FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Ten pátek lilo jako z konve. Vylezli jsme z autobusu a rovnou na Baštu. Sádlo měl zase mizernej den. V hospodě měl jenom Milouše, pořád se potil, špatně dejchal a bolely ho nohy. Tak jsme si dřepli ke stolu hned vedle pípy, aby nemusel daleko chodit. Milouš to, hlavně na Pepína, chvíli zkoušel, že prej má doma Pepu Zímu a to nejlepší z Vlachovky. Ale když jsme mu řekli, že Pepa byl vždycky náš idol a že jdeme všichni, dostal strach a šel hrát šipky.

"Tak Čolku! Spusť už něco."
?jak jim to sluší, když tak pěkně škemraj. Ale ne? Čoleček není blbeček. Ještě chvíli budu dělat fóry, aby vám došlo jakej poklad tady vlastně máte. Čolek nebude skákat podle toho jak si písknete. Ne, ne, ne.
"A tak teda jo," sakra, tvař se trochu otráveně. "A tak teda jo. Ale po nějaký písničce."

Venku už byla tma jak v ranci. Sádlo pořád šilhal na hodiny a každou minutu hlasitěji a hlasitěji hekal. Milouš, když nenašel oběť aspoň perforoval terč a nám třem už řeč taky moc dobře nešla. A v tom přišla ta rána. Jedinej blesk za celý večer. Roztrhl oblohu odshora dolů a rovnou do kostela. Tou šlehou se musely rozsypat všechny kostry na hřbitově co ještě držely dva metry pod zemí pohromadě. Následovalo obrovský zaburácení. A než jsme stačili odpolknout zalehnutý uši, otevřely se dveře a v nich anděl. Křídla na hadry rozmáčený, každá letka mu trčela jinam, bílá košilka mu na pár místech čoudila a ve vlasech rovných jako dráty mu přeskakovaly jiskry Eliášova ohně. Hned jsme k němu skočili, umlátili ohýnky čepicema a šup s ním ke stolu.
"To byla ďaha," řekl takovým unylým hláskem a vypadalo to, že se už trochu probral.
"To byla," příkývli jsme mu a strčili před něj pivo.
"Asi jsem někde zakufroval," drkotal anděl sanicí a jak měl ztuhlý ruce, museli jsme mu to pivo lejt do pusy sami. "Ve skladu mně dali pěknej šmejd," vylovil v kapse košilky na padrť rozlámanou buzolu a vztekle s ní třískl o stůl. "S takovým křápem by se dostal i Kryštof Kolumbus leda do prdele. A já s tím měl letět na Andělskou Horu," mlátil vzteky do buzoly silnějším dnem půllitru tak dlouho, až vypadla střelka z osičky a ukazovala už jen na jih.
"Hele, ty seš vážně opravdickej anděl," čučeli jsme jak se vzteká a tak nějak se nám tomu nechtělo furt věřit.
"Vopravdickej," pokejval anděl smutně hlavou. "Vopravdickej, když si to necháte pro sebe."
"To víš, že jo," ujistili jsme ho všichni sborem, a protože se neustále třepal jako ratlík, objednali jsme mu každej velikýho ruma.
Pět velkej rumů musí udělat v žaludku anděla paseku jako pardubickej semtex. Pět velkej rumů musí naleptat andělskou sliznici jako lučavka královská zlatý zubní protézy. Alkohol z pěti velkej rumů kolující v průhlednejch andělskejch žilách musí rozložit andělský krvinky na inertní žmolky a šedou kůru mozkovou proměnit v beztvarou houbu. Po pátém rumu se našemu andělovi sice vrátila do bledého obličeje pěkná rudá barva, ale zase nám začal padat ze židle a bezduše žvatlat.
"Měl by to vyběhat, jinak se vám tady zblije," podíval se na anděla odborným okem Sádlo.
"Vyběhat?" otočili jsme se zkoumavě na Sádla, zase zpátky na anděla a tak nějak nám začalo docházet, že takovej ztracenej anděl musí někde někomu scházet. Že takovej ztracenej a navíc ožralej anděl, kterej nekrouží tak kde kroužit má, může znamenat pro nás tady dole pěknej průšvih. Že právě v tomhle okamžiku, kdy mu Milouš nabízí teplou postel, Pepu Zímu a to nejlepší z Vlachovky, doutná u Hanzlíků zazděnej trám v komíně. Že paní Forejtový nikdo nepřipomněl povinnost dát přednost vozidlu přijíždějícímu zprava. Beránkům ztrouchnivělé těsnění u karmy. Vahalovi v náladě fušersky označenej výkop. Že najednou není nikdo, kdo by řekl Waltru Grosskopfovi z Jeny o Barboře z klubu Lotos a jejím stádu agresivních muněk.
"Nebo vylítat, když je to anděl," otočil se Sádlo ke kuchyni, "a já mu du uvařit slaný kafe."

"Jsem v krinolíně lariatu obtočen,"
?ále, tak oni na mě najednou s Kidem. To by bylo, abych z nich ještě něco nevyždímal. Tak si nechám zahrát ještě Šporny. A až potom vytáhnu anděla?

"Budeme lítat," postavili jsme anděla na nohy.
"Tady?" zašišlal anděl neohebným jazykem a připitoměle se na nás zasmál.
"Tady!" řekli jsme jednohlasně a snažili se, aby to znělo jasně a rezolutně.
"Jak myslíte," udělal zase ten nechápavej ksicht, roztáhl křídla a zkusil odpor vzduchu. Potom se opřel do odrazu, položil se do proudnice a pomalu se vznesl. První tři kolečka kolem lustru vypadala nadějně. Při čtvrtém neodhadl sílu vzdušného víru. V přetažené otáčce ho zachytil proud vzduchu nasávaný větrákem. Ovlivněný pěti rumy nasadil pozdě na střemhlavý lopping. Vrtulka větráku zachytila poslední letku andělova křídla a začala ji porcovat rotujícími listy. Vyděšený a s narušenou geometrií křídel minul anděl v klouzavém letu přistávací ránvej a s vytrčenou kudrnatou hlavou to napasoval rovnou mezi oříškové tatranky a vyblýskané půllitry. Vodopád padajícího skla byl nekonečný. Štíhlé štucly na dvanáctku pukaly na dlažbě v řinčivých explozích, desítkové baňaté krígly v dutém pšouknutí a panáky v harašivé kanonádě. Z větráku do toho začalo sněžit namleté peří. Do téhle mely se ještě ke všemu otevřely dveře a dva andělé se zelenými pruhy na obrovských bílých křídlech začali ječet jeden přes druhého: "Policie!" Byli to profíci. Ve vteřině nasadili porouchanému andělovi stříbrná pouta a vypsali protokol pro záchytku. Pak se obrátili k nám.
"Tak pánové! Vaše občanky!"

"Koukám, že se ti do toho povídání nějak nechce."
?no né? Adéla nebo Anděla. Že by pochopila kde je skutečná kvalita? A takhle zblízka v odlesku plamenu je ještě krásnější než před tím. Dá se říct až nezemsky krásná. Člověče, rychle něco řekni, ať se nevrátí k Nudláčovi?
?tak to je paráda. To je konverzace. Proč? Přijde za tebou taková krásná ženská a ty řekneš jenom blbý "proč". No jo, ale jestli bude chtít tamto. Propánajána! Vždyť já si od pátku vůbec nebyl nohy. A ve slipech bude taky pěkná čára?
"No, že by jsme odtud na chvíli vypadli. Že bys mi třeba ukázal Hopštejn?"
"Proč ne."
"Tak jdeme?"
"Čolku! Čolku! Kam jdeš? Kdo tu bude povídat?"
?to volá dokonce sám šerif. Velký mág Tony. Rozděl a panuj. Teorie cukru a biče. Znalec lidských duší a historie trempinku. Víš co frajere. Teď ať ti udělá ten tvůj Kyklop Počasíčko?

?tady na hopštejnským nebojsovi si připadá člověk jako pták. Tady je člověk pták. Skočit a letět. Jenom kdyby Anděla nechodila tak blízko k ochozu. Po zimě je zdivo roztrhaný mrazem. To narušený zdivo je taky snad jediný vysvětlení, jak odtud mohli Pepíno s Koulí sletět. I Měsíc je z téhle výšky větší. Možná bych měl Anděle něco pěknýho říct. Možná bych se k ní měl přitulit a čichnout si k těm kudrnatým vlasům. Ne! Ne tak zhurta. To by ses choval jako Nudle. Napřed něco řeknu?
"Ale že je na tom světě krásně, viď?"
"To teprve bude!"
?proboha. Co to ta holka blbne! Vždyť já letím???

Nejdřív si sundal paruku. Byla to úleva. Od pátečního večera se v té čepici z umělých vláken hrozně potil. Potom stáhl dlouhý maskovaný kabát a odepjal umělá prsa. Křídla zbavená gumy umělých náhražek odskočila od těla a protáhla se divokým zamáváním. Až potom vyndal z kapsy malou vysílačku. Stisknul klíč vysílání, přiložil přístroj k ústům a podal hlášení.

"Spodek pro svrška. Prozrazení nehrozí. Poslední svědek zlikvidován. Akce "Čistá křídla" uspěšně ukončena. Balím!"

________________________________________
Jan Valeš - Jeňýk
Trapsavec 2001, 1. místo próza oldpsavců

Jsem

Jsem bubny přivolaný hrom
Jsem strunami spuštěný déšť
Jsem lež
pravda jsem byla včera
Jsem pod nebem
spící stromosféra
Nezpívám
jenom rezonuji
práva na písně ptáků
si osobuji
Jsem bouře plná hněvu
Jsem loď
co ostýchá se břehů
Jsem stín
co s tebou ráno vstává
Jsem z vin
kterým se těžko odolává
Jsem kalendář
co uznává jen pátky
Jsem déšť
co ničím nepřivoláš zpátky

________________________________________
Jitka Bílská - Stráša
Trapsavec 2004, 1. místo poezie oldpsavců