06.10.2006 Na svatou Markytu (Deneb B.B.) |
![]() |
![]() |
![]() |
Povídky | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Slunce obléklo les do královských barev, zlaté a rudé. A hřálo, ačkoli bylo už těsně nad obzorem. Stoupala jsem strání ke srubu. Za mnou vesnice v údolí a zvony odbíjející klekání, se mnou batoh a loutna, přede mnou sedm nádherných letních dnů vprostřed hor, nejhezčích hor které znám. A jako příjemný úvod představa dnešní večeře, neboť v šátku se krčilo pár pěkných hříbků. Ostatně, protože jsem s nimi předem počítala, ukrýval můj batoh i nějakou tu sůl, majoránku, kmín, saturejku a především dvě vajíčka, proto rozbití zajištěná prostým přelitím do šroubovací skleničky. Čili dohromady?.? Správně, smaženice. A heleme se, pod stromem sedí další krásný hřib, šup s ním k ostatním. "Támhle je ještě jeden!" Šmankote, počkat! Vždyť tu se mnou nikdo není! Lépe řečeno - neměl by být. Takže halucinace. Sluchová. A kdyby jenom to. Na obalu loutny, jen kousek od mé ruky, seděla halucinace zraková. Měla černé, rozcuchané, divně ulepené peří a probírala si ho zobáčkem. Tedy probíralo. Protože to bylo kuře.
"Ahoj." Víc se mi nepovedlo ze staženého krku vypáčit. Zato hlava jela naplno. Úpal? Nesmysl. Úžeh? Nesmysl. Alkohol? Před čtrnácti dny. Takže taky nesmysl. Únava z cesty? Nesmysl, nesmysl, nesmysl. Bude lepší vyřešit to v klidu, srub už je na dohled. Opřela jsem batoh do kouta, rozsvítila petrolejku a to malé černé jsem vysadila na stůl. Po očku mě pozorovalo a dál se soustředěně věnovalo úpravě svého peří. Vypadalo velmi reálně a živě. "Co jsi zač?" zkusila jsem navázat řeč. Nic inteligentnějšího mě nenapadlo. Ale už sama situace, v níž konverzuju s kuřetem, mi přišla natolik podivná, že takováhle drobnost vlastně ani nehrála roli. "Já jsem raráš, říká se mi Raráš a budu tu bydlet s tebou." zaškebilo se kuře. "No, těší mě. Já jsem Ještěrka. Kdes přišel na to že tu budeš bydlet, prosímtě?" "Já už s tebou totiž budu furt, víš? Poněvač sis mě vyseděla." To mě, mírně řečeno, překvapilo. "Jak, vyseděla?! To ses přeslech. Ne slepice, Ještěrka," poznamenala jsem dotčeně. "No fakt, skoro," přesvědčovalo mě to rozčepýřené stvořeníčko. "Totiž, to je tak. Kdo nosí na svatou Markytu až do klekání u sebe vejce z černý slepice, tomu se vylíhne raráš. A ten raráš s ním pak zůstane napořád a pomáhá mu, všelijak." "Takže ty ses vylíh z mýmo vajíčka na smaženici, jo? Hm. Ale se mnou zůstat nemůžeš, za týden se vracím domů. A? a vůbec, dneska není žádné svaté Markyty, v kalendáři je normálně Markéta." zkusila jsem se chytit poslední naděje. Raráš se rozzlobil. "Hele, mně je docela jedno co je v kalendáři. Mimochodem, tím druhým vajíčkem jsi mě pekelně naštvala, abys věděla. Jsem od něj celej ublemtanej. Jo, co jsem to chtěl - zkrátka ty sis mě pořídila, tak se s tím smiř." Ani z dlouhé soustředěné úvahy nevzešlo nic jiného, než že se s jeho přítomností budu muset vážně smířit. A za týden? za týden se uvidí. Ale ještě jedna otázka mi vrtala hlavou. "Ty, Raráši, jak ses vlastně dostal z té sklenice?" Trochu jsem zapochybovala o výsledku této spolupráce, ale nakonec jsem ho nechala. Ať si někde tahá větvičky, mně je to vcelku jedno. Ale to co jsem našla po návratu ke srubu mi vzalo dech. Hromada drobného klestí se tyčila aspoň půldruhého metru do výška a na vrchu - Raráš. "Čubrníš, co?" vytahoval se ten pišišvor a hrdě hopsal na své klacíkové hoře, div že nespadl. K večeři jsem si nakonec dala hříbky osmažené bez vajíčka, smůla holt. Raráš si vyžádal lžíci ovesných vloček a trošku vody. Skromné zvířátko. Když jsme dojedli, byla už hluboká noc, usoudila jsem tedy, ze výzvědnou výpravu k Brablencům nechám na zítřek. Totiž, vy nevíte co jsou Brablenci. Stručně vysvětlím. Jedná se o čtyřčlennou partu nesoucí hrdý název T.O. Brablenci a čas od času obývající srub zvaný Brablenčiště, který se nachází zhruba půl kilometru od toho mého. Takže se zajdu podívat, jestli náhodou taky netráví tuhle část prázdnin lenošením v náruči přírody. Ale až zítra, poněvač dneska se víc těším na spacák než na zpívání kolem ohně a brablenčí vtipkování. Když jsem ráno přesvědčila oči aby se otevřely, chvíli jsem vůbec nemohla uvěřit tomu co mi sdělovaly. Na stole stála pyramida. Ne kamenná, pochopitelně. V její konstrukci jsem matně rozeznávala pomeranče, konzervu fazolí, mýdlo, piškoty, sekyrku, slaninu a ponožky. A na tom všem, jak jinak, Raráše. Zrovna se zabýval aranžováním tabulky čokolády na samý vrchol pyramidy. A zas tady něco nehrálo. Ty zásoby nebyly moje. Tohle jsem s sebou nevezla, tím jsem si celkem jistá. Už proto, že tyhle ponožky bych si musela vycpat novinama aby mi vůbec byly. A svou sekyrku taky ještě poznám. "Raráši?!" Tuhle otázku jsem nechala nezodpovězenou, už proto, že nerada používám ostrá slova. Tak jsem se radši pokusila Rarášovi taktně vysvětlit, že ty věci musíme fofrem vrátit. Urazil se, odhopkal pod postel a tam tiše brblal, že se mnou není vůbec žádná legrace. Nechala jsem ho trucovat, naskládala všechno do batohu a vydala se k Brablenčišti. Už z dálky vypadalo jako opravdové mraveniště, do kterého někdo dloubl klacíkem. Zoufalí Brablenci běhali ze dveří a zase dovnitř srubu a nebylo těžké odhadnout proč. Přišla jsem blíž, až si mě konečně všimli. Nasadila jsem omluvný úsměv a chystala se vysvětlovat, ale šerif Ferda mě nepustil ke slovu. "Ahoj Ještěrko, nejdeš zrovna v pravou chvíli, asi nás navštívili ještírci nebo co. Měla by sis tu svou rodinu víc hlídat." Marně jsem se hájila, že za všechno může Raráš, nevěřili mi ani slovo. Samozřejmě. Nezbylo než je pozvat, ať se na něj přijdou podívat sami. Slíbili, že přijdou navečer i s kytarou a banjem, kdyby jako náhodou to kuře zatím zmizelo, tak že si aspoň zahrajem. Když jsem se vrátila, seděl Raráš pořád pod postelí a odmítal vylézt. "S tebou si vůbec neužiju žádnou srandu," kňoural. "A nemáš mě ráda, chceš se mě zbavit." A pak mi něco blesklo hlavou. "Hele, Raráši, když se se mnou nudíš, nechtěl bys k Brablencům? Je jich víc, je s nima legrace a nejsou tak útlocitní jako já." Brablenci dorazili v plném počtu a hned se sháněli po rarášovi. Vysvětlení, že se schoval, protože byl uražený že na něj nevěřili, přijali jako dobrý vtip. Vzduch kolem srubu se naplnil tóny, které dozněly až s půlnocí. Tedy lépe řečeno už s půlnocí. Obvykle by Brablenci vydrželi hrát třeba do rána, ale rovna je prý přepadla nějaká ospalost či co, zkrátka se sebrali a šli pryč. Zalehla jsem do spacáku a čekala. Ani ne moc dlouho. Zvenčí se ozvala tlumená rána, zasakrování a trojhlasé "pšššt!" No jo, hlavně nenápadně. Pak se otevřely dveře a jakýsi drobný stín se vplížil dovnitř. Zbabělci, poslali nejmladšího, Kuliše. Přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se rozhlíží, co by ukořistil jako odvetu za včerejšek. Zaujal ho nápadný balíček na stole. S radostí ho popadl, otočil se na podpatku a zmizel. Venku se chvíli šeptem dohadovali, ale nebylo nic rozumět, škoda. Nejspíš se ale dohodli, že úlovek prozkoumají až v klidu a pohodlí Brablenčiště. Takže plán do puntíku splněn a můžu konečně v klidu spát. Dobrou noc. Ale nebylo mi přáno dospat. Hned za svítání mě něco vzbudilo. Možná to byl první zvědavý paprsek slunce dotírající na okno, ale stejně pravděpodobné je, že mě ze spánku vytrhl zvuk kroků. No vážně, pak jsem je zaslechla už úplně jasně. Že by Brablenci tak časně spěchali vrátit kuře? Pochybuju že by se Raráš nechal odnést zpět, když se k nim tak těšil. A jestli by to vůbec šlo, podle těch jeho pravidel. Když jsem vyhlédla ze dveří, zdálo se na první pohled, že mám pravdu. Čtyři postavy se plížily ranním lesem. Ale dvě věci tu nehrály. Za prvé, zjevně vůbec nešli ke mně, srub už přešli, spíš jako by měli namířeno po pěšině dolů do vsi. Za druhé, vypadali jako když se stěhují. Batohy nacpané k prasknutí a každý ještě něco nesl v náruči. "Dobré ráno, pánové," pronesla jsem hezky nahlas. Trhlo to s nimi, otočili se naráz jako hejno rybiček v moři, když zahlídne žraloka. Ferda se tvářil strašně nevraživě, což roztomile kontrastovalo s předmětem, který se snažil ukrýt pod košilí. Byl to balík dětských plenek. Kuliš se jediný odhodlal k odpovědi. "A nechodí se do samoobsluhy náhodou s prázdným batohem a zpátky s plným?" otázala jsem se zvídavě. Neodpověděli, škoda, jen Ted něco mumlal o kuřatech na paprice a peněženkách z ještěrčí kůže, ale ani on tu zajímavou myšlenku dál nerozvinul. Asi neměli zrovna náladu na společenskou konverzaci. A tak se všichni čtyři s výrazem funebráků nesoucích rakev znovu vydali na cestu. Za Ferdovými zády se na krosně natřásal Raráš, pomrkával na mě a ukláněl se jak kašpárek v loutkovém divadle. Vida, aspoň někdo z té zachmuřené společnosti má takhle po ránu výbornou náladu. Inu, kamarádi, na svatou Markytu se dějou neuvěřitelné věci.
_______________________________________ Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
Ceny Anděl 2024 - výsledky 1. ko...
Nezávidím. Slyšel jsem Třešňáka a je to mimo kateg...
Lampa odešel
Mnohokrát jsme na vandru zpívali byl to skvělý kam...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Spektrum pravidelně slýchám na regionálních akcích...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Ahoj.kdysi jsem hrval ve skupine Spektrum Horni sl...
Hvězdy jihu 65 - Folk & Country ...
Pro úplnost: První album kapely Spolektiv ...a t...
Zahrada písničkářů 2024 představ...
Moc děkuji za možnost vystoupit na tomhle skvělém ...