| 30.11.2007 Takovej punta + Jizvy (B.B. Deneb + Vlastimila Hlavatá Aťka) |
 |
 |
 |
| Povídky | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Takovej punťa Den tak akorát na ležení v trávě, z cest se práší jak ze starý psí deky, kopce jsou všecky moc do kopce a slunce doběla rozžhavený.
Vopovaž se, podívám, dotkneš se a bude po nádheře. A slunce škemrá dál. Že už léta poslouchá ty písničky co hrajem u ohňů a na nádražích a že by si to moc chtělo jednou taky zkusit, že se chce taky toulat ranní rosou, pít čaj z jehličí a poznat jak voní divokej tymián. To půjde, přesvědčuje mě. Nechám nahoře skoro všechem jas a žár, oni už trefí i beze mě, vždyť po tý cestě spolu lítáme snad věky. Chytají mě pochybnosti, to ne že ne. A pořádnej strach, když se nebem mihne svítící šmouha. Ale když mi pak hopká u nohou, je úplně jako štěně. Dočista. I tak měkoučký a hřejivý, když se mi otře o nohu. Jen holt kulatý a svítí, tak zvláštně a slabounce jako plamínek svíčky v zamlžený skleničce. Tak co, povídá, jdem? Tak nic, říkám já. Když tedy myslíš, no tak jdem. A tak teda jdem, já a slunce. Občas hopsá přede mnou, občas za mnou, hází kotrmelce ze samý radosti a nebo mi uličnicky cvrnká kamínky pod nohy. Dej pokoj, říkám, ale to jen tak aby řeč nestála. A už se směju, už se pošťuchujeme navzájem. Hodím tě do vody, vyhrožuju, umáčíš se a zhasneš. Neumáčím, chichotá se poťouchle. A nezhasnu. Ale pak tam hodím tebe, počkej! Hele ho, takovej punťa, takovej svítící tenisák a jakou má sílu, přestrkujem se v trávě, už ho držím v dlaních, ale stejně mi utíká. A hned mi zas hopká u nohy. Mám hlad, povídá. Tak takhle? Nejdřív mě chceš hodit do vody a pak tě mám krmit, jo? Ale pak se dohodnem na příměří, sbírám pár větví a na kamenech hned u potoka vařím oběd. Slunce zatím lítá v trávě, pronásleduje vylekaný motýly a hned zas sedá na kámen a přemejšlivě sleduje vodní hladinu. Jdeš se teda najíst? ptám se. A ono že jo, a už se hrne k ešusu. Zdá se mi, že to jídlo spíš jen tak očuchává, ale prej mu to stačí, způsobně počká až dojím a umeju ešus v potoce, ale nenechá mě ani chvilku odpočívat, chce hned dál, no co s ním, beru věci a jdem. Schválně ho táhnu přes zříceninu, za prvý je tam hezky a za druhý aby se trochu utahalo, ale nezdá se mi, že by ho kopec nějak zmáhal, na vrchu je dřív než já, sedí na zídce a už z dálky se mi posmívá. Počkej, ty jedna splašená žárovko. Až tě chytím, uvidíme kdo se pak bude komu chechtat. Jenže ono nepočká, takže ho asi nechytím, zdrovna se třepetá až úplně na vršku polorozpadlý věžičky a tam za ním teda fakt nepolezu. Čekám až se vyřádí, ležím pod starým javorem a koukám nahoru. Mezi listím prosvítá ta stejná zářivá pětikačka jako vždycky, ale jako by jí teď něco chybělo. Svítí, hřeje, to jo. Ale mám skoro výčitky svědomí, že to pravý slunce teď chodí po světě se mnou a ostatním že bude scházet. Nebudu, povidá hlásek za mnou. Nebudu jim scházet, poněvač je ani nenapadne přemejšlet, že tam vlastně nejsem. Svítím jim každej den, tak mám taky právo bejt trochu sobecký, ne? No budiž, ale docela mi vadí, že si jen tak samozřejmě přelousklo v mý hlavě, co si myslím. Já už to víckrát neudělám, směje se a uličnicky pomrkává, takže je jasný že udělá, ale koneckonců co byste chtěli tajit před samotným sluncem. Lehá si do trávy vedle mě a znalecky obhlíží nebe. Ale jo, vedou si tam i beze mě dobře, konstatuje nakonec. A teď zas naopak já hlasuju pro odchod, poněvač mu chci ukázat Soví převis, je to ještě kousek cesty, tak abychom tam do večera byli. Je dost zašitej v lese a navíc otočenej k severu, takže ho z oblohy možná ani pořádně nevidělo a přitom to stojí za to. Je ten převis z trojbarevnýho pískovce, žlutej, bílej a hlavně po pravý straně místama úplně dočervena. A nahoře je v takovým výklenku usazená dřevěná nahrubo vyřezaná sova podle který se to tam jmenuje. Evidentně nebyl špatnej odhad, že se Soví převis slunci bude líbit. Lítá z jednoho kraje na druhej, nadšeně se kutálí ve vrstvě suchýho listí ve spacím koutě a občas přihopsá ke mně a rozverně mě žďuchá do zad. Což není zrovna milý, když se člověk snaží rozdělat oheň a navíc se mu to nějak nedaří. Hele, jestli chceš večeři, okřikuju rozdováděný slunce, tak mi dej na chvíli pokoj. Bez ohně budou nanejvejš studený fazole. Chvíli pozoruje můj souboj s drolícíma se sirkama, pak se ušklíbne, trochu se otře o kupičku třísek v ohništi a vida - najednou to hoří. Švindluješ, povídám přísně, ale nedaří se mi udržet vážnej výraz a už se zas směju, to proto, že se snaží vypadat jako když zkroušeně a dělá na mě psí voči. Po večeři sedíme u ohně a slunce hned škemrá, že si chce zazpívat. V tomhle ohledu není potřeba mě přemlouvat, takže vytahuju kytaru, ladím - jo, takhle nějak by to mohlo bejt - a zkouším první písničku. První letní sníh. Léto v nás Slunce se hned přidává a musí se nechat, že má docela pěknej hlas. Kdyby to nebylo dost nenápaditý, řeknu, že takovej hřejivej. Ale fakt nevím jak jinak to popsat. ___________________
Jizvy Čelo mi pelichá, Není kam pospíchat, A stejně naříkám. Čelo mi pelichá. ____________________________ Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Přihlášení
Diskuze
 |
.jpg "Hodnocení desek")
Zemřel Vojta Zícha
Poslední rozloučení s Vojtou Zíchou, který zemřel ...
Zemřel Vojta Zícha
Je mi to velmi líto.Znala jsem ho osobně z Blatotl...
Zemřel Vojta Zícha
Upřímnou soustrast rodině.Jarda
Zemřel Vojta Zícha
Ale ne, už zase jich tam nahoře jamuje více. Člově...
Folk opět tekl mezi veselskými ř...
Iva Hovorková v JTT nezpívala, nýbrž s Flow tracke...
Koncert kapely Fo3 v Balbínce
Jirka Kyncl nám napsal: Tak mi haxna po pádu z kol...