil za uši prase a hodil si ho na záda. Ale už se tam nepíše, jak to udělal. Když proti němu vyběhlo z křoví a ten Bivoj ho zepředu chytil za uši, jak si ho potom dokázal takhle přehodit přes ramena? Vidíte? Kdyby ho chytil takhle?" Dal jsem ruce před sebe. "?tak by to prase bylo tak blízko, že by na něj dosáhlo rypákem, takhle na stehno a na břicho, a raflo by ho nebo tak něco. Ten Bivoj na to musel mít nějakej fígl, aby ho neraflo. A my jsme ve škole nevěděli jakej. Tak nám to náš profesor dal za domácí úkol. No a my jsme si řekli, že se radši zeptáme někoho, kdo tomu rozumí, kdo se v prasatech vyzná, protože?"

Zemědělec překulil vajgl z pravýho koutku do levýho. "A to bylo už velký prase?"

Fišta řekla: "No. Podle pověsti to bylo největší prase v kraji."

Tak to nevim. To nevim, elsi?"

Přesně v tom momentě, jo, zastavilo před barákem policejní auto. Fakt. Normální zákon schválnosti. Nebo co. Z auta vylez ven tlouštík, až na tu uniformu dost podobnej zemědělcovi, a řek: "Nazdár, Vencó! Tak já si jedu pro ten burgán."

Zemědělec koukal na obrázek Bivoje, hele, úplně stejně, jako jsem na něj koukal já ve vlaku. Polda se zamračil: "Co je? Co tady takhle stojíte? Co jsou tydlecty zač? Venco!" Strčil Vencu do ramene. Venca sebou škubnul, jako kdyby ho probudili, a povídá: "Jó, poďte dál." Zaved nás do obýváku a kejvnul, ať si sedneme. Policajt se rozvalil doprostřed gauče. My jsme zůstali stát. Venca jedním koutkem potáhnul z vajglu a druhým vyfouknul kouř: "Pfff? Bedřichu, co myslíš? Dyby takle zepředu chytnul za uši divoký prase, jak by ho dostal takle semdle? Přes ramena. To mi řekni." Položil Starý pověsti český na stolek před gaučem.

"Co je to za kravinu? Máš ten burgán?" řek policajt.

"Jó." Venca se poškrábal na krku. "Ale todle nevim. Tady ty? dali jim to za domácí úkol a voni se mě přišli zeptat. Že jako rozumim prasatum. Ale todle nevim. Podivej. To je? Dyby ho chytnul takle, jó, měl by ho moc blízko a vono by mu šlo po noze, mrcha. Von ho musel ňák tó? ňák?"

Policajt Bedřich koukal chvíli na obrázek, chvíli na Vencu, hele, a nakonec řek: "Nooo? leda že by ho nejdřív zapíchnul. A pak ho chytil za uši, chcíplý, a vytáhnul si ho na záda."

"Jenomže vono právě bylo živý," řek jsem. "Ten Bivoj ho přines živý do nějakýho toho starýho hradu, protože se tam s ním chtěl předvádět před nějakou tou čarodějnicí, která si ho potom vzala za muže."

"Bivoje si vzala Kazi," řekla Fišárková. "To nebyla žádná obyčejná čarodějka, víš. Kazi byla sestra kněžny Libuše."

"No jo," řek jsem. "Ale teď jde vo to prase. Když vyběhlo z křoví a běželo rovnou proti němu a ten Bivoj ho chytil za uši, jo, tak musel stát nějak takhle, ne?"

Zkoušeli jsme všechny možný postoje a pohyby, kterejma by se dalo divoký prase chytit zepředu za uši a pak přehodit přes ramena, břichem vzhůru, ale pořád nám to nevycházelo. Pořád jsme na to nemohli přijít, hele, jak to ten Bivoj udělal, aby ho neraflo, nebo nevykuchalo. Nebo co. Už jsme fakt nevěděli kudy kam. Ani já, ani Venca, ani Bedřich. Tomu už se po tvářích všude plazily kapky potu. Povídal: "Krucifixfagotnahomol. Jinak se chytit nedá. Takhle a hotovo."

Střelil rukama před sebe jako při rozcvičce.

Já jsem zakroutil hlavou. "Ale dá. Musí to nějak jít. Nějakej fígl na to bejt musí. Přece? Jak by ho potom zvednul? Přece takhle, s předpaženejma rukama, nezvednu za uši divoký prase. To je blbost. Musím je pokrčit. Ale jak? Jak je pokrčit, jo, šikovně, abych ho zvednul, a přitom si ho udržel dost daleko? Protože prase, když ho držím za uši, tak hlavou stejně může cukat, ne? Aspoň trochu."

"Jó, dyby trochu," přidal se ke mně Venca. "Uši jsou měkký. Uši nejsou rohy. Cukne držkou a ty máš střeva na zemi, čoveče."

Bedřich si sundal čepici. "To je? zatracená práce? já bych? já myslím?" Bylo na něm vidět, že myslí fakt usilovně. Myslel a myslel a myslel. A když policajt myslí, tak je to pro něj vždycky nebezpečný. To si neumíš představit, hele. Bedřichovi se z toho přemejšlení úplně rozpadla osobnost. Fakt. Místo policajta - kde se vzaly, tu se vzaly - najednou seděly na gauči dvě dvouhlavý holčičky, Méďa Béďa a malej, metr a půl vysokej tyrannosaurus rex. Ty vado. My jsme vytřeštili oči, zemědělec vytřeštil oči, jo, a vybafnul: "Béďo! Šmarjá, Béďo! Co se to s tebou stalo?"

Holčičky a tyrannosaurus a Méďa Béďa se po sobě koukali a klepali se hrůzou: "Já nevím. Já? jak? jak jsem přemejšlel? vo tom praseti? já nevím? to se mi? já jsem? úplně to?"

Venca jezdil vytřeštěnejma očima z jedný kreatury na druhou a povídal: "To nic. To bude dobrý. To bude dobrý, že jo?" Otočil se ke mně. Já jsem kejvnul. Nebo co. Zíral jsem na gauč jako blázen. A Fišárková taky. Rozpadlá osobnost policajta Bedřicha tam seděla jak vopařená. Tyrannosaurus vypadal, že začíná mít hlad, Méďa Béďa byl dočista mimo a dvouhlavý holčičky se rozbrečely: "Já nechci! Takhle nebudu! Nechci! Už mi to řekněte! Krucinál! Jak to je, krucinál, s tím prasetem? Když na to nepřijdete, já?"

"Čoveče, to nebude tak jednoduchý," řek Venca.

Z Bedřicha promluvil tyrannosaurus rex: "Koukejte něco dělat, když jste mě navezli do takovýho? do takovýho? vy? vy? vy savci."

"No," řek jsem, "a co kdybysme to vyzkoušeli, prostě?"

Venca to chvilku zvažoval. "Jó? jó, to by šlo. To uděláme. To jó." Poplácal mě po zádech. "Tys na to kápnul, mladej! Prostě to vyzkoušíme a bude to. Bude to rozlousknutý. Konečně."

"Máte prase, ne?" řek jsem.

Venca hlaholil: "A jaký prase! Čoveče! To uvidíš! Půldruhýho metráku! Esli to pude s nim, tak to pude s každym prasetem na světě!"

"Takže?" Sehnuli jsme se nad stolkem, já a Venca a rozpadlá osobnost policajta Bedřicha, a znova jsme si prohlíželi ten obrázek ve Starejch pověstech českejch. "Až prase vyběhne ven z chlívku, jo," povídal jsem Vencovi, "chytím ho za uši a zkusím ho takhle ňák jako v džudu-"

"Vy byste se na ten obrázek neměli pořád koukat," řekla Fišta.

"Cože?"

Všichni tři jsme se ohlídli.

Vlastně ne tři - všech šest, protože Bedřich byl rozloženej do čtyř bytostí. Byl Méďa Béďa, dvě dvouhlavý holčičky a tyrannosaurus rex.

Fišta kejvla bradou směrem ke gauči. "Podívejte se na něj. A podívejte se na sebe. Vy dva si myslíte, že máte sílu jako Bivoj a že to prostě vyzkoušíte, a pan Bedřich? Panu Bedřichovi musíme zavolat psychiatra, protože tady už nic?"

Tyrannosaurus zahřímal: "Žádnýho psychiatra!! To by mě postavili mimo službu!"

Méďa Béďa mlčel jak zařezanej a dvouhlavý holčičky pořád fňukaly.

Fišta přešlápla z nohy na nohu, jako kdyby stála na konci slepý ulice a nechtělo se jí vracet zpátky. "Půjdeme radši pryč. Pojď," řekla mně. "Copak ty uneseš sto padesát kilo? Nikdo z vás tolik neunese. Jenom se budete hádat a nakonec se pobijete. Protože on?" Mrkla po dinosaurovi. Koutkem oka.

Bedřich vypadal fakt divně. Dost divně.

"Já nevím, hele," řek jsem. "Já?"

Z Bedřicha zase mluvil tyrannosaurus rex: "Nezkoušej to, mladej. Nezdrhneš mi."

Venca Bedřicha uklidňoval: "Kdo tu chce zdrhnout, čoveče? Vyzkoušíme to a bude to rozlousknutý."

Já jsem pokrčil ramenama. "?chápeš," řek jsem Fiště, "vrtá mi to hlavou, no? to prase."

Fišárková si povzdechla a udělala citrónovej obličej: "Ty chceš nosit prase? Ty že uneseš prase? Ty neuneseš ani mě."

To přehnala. Fakt.

"No teda. Ty jseš drzá. Tebe unesu jednou rukou." Chtěl jsem ji chytit a přitáhnout k sobě, ale Fišta se mně vysmekla a zapištěla: "Až naprší!" Vyběhla na dvůr. Jak ta Viktorka, bláznivá. Nebo kdo. Já mazal za ní, honem. Na dvoře jsem si ji nadehnal do takovýho kouta vedle traktoru, jo, popadnul jsem ji a přehodil jsem si ji přes rameno. "A mám tě, prasátko," řek jsem. "Chceš chytit za uši? Nebo za co?"

Fišta sebou mlela, kňourala, střihala nohama, žďuchala do mě rukama, ale nic jí nepomohlo. Držel jsem ji přehozenou přes rameno jako pytel brambor. V pohodě. Váží o deset kilo míň než ten pytel a je o hlavu menší než já, tak co.

Méďa Béďa a Venca a dvouhlavý holčičky a malej tyrannosaurus rex na nás koukali oknem z předsíně.

Koukali, jo, všelijak.

Pytel brambor se přestal vrtět. Škemral: "Tak už mě pustíš? Chci tě zachránit, jestli sis toho nevšimnul. Vzpamatuj se!"

Drcla mě do zad.

"Nech toho," řek jsem. "Nebo tě plácnu."

"To ti strach nedovolí."

"Ne?"

Plácnul jsem ji tam, kde končej záda, víš kam. Levou rukou. Protože pravou jsem ji držel. Fišárková se zahihňala: "Pořád koukají?"

Usmál jsem se do okna v předsíni. "Jo."

"Zavoláme jim psychiatra, až odsud utečeme," řekla Fišta.

Já jsem ji postavil zpátky na nohy. "Ty vado, mně se nechce," povídal jsem.

Fišárková si prstama česala vlasy. Dozadu. Pryč z obličeje. "A co chceš dělat? Chceš čekat, až ten? ten Bedřich, až něco vyvede?"

"Ale nechci," řek jsem. "Ale je to škoda, no. Teď abych se na to prase ptal zas někoho jinýho."

"Radši už ne. Už se nikoho neptej. Víš, jak dopadnul Bedřich. Zas budem někomu volat psychiatra."

Já jsem zavrčel: "Hhhm? To by se vidělo. Třeba?"

"Takže na tři?" zeptala se Fišta.

"Jak na tři?" povídám. "Jo, na tři. Tak jo. Tak na tři."

Fišta se připravila - jako ta atletka, hele, ta Kašpárková. "Tak raz? Dva? Tři!"

Ty vado, to byl hukot.

Ještě dneska se někdy ohlídnu, jestli za náma ten dinosaurus neběží.

Fakt.

Jo - abych nezapomněl.

Proč ti to všechno povídám.

Ty náhodou nevíš, jak to ten Bivoj moh udělat s tím prasetem?

Ilustrace: Eva Obůrková - Šklíba