FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„První večer patřil kromě Jitrocele zejména nováčkům. Jména Tajné lodě, Trapas a Hluboké nedorozumění zdobí folkovou scénu několik měsíců, maximálně půl druhého roku, ale myslím, že stojí za to si je pro budoucno zapamatovat. Jedná se o skupiny víceméně folkové, od konzervativního pojetí Tajných lodí s nacinkanými kytarami a působivými vícehlasy, přes plíhalovskou hravost, vtipnost a sdělnost Hlubokého nedorozumění až po nadupaně akustický folkrock Trapasu s výraznou zpěvačkou.“ Tak takhle vypadá úryvek mé 24 let staré reportáže (samozřejmě z hudebního měsíčníku Folk & Country), kde jsem se poprvé otřel o (mnou tehdy poprvé slyšené) Hluboké nedorozumění. Jednalo se o reportáž z bohnického Divadla za plotem, kde se zhruba rok staré Hluboké nedorozumění účastnilo Konkursu Zahrady. Pro mladší a začínající: Jitrocel byla tehdy dosti ceněná (možná i přeceněná) folková kapela z Čáslavi, Tajné lodě se časem přeměnily v Isaru, kterou asi nemusím představovat, a Trapas byla fakt skvělá kapela z Hořovic, která v určitou dobu možná i všem ostatním jmenovaným utekla, akorát (s jedním pokusem o restart) nevydržela.

A ještě co jsem o svých pocitech z koncertu napsal Juppovi – šéfredaktorovi F&C a hlavně dramaturgovi Zahrady, který zcela výjimečně nebyl konkursnímu večeru přítomen a pověřil mě výběrem eventuálních postupujících. (Myslím, že za ty roky už se mohou archivy otvírat. Zájemci z řad soutěžících kapel či začínajících publicistů: berte zveřejněné řádky též jako ilustraci faktu, že zápisky porotce a publikovaná reportáž opravdu nemohou být totéž, i když mají totožného autora.) „Hluboké nedorozumění, každý odjinud, hrají asi jeden rok, v sestavě jeden muzikant z Merlitonu, jinak neznámí. Asi přece jenom o krůček zpět za předchozími dvěma kapelami, když už to musím řadit. Stylově ... možná jako jakási mírně swingující Plíharmonyje, pokud si ji pamatuji. Klady: výtečné písničky, lehce humorné i poetické (kolektivní dílo), zpěvák, který je umí velmi důvěryhodně podat. Zápory: těch chybiček je tam přece jenom hodně, zejména zpěvačka je nejistá a jednu písničku jim dost položila, všechny složky by chtěly trošku vyprecizovat.“ I když jsem v doprovodném e-mailu důrazně (dle mého názoru) doporučoval zmíněnou trojku nováčků na postup, asi to ve skutečnosti bylo důrazné málo, protože Jupp nakonec nechal postoupit jenom Jitrocel, který už důvěrně znal.

A o 24 let později? Kapela slaví čtvrt století existence v superprestižní Malostranské besedě, při té příležitosti křtí své čtvrté album a jako hosta si zve kapelníka jedné z momentálně nejpopulárnějších folkových kapel své generace, Víťu Troníčka.

Křest CD - Víťa Troníček se chystá spustit dobrý vítr do plachet
foto: Tomáš Vainer

Víťa Troníček Triu patřila první část koncertu, tedy zhruba jedna třetina. Písničky Co můžu udělat, lásko, Podivný most, Maturita, Butch a Sundance, Stopy z mysu Roca, Vzpomínka, Sedmý den, S tebou – a přídavek, moje zamilovaná Výlet audace. Nepřekvapivě snadné navázání kontaktu, povídání s publikem s důrazem na, řekněme, společenská témata. A nádherný zážitek. Asi se z hlediska nadšeného fanouška dopustím rouhání, ale přestože se u nich často hovoří o „nebylo dost peněz“, tak Vít Troníček Trio je pro mne asi špičkovější sestava než Marien (přestože si samozřejmě rád dopřeji i její široký zvuk a hladivé vokály). Nevím proč, ale silnější songy (i když tři z uvedených jsou i v repertoáru Marien) v podání geniálně vymyšleného zvuku tohoto tria (akustická kytara Víti Troníčka, dobro Honzy Kouby spolu s kontrabasem Petra „Feďy“ Opočenského) jsou prostě výstižné, nepřeslazené a dokonale sehrané.

Po velmi krátké přestávce nastoupili oslavenci. Tedy již dlouhé roky trvající sestava Petr Klokan Vratný – Láďa Jepťák Černý – Pavel Škopy Škop – Mária Krsková - Eliška Příšera Krausová. Úvod o délce šesti písní (Vlaky, Mandarín, pomeranč a ti druzí, Co vzalo léto, Zvon, Chtěla bych letět a překvapivě už též jedna z nové desky, Znamení řádu sedmi vran), a pokud si pamatuji, určitě delšího vzpomínání na dávné historky ze života kapely věnovalo Hluboké nedorozumění své čtvrtstoleté historii. Za nimi se na plátno promítaly moc zajímavé, veselé či nostalgické historické fotky HN, avšak přes kapelu na ně nebylo zas tak moc vidět. „Nevadí, to si prohlédněte na našem facebooku,“ uklidňoval fanoušky Klokan, který měl mluvené slovo samozřejmě na starosti.

Pokřtít CD Dobrý vítr v plachtách přišel pochopitelně Víťa Troníček, hodně toho o HN navyprávěl – a ještě si vzpomenu, že si přinesl fukar (takový ten na listí). Už ani nevím proč, ale pamatuji si, že ho (omylem?) pustil obráceně, čímž způsobil bujaré pobavení mezi prosťáčky v publiku (včetně mě). No. Křtilo se Čertem. A pak už vpravdě neodbytý blok „představujeme novou desku“ – z třinácti písní alba jich kapela zahrála osm, pak jako přídavky Namaluj ze stejnojmenného alba a ještě jeden kus ze křtěné desky (Až vám vypnou Google). Tedy celkem deset „nových“ skladeb. Poslední znějící písničkou na forbíně byl v podání všech účinkujících nezmarovský Fénix (všímáte si taky, jak je ta písnička stále populárnější?). Nutné je uvést, že na albu Dobrý vítr v plachtách hrají celkem tři hosté a všichni si zahráli i na křtu. Bubeník Tomáš Vydra (Lážo plážo) přišel na pátou píseň a už svou soupravu neopustil. Často kapelu doprovázel na irské píšťaly Filip Šelemberk (Isara) a na saxofony Jiří Mikuláš.

Silný pocit si člověk odnášel například z toho, že v průběhu večera zaznělo celkem 26 písní, což spolu s povídavostí Víti Troníčka i Petra Vratného způsobilo nevídanou délku koncertu. Nevzpomínám si, že bych kdy z Besedy odcházel až tak pozdě, přestože se hrálo „už“ od osmi a ne od půl deváté, jako často.

Ale co, to je asi jen pěna skvělého večera. Co zůstane? Jak se dnešní Hluboké nedorozumění podobá tomu z doby před 24 lety? A spletl jsem se ve svých spravedlivých leč přísných posudcích z roku 2001? Uvedu, že jsem zase tak přísný nebyl. V průběhu večera (myslím, že při křtu) citoval Víťa Troníček Dušana Vainera (The Folks, Madam v triku), který kdysi kdesi jsa v jakési porotě k výkonu HN údajně uvedl: „Tak… lepší, než kdyby kamarádi fetovali.“ A ve mně určitý pocit rozpolcení trvá: zápory z mého historického hodnocení drobně zůstávají. Nemyslím ty se zpěvačkou; dnešní zpěvačky (zejména Mária Krsková) jsou dobré. Jenom ten pocit, že provedení je tak trochu kamarádsky benevolentní. Jenom trošičku. Kdyby si HN jako etalon nepřivedlo dokonale zařezávající Vít Troníček Trio, třeba bych si toho ani nevšiml.

Ale hlavně už nemám pocit, že by HN mělo cokoli precizovat. Ne, jejich způsob podání se stal součástí jejich značky, kterou tvoří ovšem hlavně prima písničky, od silných trampfolkových příběhů (např. KSK – která v MB nezazněla) po hudebně i textově komplikovanější záležitosti (např. Namaluj). A ještě víc je značkou mnou zmiňovaná „hravost, vtipnost a sdělnost“, která se přetavila v charizmatickou schopnost navázat vztah s divákem a získat si ho. Přestože Plíharmonyji mně od roku 2001 už asi nikdy nepřipomínali. Mezi kapelami středního doletu mají prominentní místo, takže pokud vás zajímá na českém folku něco víc než jen absolutní špičky a přitom jste nebyli na křtu alba Dobrý vítr v plachtách, můžete litovat. A na příštím koncertu HN ovšem můžete svou absenci napravit. Vřele doporučuji.

Hluboké nedorozumění, 25 let kapely a křest alba Dobrý vítr v plachtách, host Vít Troníček Trio, 14. května 2025, Praha, Malostranská beseda