FOLKtime - Vaše brána do světa folku

A copak jsem tam slyšel?

Předesílám, že se nebude jednat o hluboké studie, spíš rychlé dojmy. Občas jsem dal přednost přebíhání mezi scénami a od některých níže zmíněných položek jsem slyšel třeba dvě písničky. Co se faktografie týče, občas budu čerpat z již zmíněného Festivalového průvodce. Kdybych měl jmenovat tři položky, které na mě udělaly největší dojem, tak by to byl Afro Celt Sound Systém (za headlinery festivalu), John de Jong (za čisté folkaře) a Amit Chatterjee Aliance (jako něco úplně odjinud). Mé preference vlastně vyjadřuje již výběr kapel a jednotlivců, o kterých dál píšu, protože někdo další si z té nabízené záplavy mohl vybrat úplně jiné Colours of Ostrava.

A Hawk and a Hawksaw (USA) - Park Stage/Indies Scope scéna

Hned zkraje potvrzuji výše napsaná slova: odkudsi jsem se přihnal a už za dvě až tři písničky se umělci – odkazujíce na spouštějící se déšť – předčasně loučili, čímž (i) mně poskytli možnost schovat se před největší průtrží mračen do podloubí brány Slezskoostravského hradu. Přitáhla mě hlavně zvědavost dešifrovat, co se skrývá za spoustou barevných slov: „indie rock z Nového Mexika… míchají židovský klezmer, balkánské dechovky, mexické

Mor Karbasi na Kostelní scéně
foto: Tomáš Hrubý

Afro Celt Sound Systém (GB) - Česká spořitelna stage

Excelentní! Jedna z největších radostí festivalu; tentokrát se můj pocit protnul s označováním Afro Celt Sound Systému za jeden z magnetů festivalu. (Škoda jen, že musejí mít tak bombastický název…) Zhlédl jsem je za nepřetržitého silného deště, z místa blízko pódia, z kterého jsem se odmítal hnout; asi ještě nikdy jsem na festivalu takhle nepromokl. Ale jistě, prohlédl jsem, že spousta kouzel byla prováděna na efekt: na forbíně probíhaly za velkého aplausu „souboje“ perkusistů různých barev (kromě Irů a Afričanů hraje v kapele i Pákistánec Johnny Kalsi), zatímco v pozadí akce se poněkud nudila asi nejlepší instrumentalistka na pódiu, hráčka na irské loketní dudy Emer Mayocková. Ale propojení výsostně irských píšťal a zpěvu Iarly O’Lionáirda s výsostně africkou hrou na koru a vší tou rytmikou je nesmírně dobře vymyšleno a pokud by měla existovat nějaká výkladní skříň tohoto druhu world music, která by ukazovala, že propojování zdánlivě vzdáleného má smysl a není to jen takový naschvál, tak si neumím představit lepší.

Alamaailman Vasarat (FIN) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Šestice drsných seveřanů, u které rozhodně stojí za to projet si sestavu. Hlavní frontman vypadá jak Ivo Pešák, pokud by si tento ovšem nechal narůst vlasy do půl zad, nasadil cylindr a celkově poněkud zdivočel. Hraje na dřevěné dechy – klarinet, sopránsaxofon, možná ještě něco, ale nejzásadnější je rozhodně jeho dunivě řvoucí bassaxofon. „Ten druhý“ má blond vlasy na zadek a provádí s nimi kousky, jaké jsem dosud znal jen z videozáznamů s rockovými stars 70. let – jo, a mimochodem válí na trombón. A jestli čekáte, že teď přijdou nějaké ty obligátní kytary, tak ani jedna: klávesy, drtivé bicí a pozor! – dvě violoncella. S těmito nástroji se vydávají hrát cosi jako punk, který má ovšem silné etno prvky. Nádherná zběsilá instrumentální muzika. Šíří o sobě, že „rádi skládají v těžké kocovině“, ale skladby mají proaranžované výtečně.

Amit Chatterjee Aliance (USA) – New York City stage

Jeden z největších zážitků festivalu. Stál jsem skoro pod pódiem a koukal Amitu Chatterjeemu – exčlenu Joe Zawinul Syndicatu, spolupracovníkovi Carlose Santany a dalších osobností na prsty. „Virtuos na sitár“, jak byl také uváděn, sice sitár vůbec na pódiu neměl, zato na elektrickou kytaru vyvářel znamenitě. Výteční byli i jeho

Maria Kalaniemi
foto: Tomáš Hrubý

Bezobratři (CZ) - Park Stage/Indies Scope scéna

Právě protáčím jejich čerstvou desku Bezobav, která mě naprosto dostala: nádherný, citlivý a osobitý přístup k lidovým písním. Z pódia to možná bylo malinko rozpačitější, asi proto, že hlediště – nebo jak ten plac pod pódiem nazvat – nebylo právě úplně zaplněné: přece jen hráli Bezobratři hned po ránu (už v půl jedné!) a po všech těch průtržích…

Blue Effect (CZ) – OKD Czech stage

Výjimečné pojetí rocku, které zprostředkovává hudební zážitek a nemanipuluje. Radim Hladík si prostě se svými mladými hochy (kteří, mimochodem hráli na akustickou kytaru a akustickou baskytaru) sedne i na takovémto festivalu na židle a hrají – a dav je miluje. Nemohl jsem se zdržet dlouho, ale byla to radost.

Čechomor (CZ) – Česká spořitelna stage

Aspoň na pár písniček jsem se běžel podívat na Čechomor; z Čechů hráli na největší scéně dále už jen Wohnout, Marta Kubišová a MIG 21. Chci hlavně říct, že mám z jejich úspěchu a průniku do velkého hudebního světa pořád ještě radost (přestože registruji jejich některé úlety) a chtěl jsem se potěšit tím, jak s diváky zahýbají. Zahýbali. A jinak vlastně tak nějak normálně; já sám jsem je zřejmě poprvé slyšel naživo s kontrabasem Tarase Vološčuka.

Erik Truffaz Paris Project (F) – Česká spořitelna stage

Byl jsem nesmírně zvědavý na excelentního Erika Truffaze, „největšího evropského trumpetistu“ podle Festivalového průvodce, ale trochu jsem se bál, jestli nebude v společném projektu se Sly Johnsonem převrstven nějakou elektronikou či podobnými zvěrstvy. Nic takového; a „hlasový kouzelník“ Sly Johnson, který byl většinou uváděn jako rapper a beatboxer, ze všeho nejvíc docela obyčejně zpíval. Vlastně neobyčejně: skvěle! Byla to taková velmi komorní party tří (ještě bubeník Philippe Garcia) výborných muzikantů na obří scéně.

Huong Thanh (Vietnam) – Kostelní scéna

Zpěvačka, jejíž „pěvecký styl má své kořeny v tradičním vietnamském stylu Cai Luong“ – pro nás laiky: prostě zpívá klasicky „východoasijsky“. Nepředstavujte si ale žádné zvukové kulisy z čínských restaurací. Myslím, že to

Hráč na koto, člen tria Huong Thanh
foto: Tomáš Hrubý

Iarla O’Lionáird (IRL) – Kostelní scéna

Obrovská osobnost folkové muziky, hodně jsem se na něj těšil. Ale když se postavil k mikrofonu a spustil za doprovodu klavíristy a violoncellistky, trochu mně to připadalo, jako když se v Rudolfinu dávají „české národní písně“ přecezené přes Dvořáka, Martinů nebo nějakého jiného skladatele a upravovatele. V dresu Afro Celt Sound Systemu jsem si Iarlu užil víc, přesto dobře strávená hodinka a půl.

Jaga Jazzist (N) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Podle kapelníka Larse Hornvetha střídají muzikanti jeho devítičlenného seskupení celkem 30 – 35 nástrojů, takže si je samozřejmě všechny nevyjmenujeme, ale z toho co jsem viděl, hrály zpravidla troje žestě (trubka, trombón, tuba), klasický rockový základ, většinou vícery klávesy (se samply), často xylofon… Řekl bych, že organizátory jedna z nejvyzdvihovanějších položek festivalu. Pro mě trošku zklamání – ale to asi pramenilo z toho, že jsem neuměl ocenit jejich nu-jazz. Ten byl pro mě příliš nejiskřivý, plný málo zajímavých unison, ploch a ostinát. Rozdíl mezi Jaga Jazzist a některými mými oblíbenými „běžnými“ jazzmeny mně připadal, jako když hraje smečka kytaristů u ohně unisono třeba Rocky Top - to je jedno co, stejně jako je jedno, že to mohou být jednotlivě mistři svého nástroje. A nebo to zahraje úplná a výborná bluegrassová kapela. Třeba Osborne Brothers. Není to jasné? Nevadí, nic to nemění na faktu, že Jaga Jazzist jsou excelentní instrumentalisté…

John de Jong (GB) – Kostelní scéna

Nejstřídmější písničkář celých Colours – vlastně jediný muž s akustickou kytarou (a ničím/nikým jiným), kterého jsem tam potkal. Snad i proto jeden z největších zážitků. Nic u něj nebylo až tak úplně velkolepé a na efekt, ale přitom podmanivě zpíval, měl silné melodie a jistě i chytré texty (na ty bych ale potřeboval, aby právě neminula půlnoc pěkně náročného dne). Místo velkých řečí řeknu, že to byl jediný interpret, jehož desku jsem si na místě koupil. A že doufám, že mu třeba někdy Náčelník udělá v Praze koncert nebo se s ním Honza Řepka seznámí a vezme ho na turné. (Ještě že tyhle dva máme…)

Maria Kalaniemi (FIN) – Kostelní scéna

Profesorka helsinské hudební akademie hrající na akordeon brilantní technikou, až koncertantní, aniž by ovšem ztratila kontakt s lidovou polohou svého nástroje. Ostatně skandinávské lidové písně tvořily většinu jejího repertoáru, přičemž došlo i na vlastní skladby. Hrála s doprovodem akustického kytaristy.

Mokoomba (Zimbabwe) - Česká spořitelna stage

Přes spoustu chvály a ohlašovaných úspěchů na soutěžích bych pro popis téhle partičky užil slovo afropop. Šestice

Mokoomba
foto: Tomáš Hrubý

Mor Karbasi (GB/Izrael) – Kostelní scéna

Sefardské písně v podání zpěvačky stavějící na uhrančivosti – jak co se vizuálního typu týče, tak samozřejmě hlavně na silném výrazném hlasu, se kterým uměla pracovat od divokých skladeb po sladké milostné nebo ztišené modlitební kousky. V melodiích slyšitelní jak blízkovýchodní „hadi“, tak silný vliv flamenca. Doprovod koncipovaný celkem normálně evropsky: dvě kytary (akustika, elektrika), kontrabas střídaný s klavírem, jemné bicí – podle jmen a zachycených vysvětlivek muzikanti z Anglie, Španělska, Itálie… Zajímavé bylo, když Mor Karbasi požádala publikum o spolupráci – měli jsme zpívat í-á, zřejmě v jakési oslí písni. Tak dokonalý bojkot ze strany diváků jsem nikdy předtím nezažil a doteď nevím: bylo publikum tak konzumní, nebo tak zdecimované vrcholícími tropy a nedostatkem kyslíku v kostele, nebo mu to prostě přišlo jako blbý nápad…?

MTO Universal (CZ) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Přes zemskou hranici jsem na Moravu chvátal aspoň na kousek Malého televizního orchestru (MTO) – odnože Divadla Sklep s hlavním frontmanem Tomášem Hanákem, slibujícího veselý návrat k československému popu 80. let. Ztvárnění probíhalo v „semtexovém“ duchu, tedy „nečekejte žádnou parodii, prostě to jen zahrajeme“ a místo mnou očekávaných fláků Janečkovy či Hannigovy party hráli MTO Universal písničky jako Nářek převozníka (Karel Černoch) nebo Obyčejný muž (Petr Spálený). Nejhorší bylo, že na jevišti vládl jakýsi chaos – nevím, jestli příčinou byly nějaké technické problémy, nebo že se umělci vydali na pódium, aniž příliš věděli, co tam budou dělat. Kdybych pobyl v hledišti nějakou posuzovatelně dlouhou dobu, řeknu, že to bylo zklamání; takhle to byly jen rozpaky.

New York Ska Jazz Ensemble (USA) - New York City stage

Těsně před odchodem na vlak jsem se chtěl ještě aspoň jednou rozhlédnout po zajímavém prostoru „pravého newyorského klubu“ a hrála mi k tomu šestice pánů na elektrickou kytaru, klávesy, saxofon, trombón, baskytaru a bicí. Styl mají vepsán v názvu a jejich pozice, co se týče fúze jazzu a ska, je zřejmě dost zásadní až zakladatelská. Mně přišlo, že jazzu v tom moc nebylo… no dobře, jako The Chancers taky nehráli…

Nive Nielsen (Grónsko) – Park Stage/Indies Scope scéna

Jak už bylo řečeno, celkem standardní folkrock. Nive zpívající normálním evropským, v žádném směru nijak extra nevyčnívajícím hlasem a hrající na akustickou kytaru (jednou i na ukulele). A doprovodná kapela – elektrická kytara,

Nive Nielsen s kapelou
foto: Tomáš Hrubý

Štěpán Rak a Alfréd Strejček (CZ) – Kostelní scéna

Spolupráce těchto pánů je už letitá a přiznám se, že jsem rád využil Colours of Ostrava, abych se konečně podíval, co to vlastně dělají. Štěpán Rak hraje virtuózně na španělskou kytaru (což jsem samozřejmě věděl), Alfréd Strejček špatně na zobcovou flétnu (jen zřídka). Kromě toho recituje, ale nebylo mu rozumět (za to ovšem nemohl on, ale akustika evangelického kostela). Nejvíc mě překvapilo, že oba občas dost zvláštně zpívali, v basové poloze a nejčastěji spolu. Skladby byly o lásce, o Karlu IV… a bylo to takové ušlechtile vyladěné, jak jsem očekával. A vůbec to nechci shazovat – ani tak ne proto, že se svým pořadem oba slaví úspěchy, ale spíš proto, že to opravdu svoji cenu má – jenom jsem se s nimi v Ostravě tak docela nepotkal…

The Chancers (CZ) – Barvy Arcelor-Mittal stage

Osmičlenné stálice českého ska. Chtěl jsem zjistit, jestli jsou naživo silnější než z desky: ano, jsou. Zkušení muzikanti jedou jak dráha, včetně jejich bezkrkého frontmana Simona Ruffskanka. Možná je to na mě ale trochu moc o první signální.

The Cranberries (IRL) - Česká spořitelna stage

Společně s Iggy Popem hlavní hvězdy festivalu a pro mě potvrzení mechanismu „velké očekávání – (v tomto případě jen drobné) zklamání“. Ačkoli nejsem velký znalec, vždycky jsem Cranberries sledoval, protože jsem z nich slyšel osobitou sílu melodií a příchuť země, kde se podle mého pocitu rodí samí skvělí muzikanti, zejména folkrockoví písničkáři (nebo ti „roots“ keltští – ale o ty tu nejde). A barva hlasu Dolores O’Riordanové – to pro mě bylo opojení. Hity The Cranberries opravdu nešetřili (Zombie, Promises, Salvation…), ale celé to z mého pohledu mělo zbytečně chuť popové show – no samozřejmě, jinak to asi nebylo možné. Kapela se mně zdála hodně zahnaná do kouta, ale fakt je, že to jsem četl v různých rozhovorech a profilech: že je Dolores prostě ve všech oblastech jejich společné práce naprosto dominantní. Horší bylo, že jsem od ní čas od času slyšel nějaký ten nedotažený tón. Ale třeba si ze zhrzené lásky vymýšlím: Tomáš Polívka tvrdil v Hospodářských novinách, že „lehčí intonační prohřešky“ slyšel pouze v přídavcích a vzápětí se pokáral, že „hledá hnidy na vstřícném představení“. Ale jo: slyšel jsem The Cranberries…

The Proclaimers (GB – Skotsko) - Barvy Arcelor-Mittal stage

Asi jediná položka na Colours of Ostrava, kterou jsem si pečlivě nenaplánoval, ale která si mě, odkudsi kamsi pádícího, přitáhla. Nenaplánoval, protože jsem se zalekl ohlašované popularity založené na písních pro filmy se Shrekem… ale najednou jsem stál a poslouchal výborný folkrock s výraznými countryovými či spíše rockabillyovými prvky a hlavně silné melodie téhleté party. A nezbývá, než znovu litovat své špatné angličtiny (i když, pravda, za svou mizernou skotštinu se tolik nestydím…) protože tahle kapela, která hraje už 27 let, je asi ještě víc než za skvělou muziku ceněná za své výpovědi. Možná to všechno jejich publikum ví, protože měli pěkně nabitou stage. Nebo že by ten Shrek?

Ale co když to bylo všechno jinak? Ověřte si to napřesrok sami!

Colours of Ostrava, 15. – 18. července 2010, Ostrava

| Více...

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

Přidat komentář

Jméno: Email:  nezasílat reakcezasílat reakce Název: Naše hlavní město  antispamová kontrola UBBKód:         -barva-světlemodráčernámodrárůžovášedázelenásvětlezelenáhnědátmavěmodráolivováfialováčervenástříbrnázelenomodrábílážlutá -velikost-drobnémaléstřednívelkéobrovské     Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

Black Bart the P08   |88.101.238.xxx |10.08.2010 00:12:34 I když ostravák, na Kolorsech jsem nikdy nebyl a nelituju toho. Tento festival mi nemá co nabídnout. Je to gigant vyhnaný na umělých hnojivech - hromady peněz z městského rozpočtu a (pomalu doznívající) popularity world music. Poslouchat sbor židovských rabínů zpívajících za doprovodu tibetských mís a indiánských bubínků mongolské lidové písně není nic, co by mě jakkoliv obohacovalo. Mít k dispozici finanční prostředky, jaké má pořadatelka, věřím, že by pro kohokoliv z lidí od muziky nebylo problém vybudovat jakýkoliv hudební festival, který by ovšem nenabídl jen většinou neznámé regionální ethno-hvězdičky, ale opravdu ověřenou kvalitu. Na druhou stranu jsem ale (opět jako ostravák) svým způsobem hrdý, že se v tom našem poměrně ošklivém a nudném městě něco děje. A že to NĚCO má velký ohlas. Za tohle patří pořadatelům (a městským zastupitelům, kteří na to uvolńují prostředky) dík. Ovšem když to srovnám třeba s Portou, jejíž regionální kolo se koná rovněž na ostravském hradě a na niž pořadatelé nedostali od města ani vorla, tak je mi trochu smutno... Odpovědět

-toh-   |194.228.14.xxx |12.08.2010 14:12:33 Zdravím BB, a myslím si, že tvrzení v třetí větě je příliš příkré. Nechci polemizovat, jestli hromady peněz se spíš podobají hnojivům umělým či statkovým, ale je to hnojivo pro festivaly zatraceně potřebné, tak proč se nad ním ošklibovat? Možná by mě situace mrzela, pokud bych byl producent/pořadatel, který by si myslel, že je geniální a k vybudování nejlepšího světového festivalu wordl music nebo čeho mu chybí právě jen ta hromada hnojiva, kterou zrovna jemu nikdo nedal. Já si to nemyslím, jsem hudební publicista a posluchač, kterého situace, kdy Colours mají peníze na rozvoj, jedině těší. Protože jenom peníze opravdu dobrý festival stejně neudělají: rozhodně si nemyslím, že by "pro kohokoliv z lidí od muziky nebyl problém vybudovat jakýkoliv hudební festival..." Samozřejmě, kdo má jen ty peníze, ale ne už potřebný přehled a invenci, ten spíš nabídne "opravdu ověřenou kvalitu" - tedy něco tisíckrát obehraného a opsaného z programu mnoha jiných festivalů. Dramaturg, který invenci a přehled má, nabídne "neznámé regionální ethno-hvězdičky", tedy kapely, které se proslaví až za rok nebo optimálně právě na mém festivalu. Nevím, jestli je popularita world music pomalu doznívající - podobné vývojové křivky mě nikdy moc nezajímaly. Ale spíš ne, aspoň u nás: proč by jinak diváků na Colours of Ostrava výrazně přibývalo (viz článek)? Připouštím, že značná část těch 25 000 diváků si zřejmě nemyslí, že je na festivalu world music... (viz článek). Ta věta s rabíny, mísami a bubínky je vtipná - sám podobné používám, když potřebuji world music trochu dobrosrdečně shodit. Ale právě proto, doufám, to ani jeden z nás nemyslí úplně vážně. Mohu - na základě popisu indiánských mís a tibetských rabínů - usoudit, že na jejich koncert nepůjdu, protože mě bude víc bavit něco jiného. Ale dokud je neuslyším, tak bych si netroufl tvrdit, že mě jejich hudba nijak neobohatí. Co když to pro mne bude naopak zážitek roku? Pokud jsi si tím přesto úplně jist - proč ne, mě taky nebaví dechovka, techno nebo death metal. Ale rozhodně bych si netroufal říkat třeba svému kamarádu Knajpovi - velkému metalovému nadšenci, že kapely, na které jezdí kamsi do Josefova nebo do Vizovic a moc se na ně těší, jsou regionální kovo-hvězdičky, jenom proto, že jsem o nich zaručeně nikdy neslyšel. Že není regionální kolo Porty zajímavé pro ostravské šéfy kultury, mě samozřejmě taky mrzí... Odpovědět

Black Bart the P08   |88.101.238.xxx |13.08.2010 01:01:12 Podle mě byl world music vždy umělý produkt top managerů světového hudebního průmyslu, kteří se před deseti lety zamysleli, na čem by ještě vydělali prachy a co tady ještě nebylo. Dnes to opadává, protože lidi zjistili, že narozdíl od těch rabínů s těmi mísami, si u těch Kabátů můžou aspoň pořádně zahalekat. Odpovědět

Powered by !JoomlaComment 3.26

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."