FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Kdo rychle dává, dvakrát dává. Rozhodl jsem se, že dokážu napsat reportáž z festivalu den poté, co jsem z něj přijel. Cenou za to bude její délka. Možná to nebude úplně reportáž, ale víc takové poznámky. Snad vám to i tak něco sdělí. Kdo rychle dává, dvakrát dává.

Začnu letos netradičně od soutěže. Samozřejmě to není to ono, proč čím dál větší davy posluchačů do Mohelnice proudí, ale řekl bych, že Mohelnický FolkFest je náš největší festival, který nějakou soutěž má, a díky za to. Posluchači sice kvůli soutěži neproudí, ale troufl bych si tvrdit, že ji přijali v její současné podobě velmi laskavě a poslouchají, poslouchají. A jaká že je ta podoba? Čtyři mladé kapely, tria či písničkáři (obvykle to častěji bývají písničkářky), tipnul bych si, že do 18 let, k jejich výběru nejsou žádná publikovaná pravidla ani konkurz, musíte prostě věřit, že je dramaturgie FolkFestu vybere správně. A nehrají na nějakém odstrčeném místě v odstrčeném čase, ale na hlavní scéně odpoledne, na střídačku mezi „normálními“ mazáky. Letos rozhodnutím poroty zvítězilo duo Lang und Breit, což jsou kytaristé (občas i foukačky a perkuse) Jakub Lang a Sam Rychtár. Hezké dva hlasy a samé vlastní písně, dospělé textově i melodicky. Za tu dobu, co zasedám v Mohelnici v porotě, jsme asi ještě nikdy nebyli tak blízko naprosté jednohlasnosti. Což ovšem neznamená, že další soutěžící neměli na svůj věk své nesporné kvality.

Jediná kapela Jekot z Brna (sourozenci Hrbkovi a Krejčí) uměla strhnout svým projevem, ať už zpívala písně vlastní nebo převzaté. Sedmnáctiletá Clara Vale [klára vejl] byla obdařena krásným hlasem, měla dobře naposlouchané anglickojazyčné folkpopové princezny a její vlastní songy v angličtině nebyly triviální. Doprovázela se buď sama na klávesy, nebo zpívala s kytaristou Jakubem Lenochem. Úkazem soutěže byl osmiletý Tom Kašpar střídající kytaru akustickou i elektrickou, ukulele a šestistrunné banjo, zpívající cca půlku písniček vlastních (jednu nebo dvě složil ještě v mateřské škole) a hlavně neuvěřitelně neohroženě a šoumensky vystupující, včetně uvádění. No, kdo myslíte, že získal cenu diváků?

Nedá mi to, abych ještě jednou nezmínil úžasnou návštěvnost. Výše jsem sice použil ošklivého slova „davy“, ale ono je to spíše příjemné a kamarádské publikum. Pouze už se skoro nevejde do prostoru Městských sadů, což je ovšem snem každého pořadatele. Tím, že Mohelnický FolkFest je dvouscénový festival, se publikum na hlavní scéně trochu vyfukovalo a zase nabývalo k prasknutí, podle toho, jak slavná jména stála na pódiu. K prasknutí to bylo v závěru sobotního programu, který patřil superhvězdám: Epydemye – Marien a Víťa Troníček – Robert Křesťan & Druhá tráva – Hop trop.

Mezi ně se vmezeřil pouze Allan Mikušek a trochu jsem měl o jeho vystoupení mezi českými superhvězdami strach. Hlediště se samozřejmě trochu vyfouklo, ale Allanův set byl přijat dobře a kdybyste viděli těch fanynek, co se chtěly nechat s Allanem vyfotit! Měl jsem radost, protože Allan Mikušek je možná největší současný countryman česko-slovenského kulturního prostoru. V pátek byli za superhvězdy Žalman & Spol. a Roman Horký a Kamelot. Před nimi jsem kvůli neuvěřitelně hustému provozu na rodící se D35 bohužel neviděl Cop a domácí Madalen s Vojtou Kiďákem Tomáškem. A taky ForFolk, který jsem ale zastihl u Osadního ohně, na další krásné scéně FolkFestu.

Sobotní účinkující na hlavní scéně aspoň vyjmenuji: Větrno (neohroženě nastoupili v půl desáté ráno po prozpívané noci), mile tradiční Roháči z Lokte (jednapadesátiletí!), standing ovation ocenění Taxmeni (bohužel už bez Vráti Vyskočila i Jardy Čvančary), Banjo Band Ivana Mládka, řekl bych o něco lepší než před dvěma třemi lety nebo kdy byli též v Mohelnici (čtyřiaosmdesátiletý Ivan Mládek asi stále ještě zraje… ????), bavičský a slovně hravý Michal Horák s  dobrou kapelou a příjemné Jiří Vondráček trio.

Dostat se přes všechno, co zrovna duní a zvoní na hlavní scéně, na scénu Morava, je čím dál větší fuška. Snažím se o to, protože i zde je velice zajímavá dramaturgie. Posuďte sami, zmíním aspoň ty, které jsem zaslechl. Wild West (ani bych si nebyl jist, že ještě existují…) jsem slyšel kromě jedné písničky komplet, protože jsem se prostě nedokázal odtrhnout. „Hrajeme tak, aby se country nažralo a bigbít zůstal celý,“ charakterizoval sound kapely nejzásadnější muž v jejím středu, elektrický kytarista a zpěvák Petr Havrda. A skutečně, byl to skvělý countryrock, hráli (a zpívali) neuvěřitelně, myslím, že snad žádná countryová kapela, co jsem slyšel za hodně, hodně let dozadu, se nedostala takhle „dovnitř“ hudby; určitě můj největší zážitek ze scény Morava. Můj oblíbený A. M. Úlet jsem slyšel v jediné písni, protože jsem musel běžet na RK&DT. Podle písniček (i když poprvé slyšených) bych je možná poznal, podle soundu ne: už zase hráli jinak. Přesto nebo právě proto bych si je býval poslechl velmi rád. No a aspoň trošku jsem si užil tónů kapel Space, Podjezd, Chrpa Chrudim, Holky tonk a Heblo. Druhou scénu, zvanou Morava mohu jako obvykle určitě doporučit.

A jako vždy musím říct, že doporučit mohu určitě celý Mohelnický Folkfest. Velké díky Honzovi Štaiglovi & his company za jejich skvělou práci; už se těším na příští ročník.

Foto: Vladimír Béďa Halm