17.03.2006 Náhlý úmrtí týden po silvestru (Lojzin, Hulín) |
![]() |
![]() |
![]() |
Povídky | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Ten večer sme s Babetou už měli trochu v palici, když ten pošuk zadupal na verandě a pak se zjevil ve dveřích. Zůstal stát ve futrech a kolem jeho plnoštíhlý postavy se dovnitř cpaly velký macatý vločky sněhu. Oblečenej byl do odřenejch manšestráků s kdysi vysokým proužkem, na levým rukávu vytahanýho huberťáku minimálně dvě domovenky a na předku odznaků jak ruskej generál. Tisíckrát propocenej hnědej klobouk, vyřazenej od kanadský jízdní těsně po zlatý horečce, nesl na palec sněhu. "Zavři, táhne," houkla Babeta od kamen a nevrle mžourala přivřenejma očkama, koho že to sem na noc čerti nesou. Od odpoledne sme na přeskáčku svařovali vína, co zbyla od Silvestra a tu a tam, když se chuť někerýho nedala rozdejchat, nastavovali sme je rumem - a asi to na nás poznal. Přešlapoval mezi dveřma jak kočka nad pelechem a rozpačitě hledal kliku. Vejral sem na něj, kukadla na špici, skoro sem se lekl. První víkend v novým roce sem si tady zabukoval záměrně, nepotřebuju, aby nějakej opruz otravoval. Chceme si to s B. pořádně užít, nahoře v přetopeným podkroví, na patnácticentimetrovejch molitanech a jenom ve dvou! Třetího neberem, alespoň zatím. "Slyšels, tady zavíráme," řekl sem o chlup víc než důrazně, obešel ho, postrčil směrem do chaty a dveře nasraně zabouchl, až v okně na verandu zařinčela tabulka. Postoupil o dva kroky, ale zůstal stát. Na zádech měl perfektně sbalenou uesku -
"Ahoj," špitl tence bezbarvými rty. Na nich takový omluvný, chladný úsměv. I tvář měl bledou a průsvitný nos, uši a čelo. A vousy jako skleněný, občas hodily prasátko. A ruce bílý, už na pohled studený, rukavice neměl. V tý zimě venku pořádně vykosl. Oči, co na nás upíral, byly nečekaně veliký, ale zrovna tak vybledlý a rozpitý, hleděly kamsi dodaleka.Vypadal, že je "NA CESTĚ". Ježiš, to bude sranda! Usilovně sem šrotoval v mozku. Evidentně starší ročník, ale nikdá sem ho tu neviděl. Na ména ne, ale na ksichty mám paměť docela dobrou. Že by někerej z těch zakládajících? No, to by byla výhra! Ty jenom poučujou a napomínaj. A než se ožerou, vyžadujou úctu a slušný zacházení! Ale podat ruku sem mu přeci musel. "Mě říkaj Monty a tohlecto je moje holka, Babeta." Jeho pravačka byla lehká, útlá a kdyby nestudila, ani bych ji necejtil. Když sem mu zalamoval palec, zaryl sem si nehty do vlastní dlaně. Něco zapípal, asi přezdívku, ale bylo to tak slabě, že sem přes praskání dřeva ve sporáku pořádně nezaslech o co de. Pozdějc se ho znovu zeptám. Pomalu, unaveně sundal uesku a obřadně ji opřel o stěnu. Závistivě jsem na ni koukal. Pane jo. Možná bych se ho měl příležitostně zeptat, jestli by ji nestřelil. Zrovna tak zvolna si rozepl těch pár knoflíků na kabátu, pod ním měl jen flanelku, (bodejť by mu nebyla zima) károvanou, takovou dneska už nikdo nenosí, na krku pod límcem uvázanej šátek, bílej s červenými puntíky. Hmmm, klasika. Sedl si na jedinou židli do čela stolu naproti mně, ale ten hubertus si nesundal. Potřebuje se zahřát, pomyslil sem si, ani se nedivím. Mrkl sem na Babetu a na stůl, kde porůznu postávalo několik prázdnejch sklenic, a hodil úšklebek směrem k němu. Pochopila. Sáhla na polici a zručně naplnila tři náhodně vybraný rumem. Jedna větší trochu přetekla. Zasmál sem se. Právě tu posunula před něj a udělala přitom na ubruse vlhkou hnědou čáru, jak od slimáka. Kejvnul sem hlavou k tý parádě. "Tak to hrkni do sebe, kámo, a kam že ses to tak na večer ?.?" Rozhlídl se kolem, jako by všechno hodnotil, chvíli upřeně čučel na těch pár malovaných dřívek, co visej zaprášený v koutě a pomalu pokyvoval hlavou. Z klobouku mu začalo kapat. "Přišel jsem se kouknout ještě na vás," povídá skoro šeptem, ale jako když másla ukrajuje a tvářil se při tom tak MILE taťkovsky a nechutně SHOVÍVAVĚ, že bych mu v tu chvíli nejradši jednu vrazil. Kristepane, co to je za cvoka? Rumu se ani nedotkl, jen civěl vodnatýma očima, jakoby nás hladil, laskal. Klepli jsme s Babetou exovku, tak nás to vzalo, a B. hned nalila další, nijak nezaváhala. "A žes to zmáknul v tý tmě a ve sněhu. Někdo ti napráskal cestu?", zeptala se poměrně logicky, s upřímným zájmem. "Jó, orientaci, tu já měl odjakživ dobrou." Usmál se sevřenými bledými rtíky a jakoby teprve teď si všim nalitý decovky. Sepjal ruce na stole, jako když se staří lidi chystaj v tichosti rozjímat a dal bych botu za to, že mu v těch jeho rozplizlejch očích blejsklo. "A co vlastně děláš? nebo děláš vůbec něco? či si už v důchodě?" Babeta se nedala odbýt. "Já trampuju," řekl potichu, ale už sme si na tu jeho šeptandu začínali zvykat. "Celej život trampuju a že už to je..... třiaosumdesát roků." "Nóó, to my se taky snažíme, móc se snažíme." B. už neartikulovala úplně přesně. "Ale čím se jako živíš?" "Ale dyť povídám, jezdím na tramp," řekl trpělivě a z klobouku mu shrčel vodopád. "Na ostatní nemám čas." "Hmm, jasně. Vandruješ furt. Přes tejden, o víkendu, v zimě, v létě, na jaře, na podzim.To se to, hergot, někdo má." Byl sem nervózní a chtěl sem bejt ironickej. "A ještě ti za to platěj, ne?" Dědek už, chudák, nemá hlavu úplně v lajně. A to nic nevypil! "Jo," řekl. "Co jo?" "No, až na to placení, jinak je to pravda. Trampuju od narození a pořád." Vzdychl. "Začínal sem na Ztracence, pak přišla Ascalona, různý ty Údolí a copak já dneska už vím, jak se všecky osady a kempy podél Velký řeky menovaly? Pak sem se stěhoval střídavě na Sázavu a na Berounku......." "Tý mě poser." Babeta vykulila oči. On ještě jednou vzdychl, shlédl to vrchovatý potěšení před sebou, chytil sklínku oběma rukama a usrkl dobrou polovinu. "Ten bude poslední," poznamenal lakonicky a když viděl naše napařený, udivený ksichty, pomalu pokračoval: "Copak tenkrát se to dalo v pohodě zvládat. Byl sem mladej a i dyž se za první republiky trampovalo ostošest, všecko se to točilo kolem matičky Prahy. Jenže pak ste se začali rozlejzat i na Moravu - jejda Ostrava, ta mi dala. No, a to Slovensko, co vám mám povídat. To už sem nestíhal. Začal sem dělat i dva kempy denně, dovedete si to představit? Sotva sem to občíhl u Dunaje, už se mi doneslo, že staví trampskou boudu blízko Malý Fatry a já tam musel běžet. A pak odtamtud hned na Brdy a zase zpátky k Brnu. Hrůza. Na jednoho fakt moc. Chválabohu se to po sametovce trošku zklidnilo a tak sem to stihnul. No, ale o fous." "SHRRRK," dojel zbytek, maličko se usmál a dobrácky na nás mrkl. "Naštěstí vy ste poslední a tady já definitivně končím. I když," rozšafně zvedl ukazovák - alkohol mu viditelně prospěl, "sem doufal, že to stihnu do Novýho roku." "Počkéj, to chceš jako říct, žes jako navštívil úplně všecky trampský kempy, co jich jako jenom všude je?" Babeta už špatně hledala slova. "Už to tak bude," řekl a zdlouhavě zívl. Skleněný vousy zacinkaly jak rolničky. "Moment," povídám nejistě, "takže to zejtra sbalíš a pošlapeš hezky domů, co?" Čekal sem co odpoví a něco mě divně běhalo po zádech. "Já už nikam nemusím," zašeptal spokojeně a znovu zívl. "Doma sem tady, na svým posledním kempu," dodal přesvědčivě, spojil ty svý průhledný prstíky na klíně, očima našel začouzenej stropní trám a pomalu je zavřel. "Tý vole, on usnul." B. na něj chvilku hleděla s otevřítou hubou a pak se zděšeně podívala na mě. "Co s ním jako budem dělat?" Taky sem čuměl a měl sem čím dál větší vztek. Nasomruje se, magor, překazí docela slibnej večer a ještě aby člověk poslouchal ty jeho idiotský slátaniny. Vyženu ho, parchanta, nahoru, ať si aspoň ustele. Mínil sem zčerstva vstát a zatřepat s ním, ale jen sem to zkusil, chytl sem se stolu a sedl si zpátky. Chata se se mnou zatočila a před očima se mi udělaly mžitky. Aha, pěkně pomalu kamaráde, toho chlastu bylo přeci jenom o trochu víc. Ale stejně, považte, co sou to dneska za lidi! Babeta sklouzla z lavice. Seděl spokojeně, hlavu na stranu, z klobouku ještě kapalo. Jakoby vytesanej z ledu. "Monty, vole, on nedejchá," vykřikla nejistě a hlas ji přeskočil. "Jesli nedejchá, tak je mrtvej!" "Ale..." "Co ale. Tak mu sakra zkus puls, nebo co, né?" S rachotem sem odsunul stůl a dopotácel se k němu. Chytl sem ho za rameno a druhou rukou jej pleskl přes tvář. Zaznělo to, jako bych plácnul do zamrzlýho lavóru a dlaň mě zabolela. Hlava mu jen mírně sjela. Nevypadalo to dobře. "Co to jako jé?" ječela B. na celý kolo. "On si tady zhebnul a teď je jako po něm? Já se z toho poseru. Tady já nebudu!" Mírným násilím sem ji usadil zpátky ke stolu a odskočil si vyzvracet se ven do sněhu. Diskrétně to přijal. Drobně padal. Cosi na mě sedlo: kolena, svaly na stehnech i ruce se mi znenadání nekontrolovaně roztřásly. V chatě se znatelně ochladilo. "Přilož, dělej!" přikázal sem navztekaně Babetě a ona poslechla jak automat. "Odnesem ho ven, zima mu už nevadí," a v návalu odhodlání vzal sem tu piroteskní postavu zezadu pod ramenama a zkusmo ji nadzvedl. Šlo to hladce. I v hubertusu byl lehkej jak peříčko. "Počkat, něco má v kapse," zarazil sem se. B. jen hleděla a nic neříkala. Štítivě sem zašmátral na vnitřní straně hubertusu a vyndal v igelitu zabalenej balíček. "Tajemství, tý vogo." B. se opile zašklebila. Mě moc do smíchu nebylo. Na stůl vypadla šedá oleštěná knížečka, kdysi snad potažená vzorovaným plátnem, a zápisník v pružných deskách. Nebo deník? Hned zjistíme. Nervózně sem ho otevřel. ROČNÍK 83 - závěrečný, stálo na přední straně dávno prošlým písmem, co bylo samá kudrlinka a ozdůbka. Převracel sem po pár listech a klepaly se mi prsty. Stránky byly napsaný hustě, drobně - názvy a pak datumy. Nemoh sem se soustředit, písmenka mi skákala před očima, až sem otočil poslední list popsaný do půlky a přinutil se přečíst nejspodnější řádek: SVÍČKÁRNA 31.12., bylo tam, ale to 31.12. přeškrknutý a vedle napsaný 9.1. a byl tam otazník a celý to bylo dvakrát podtržený zleva doprava přes celou stránku. Pak už dál nic. "9.1., není to dneska?" Už se mi třásla brada a tím pádem i hlas. Otázka zůstala ve vzduchu. Babeta rozlívala rum. "Kašli na to," poradila mi s ledovým klidem a podala mi skleničku. Neměl sem na pití ani pomyšlení a jen sem žasnul, kam se poděla ta její hysterie. Nečekaně se změnila. Jen pokrčila ramenama a naučeně polkla svoji porci. Co ji znám mě štve, že víc vydrží. "Helé, podívej, to je snad občanka." Znenadání se začala bavit. Rozevřela zamaštěnou špinavou knížečku a vyjuknul na nás státní znak, ještě ten starý, a lipový lístky a slavnostní nadpis: REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ. "Tak to tu bude i méno," jásala a obracela stránky jak zkušenej polda. "No jasně! Chceš vědět jak se náš kámoš menuje? Momént! Co to je za blbost. No to sem ještě neviděla," divila se upřímně. "Co jako... co tam je?" chtěl sem se jít kouknout, ale nemoh sem udělat krok. Začalo se mi zase dělat divně v žaludku. "Tak tady je napsaný......" , pokračovala pomalu nejistě, "OTEC TRAMPŮ." "Otec," chtěl sem užasle zopakovat, ale vnitřnosti se přihlásily. Venku mrzlo a vločky jiskřily. Pozůstatky prvního kola byly jasně patrný. Hodil sem to hned vedle. Čerstvým sněhem sem si ošudlil obličej, ale přišlo mi, jako by ani nebyl můj. Mokrej a schvácenej vpotácel sem se do chaty. "A víš, že byl ženatej?" vítal mě skoro veselej hlásek. Jako by se nic nestalo. Jako by s náma u jednoho stolu neseděla mrtvola toho ?. jak to říkala? Uvnitř už bylo teplej. Kamna hučela. Klesl sem na lavici k oknu. "Manželka se menovala - a teď se podrž - VŠECH VANDRÁKŮ MŮZA." Babeta se nepokrytě smála a přes stůl mi nastrkovala tu průkazku, ať se jenom podívám, že nekecá, že si nevymejšlí. Máchnul sem odmítavě rukou. Připadal sem si jak v akváriu.Všechno kolem bylo za sklem a já pomalu, malej barevnej kamínek, klesám ke dnu. "Ještě je tu," Babetu to zcela pohltilo, "ještě je tu kde se narodil, to je taky děsně zajímavý." "No?" hlesl sem. B. zvedla hlavu a varovně se na mě zahleděla: "Tý, Monty, jak se tak pozerám, jesli se hned nevschopíš, brzo natáhneš kopyta taky. Dva umřelý na jednom večírku je i na mě trochu moc." Uchichtla se cynicky a pokračovala: "Tak si to představ. Místo narození: POD MRAVENČÍ SKÁLOU. To je, co?" To teda bylo! Hlava mi třeštila a krev mi za očima pumpovala tak silně, až sem se komíhal. "Počkéj, a co bydliště!" Babeta si naslinila prst. "Budu hádat. Krčma pod hradem OKOŘ," řekl sem flegmaticky. "Popřípadě BÍLÝ SKÁLY nad velkou peřejí." "Ba jo, to by bylo dobrý, ale tady nic není, vůbec nic, jenom ?. jakási vlnovka nad kolečkem...., aha, tak nějak se maluje kouř nad ohništěm, že jo? Teda když se maluje." Obrátila poslední list. Něco lehounce vypadlo na pobryndanej vikslajvantovej ubrus. "Co to je?" Natáhl sem krk. "Ale jakýsi svinstvo," řekla zklamaně a odfrnkla dva hnědý lupínky doprostřed stolu. Byl to vylisovanej list ginkga a krásnej velkej čtyřlístek. "Tak dost, dej sem tu průkazku, vrátím mu to do kapsy a vynesu ho na verandu." Odhodlaně sem se vzchopil k činu. Už byla potichu, sebrala usárnu a mlčky podržela dveře. Krajina zimního bukového lesa vůkol byla obalena divným šerosvitem. Sníh už nepadal, jen tu a tam se bez hlesu snesla zapomenutá vločka. Kdybychom byli při smyslech, všimli bysme si, že naše stopy, co sme prošlapali ráno, sou už dávno zavátý a jiný odnikud k chatě nevedou. "Šoupnem ho támhle do závěje," dirigovala Babeta a já se poslušně brodil vysokým sněhem k obrovskýmu bludnýmu balvanu, za kterým se obvykle vytvářela masivní závěj, bůhví jak hluboká. Sklouzl do ní lehce, jako do peřin. Ani klobouk mu nespadl. Zabořil se do prašanu a jen obrys jak na dětský omalovánce cosi naznačoval. "Ještě ten pinkl..... a je pokoj! Tak! Tady ho najdou nejdřív na jaře." Pro Babetu to bylo vyřízený, odpotácela se zpátky. Šel sem za ní a musel sem se přemáhat, abych se neohlíd. Zase mě začala být šílená zima. Babeta lačně prohlížela prázdný láhve kolem a tlumeně klela. "Zajistils dveře?" zeptala se znenadání, ač jindy se o takové věci vůbec nestarala. Přikývl sem. Sebrala svíčku a vysoukala se po žebříku nahoru. Automaticky sem ji následoval. _________
Chvíli sme se snažili, než sme usnuli, ale nestálo to za nic. "Co bys taky dneska chtěl," konstatovala B. trpce, "když i OTEC TRAMPŮ to zabalil." A to bylo taky naposledy, co se o něm zmínila. Ráno sme měli jinovatku na oknech a od huby šla pára. Bezmyšlenkovitě a s bolavou hlavou slezl sem průlezem dolů a chvatně zatopil. Zatímco třísky v prochladlý místnosti slibně praskaly, rozhodl sem se jít ven si ulevit a teprve zastrčená západka na dveřích mě hodila zpátky. PROBOHA! Přece tady včera NĚKDO byl a my jej?... Vybelhal sem se před chatu. Stromy se prohýbaly pod sněhem až sténaly a hluboký stopy vedly k balvanu. Pokoušel sem se do nich trefit a tak sem doskákal až k závěji. Neposkvrněnost tý nádhery razila do očí. Ani stopa od nožičky ptáčka, ba ani suchý lísteček, zatím nic neporušilo hermelín zimní královny. Obličej se mi orosil a vzápětí sem vyzvracel trochu žlutých hořkých hlenů. "To sme to včera přetáhli, co?" Babeta čapěla o kus dál na bobku. Roztřapená a s pokřiveným úsměvem. "To by nenapadlo ani mrtvýho," na vteřinu se zasekla, "míchat víno s rumem. Pěkná zhovadilost. Skoro nic si nepamatuju. Asi mám okno." Vykřikovala a natahovala si kalhoty. Zamyšleně sem se vrátil do chaty. "Pojedem dneska spíš domů, sbalíme se a vypadnem, že jó?" B. mě objala kolem krku a přitiskla se ke mně. Cítil sem, jak se celá chvěje, ale to někdy dělává silná kocovina. Nebyl sem na tom o moc líp. Štrachala se spacáky na patře a já poklízel dole. Srovnal sem prázdný flašky do bedny (příště je odnesem vrátit), prohrábl kamna, aby tak akorát dohořely a urovnal polínka. Sebral sklenice ze stolu. Když sem stíral mokrou hadrou zaschlý zbytky včerejších nápojů, zarazil sem se. Na modře čárkovaným ubrusu, vedle popelníku, ležely dvě nahnědlý vylisovaný placičky: ginkgo a čtyřlístek. Vnitřnosti se mi stočily do klubíčka, nohy trčely v neckách plných tuhnoucího betonu, čísi ruka mě zmáčkla hrdlo. Stál sem tak minutu, dvě, nebo víc. Nevím. Babeta seshora cosi volala, ale já neodpovídal. Konečně to přešlo. Zvedl sem hadr, který mi při tom vypadl z ruky a poměrně energicky (až sem se podivil, kde sem tolik odvahy sebral), smetl všechny drobky včetně tenounkých herbářů do dlaně, otevřel dvířka od kamen a hodil to do nich. Pár lupnutí , jako když ulomíš seschlou větvičku, jako když přetrhneš niť. Plamínky střídavě poskočily - a nic. Konec. ________________ Fakt ale je, že sme od tý doby s Babetou na Svíčkárně nebyli. Nějak se nám nechtělo a dycinky sme se lehce shodli v názoru, že vlastně chceme jet jinam. Alkohol sme konzumovali v mnohem menším množství a když sme večer vedle sebe uléhali, nebo se i milovali, jakoby cosi bylo mezi náma, nějaká nechtěná zašlapaná vzpomínka, která se na nás vždycky natáhla jak ochranej prostředek a nedovolila se pořádně rozjet. A faktem taky zůstává, že během příštích několika měsíců se pár kámošů, jen tak sami od sebe, zmínilo, že už to na tom vandru není ono, prej si všichni pořídili auta, koupili ty moderní, kulatý stany, jezděj od hospody k hospodě, místo zvadel posílaj esemesky, předem domluvený, že za pár dní neplatí, Vlajku už pomalu nikdo pořádně neumí, nebo nechce zahrát a kde se vrtneš, všude soukromej pozemek a samý zákazy, komerce a vůbec to poslední dobou s tím trampingem de nějak z kopce. Taky sem z toho rozmrzelej a občas se dokonce, nevím proč, cítím provinile. Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
Ceny Anděl 2024 - výsledky 1. ko...
Nezávidím. Slyšel jsem Třešňáka a je to mimo kateg...
Lampa odešel
Mnohokrát jsme na vandru zpívali byl to skvělý kam...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Spektrum pravidelně slýchám na regionálních akcích...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Ahoj.kdysi jsem hrval ve skupine Spektrum Horni sl...
Hvězdy jihu 65 - Folk & Country ...
Pro úplnost: První album kapely Spolektiv ...a t...
Zahrada písničkářů 2024 představ...
Moc děkuji za možnost vystoupit na tomhle skvělém ...