FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Vybodni se na to, Chestere! Ještě trochu zabejčíš a jseš tu taky!" "A co mám dělat, ty chytrej?" heká kamarád. "To tě tu mám nechat utopit!?" Kroutím se jak zmije a on tahá ze všech sil. Na mozku se mi dělaj puchejře, jak se snažím něco vymyslet. Nic, nic mě nenapadá?

Najednou se mnou přestal cloumat. "Hale, Mloku, já ti stáhnu uzdu, ať jsi lehčí. Zvedni pracky!" a chytil popruhy na mých ramenou. Bágl už je dost napitej a rezatý bahno, který ho obepíná, neuvěřitelně hustý. Jde to hůř než si myslel. Na čele mu naběhla žíla a oči vylezly z důlků, jak zabral. Cejtím, že se bágl na mejch zádech hnul a pod ním vzniká něco jako podtlak. Snad pud sebezáchovy přitáhnul mý ruce ke zbytkům dílce, který se se mnou prolomil a teď ční od toho, na kterém stojí kamarád. Přitáhl jsem se, trosky se urvaly. Vyjel jsem po pás z bahna. Vinou mýho nečekanýho pohybu padá Chesterton na druhou stranu, zádama na haťovej chodník za sebou. "Ty hovado!"

Znovu se chytám prolomenýho chodníku a cpu se nahoru. Kdyby nás někdo viděl, nestačil by se divit: Chesterton na zádech, máchá boty v rašelině. Já mu, napůl vylezlej z rezatýho a jedovatě zelenýho pole, ležím ksichtem v rozkroku a on mě k sobě táhne za popruhy polosvlečený usárny.

"Jo, já hovado! Ale z nejhoršího jsem venku! Povídám, jsem venku!" "Celej?"      "Skoro," kecám tak trochu a on na to "Tak mi poslouchej a dávej bacha! Držím tě, takže když tam neskejsnu já, nepoletíš tam taky. Musíme ale rychle pryč, nebo to půjde hín celý i s náma. Máš volný ruce, tak se přitahuj podle vokrajů. Já se budu vodstrkávat nohama. Jinak to nepůjde!" A makáme. Jde to pomalu, strašně pomalu. Přece jenom jsem ještě dost vězel v bahně. Byla to děsná robota. Než jsem se dostal celej ven a kritický místo bylo za námi, hořely už na obloze červánky.

Lezem dál, houpe se to pod náma a vrže jak smrtka čelistí. Postupovali jsme takhle dobrejch deset metrů, když mi svitlo, že je to hloupost. "Chestere, zkus zpode mě vylízt! Když se budem plazit za sebou, bude to rychlejší a bezpečnější." Vzpírám se rukama do vejšky, kamarád pode mnou se obrací na břicho a vyráží dopředu, hatě se houpou jak opilej koráb. S hrůzou koukám na Chestertonův krvavej zátylek! Z vlasů na temeni hlavy mu teče pořádnej čůrek krve. Asi si ji rozbil při tom pádu. Postupujeme dost rychle. Rači mu teď nic říkat nebudu. Třeba o tom ani neví a zazmatkoval by.

Zbývá sotva sedm metrů. Máme toho oba dost, funíme jak lokomotivy. Chesterton se zastavil. Odpočívá. Dobře, tak já taky. Najednou Chester praštil hlavou o mostek a zůstal ležet jak podťatej buk. Ramena se mu už nezdvíhaj uštvaným dechem. "Darebáku, nespi!" třesu jeho patou. Nic. Proboha, snad mi tu? Klekám a sundávám usku, bundu a další věci, abych byl lehčí. Zuju boty, svážu je tkaničkama, vezmu do zubů a vyhrbím se jak starej kocour. Rozedřený dlaně a bosý chodidla se snažej udržet co nejpevnějc vokraje chatrnýho chodníku. V týhle divný poloze jsem přelez Chestertona. Obličej měl bílej jako křída, ale víčka se mu, chválabohu, chvěla. Asi bolestí. Ať! Hlavně že mi tu nezhebnul úplně! ?poslední metry ke břehu jsem doběhl po nohou.

Nojo, já jsem z toho venku. Ale jak má mejch šedesát kilo dostat na břeh stokilovýho Chestera? Napadla mě spásná myšlenka. Rozdělávám jeho bagáž, naštěstí ji nechal na břehu, a vytahuju uzlovačku. Vracím se na ty prokletý hatě a přivazuju ho k nim, aby se nemohl převalit do bažiny.

Potom jsem vyhledal v mapě nejbližší lidský obydlí, natáhl kanady a vyrazil k němu. Prostydlej na kost od mokrý košile a kalhot jsem udejchanej zabušil vprostřed noci u malý hospodářský usedlosti. Rychle jsem vypověděl správci co se stalo. Bez dlouhejch řečí vyvedl koně z maštale, nalil mi sklínku rumu a začal zapřahat. Pak se mi zamotala hlava a víc si nepamatuju? Ten dobrej člověk nás přivez na žebřiňáku snad až sem, do karlovarský nemocnice?

● ● ●

Tohle všechno jsem napsal Pérákovi. Pak jsem dopis zalepil a poprosil sestru, aby ho hodila. Od ní také vím, že Chesterton leží o dvě patra níž. Ošklivě natlučená hlava. Hodně velká ztráta krve. Měl prej na kahánku, ale teď je, říkala, zdravější než já. Jen chodit ještě nesmí. Ne, já za ním taky nemůžu. Stejně jsem slabej jak špitální čaj?      Ležím tedy v posteli, převaluju myšlenky v hlavě, sleduju mouchy u stropu a poslouchám dráťák... Objeví se někdo v neděli? Zrovna s Pérákem jsme si tuhle slibovali, že se brzo uvidíme. Bylo to čtrnáct dnů před tím, než začala tahle Chestertonova a moje kalvárie.

To jsem vyjel sám na Orlindy, přípoj byl slušnej a já před západem slunce v lese. A najednou, málem jsem vlastním očím nevěřil, na druhým konci paseky se objevil vousatej a rozesmátej Pérák! Radost veliká. Skoro rok jsme se neviděli a teď takováhle náhoda! Táhli jsme spolu, proklábosili dvě noci a dva dny. Vzpomněli jsme na ledacos. I na to, jak jsem jednou na schodech činžáku, kde bydlel můj strejda, zacejtil plyn a udělal kvůli tomu bugr. Bylo to dobře: v jednom bytě usnul chlápek při vaření kafe a vzkypělá voda uhasila vařič. Kdybych neměl dobrej čuch, nikdy bych Péráka nepoznal? A povídali jsme si o spoustě dalších věcí, o lidech známejch a neznámejch, dobrejch a podivnejch a taky dost o jednom trampíři - horolezci, co s ním Pérák před léty hodně lozil v Českosaským. Teď si s ním už jen trochu píše? Napovídalo se toho hodně a hlavně, že se musíme brzo sejít?

Jo, milej Péráku, to bude těžký. Já si teď, po zápalu plic, asi do jara nezajezdím a ty, táta od dvou dětí, se sotva trhneš dřív. Takhle jsem různý myšlenky převaloval, mouchy kroužily okolo lampy a dny byly jeden jako druhej. Pak přišla neděle a s ní stádečka příbuznejch a známejch. K sousedním postelím. Já nikoho nečekám. Mouchy někam zalezly, takže nemám biograf? Malá ručička hodin nade dveřma se blížila ke trojce, když se otevřely a já vylít z postele jak italskej vyhazovák. Pérák přijel přes půl republiky!

"Tak co, co se vám stalo vím už z dopisu. Ale kdes sebral Chestertona? Dyť vy se z dřívějška neznáte, ne?" zeptal se po různejch úvodních řečech a jinejch rituálech se zvědavým úsměvem. "Byla to děsná náhoda, kamaráde" rovnám si polštář pod zády, abych si mohl sednout. "Jel jsem z Prahy sám. Na Kynžvart. Chtěl jsem procourat ten cíp. Cestou ke mně ve vlaku přisedl čahoun s krosnou a dali jsme řeč. Lesy, skály,  campy, osady, řečičky dvou lidí, který se neznaj, ale myslí jim to podobně. Teprve když nás vlak vyplivnul v Kynžvartě povídá on na rozloučenou -Abych nezapomněl: já jsem Chesterton. Ahoj.- A já, místo abych mu zalomil, zařval -Có!?  Chesterton!? A Péráka, náhodou, neznáš?- ...slovo dalo slovo, on mě znal z tvejch dopisů, já jeho z tvýho povídání. No a tak jsme vyrazili společně, podle mýho plánu. Dál už to znáš?"

Pérák zahloubaně mlčí. Oběma se nám honí hlavou stejné otázky. Proč jsem na Orličkách potkal Péráka? Proč mi teprve tam vyprávěl o Chestertonovi, když nás oba zná hromadu let? Proč jel Chesterton do stejný stanice jako já a proč jsme se nakonec nezapoměli představit? Proč se šlo mojí a ne jeho trasou? Proč jsem ten plyn ucejtil tenkrát zrovna já a vlastně taky proč ho Pérákovi uhasila voda zrovna tenkrát? A proč dávno před tím, na tom Švýcarsku, potkal Pérák právě Chestertona? ?sedíme a mlčenlivě přemýšlíme.

● ● ●

Kuličky života lidského osudu zapadly do svých jamek. Lidé se potkali tehdy a tam, kde se to mělo stát. A ruleta života lidských osudů začala znovu roztáčet domněle nesmyslným způsobem k letu prostorem a časem kuličky zdánlivých náhod.

_________________________________________
Karel Vidimský - Cimbura 1980 
(nová pracovní verze z roku 2006)   

Ranní meditace

Bacha, je ráno
Naprogramuj si nějakou pozitivní myšlenku
a projdi tímto dnem
stravitelná
hygienicky balená
a zdravotně nezávadná

Dělej si časové snímky
navzdory opožděným vlakům
autogenní tréninky
navzdory agresívním kolegům
dietní obědy
Navzdory obéznímu milenci
a zubaté kryse v žaludku
se provzdoruj
až k pozitivnímu pochopení
sebe
mladé seriózní vědkyně
sériově dodávané
s drobnou vadou někde uvnitř složitého mechanismu

Možná budeš efektivní
spolehlivá
stoprocentní
ale určitě ne šťastná

K tomu bys potřebovala
malej pelíšek
a tlapku
do které bys špitla
Víš, já se nechci milovat
Jen bych se tě chtěla držet, než usnu

_______________________________________
Jana Čuhlová - Vlaštovka
3. místo poezie nad 23 let, Trapsavec 2002