FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Ještě loni jsme s banjistou Petrem Voštou (Cimpr campr, Sunny Side, Vabank Unit) stáli po krk ve vodě uprostřed vodrantského koupaliště a dohadovali se, jestli jezdí víc diváků na právě probíhající Banjo Jamboree nebo na strakonické Jamboree. Na největší nebo na nejstarší evropský bluegrassový festival? Pro letošní rok z nich zbyl už bohužel jen ten „nejstarší“. Ne že by snad nebylo dost různých bluegrassových festivalů, od těch konajících se před buřtkioskem až po relativně nové události, kam údajně přijelo víc diváků než na „největší“ s „nejstarším“ dohromady. Ale být celonárodní přehlídkou toho nejšpičkovějšího a snad i nejobjevnějšího, co se v žánru za poslední rok událo + pokud možno přidat i více či méně hvězdné zahraniční hosty – tyto ambice měly vždy jen zmíněné dva vzácné festivaly. Teď zbyl už jen jeden z nich – již po čtyřicáté první reprízované Banjo Jamboree. Udrží tu nově naloženou „váhu“?

Začněme od zahraničních hostů: tak hvězdní, jako byl na loňském jubilejním ročníku Eddie Adcock a Tom Gray letos (očekávaně) chyběli. Přesto mi zahraniční hosté způsobili asi největší zážitek letošního ročníku. Myslím Louvat Brothers z Belgie, trio neuvěřitelných instrumentalistů, levorukých bratří Steva (banjo, kytara) a Jeffersona (mandolína) Louvatových a baskytaristy Michela Vrydaga (ten z nich byl možná nejzběsilejší). Spíš nová akustická hudba zpracovávající materiál od bluegrassových standardů až po vlastní skladby – moc dobré.

A to bylo ze světa všechno: slovenské kapely za zahraniční považovat nebudu (letos byla ostatně jen jedna česko-slovenská) a Jimmyho Bozemana, roky usedlého v Praze také ne. Nicméně jeho vystoupením s Lazy Piggs (Pepa Malina, Svaťa Štěpánková, Tomáš Vokurka, Zdeněk Jahoda), kterým končil páteční večer, bych mohl pokračovat, protože to byl samozřejmě bluegrass ještě méně, než Louvat Brothers. Ale muzika to byla náramná: svižná a radostně zahraná americká country s různými příchutěmi - hodně western-swingu, ale i třeba dřevního bluegrassu.

Veselou historku mám k vystoupení dalších „hostů odjinud“ – při vystoupení rokenrolově-bluesových St. Johnny & Sinners (s Charliem Slavíkem na foukačku) jsem zahlédl motat se pod pódiem podivného chlapíka pečlivě maskovaného obrovskými slunečními brýlemi. Dostih jsem toho muže (u východu) a ani jsem ho nemusel chytat za kabát: byl to Karel Plíhal, který mi trochu znechuceně řekl: „Jedeme kolem s rodinou na výlet, tak jsem myslel, že uslyším country, a místo toho tohle…“ A to se, prosím, mohlo stát na festivalu, druhdy obviňovaném z žánrové nesnášenlivosti…

Úplně bleugrassoví jistě nebyli ani Malina Brothers, kteří měli rozsáhlý set na začátku sobotního hraní, protože ti bez ladu a skladu střídají pozoruhodné Máčovy kompozice s trampskou klasikou Skunka Jaroše (kupříkladu), a jde u nich především o to, že si spolu zahraje naše nejvelkolepější (nejen) bluegrassové bratrské trio (s Pájou Peroutkou na kontrabas).

A pojďme k žánru, kvůli kterému Banjo Jamboree začátkem 70. let v Kopidlně vzniklo. Vždy někdo z té úplné špičky chybí (tentokrát třeba Robert Křesťan & Druhá tráva), ale myslím, že letos bylo obsazení velmi silné, s koncentrací těch nejlepších hlavně na úplný závěr festivalu. Končil ve velké formě COP, před ním hráli G-Runs’n Roses, obnovený a výborný Vabank Unit (slyšel jsem ovšem i otázku, proč se ta kapela nejmenuje jinak, když toho s původním Vabankem má tak málo společného), BlackJack, Goodwill (který téměř přímo z Čáslavi odlétal do Kentucky reprezentovat Evropu na festivalu v Ovensboro) a BG Cwrkot (s novým mužem – Jirkou Králíkem - u houslí). V pátek v noci byli za hlavní hvězdy již zmínění česko-slovenští East-West (kapela kolem supermistrů Ondry Kozáka a Míši Vavra postrádá možná trochu víc drajvu a určitě lepšího zpěváka), Sunny Side (s překvapivým „civilem“, který chlapci oblékli, ladil více contemporary projev, než bývalo zvykem), Poutníci a Fámy Petra Kůse. Ale vyjmenovat samozřejmě zaslouží všichni, protože už to, že se na Banjo Jamboree propracovali, svědčí o úrovni těchto kapel: Album, Taverna, Handl, Modrotisk, Twisted Timber, Abalone, Benefit, BlueGate, Dessert, Wyrton.

V souvislosti s předchozím tvrzením mě nepříjemně překvapilo, když jsem se na otázku, proč už se nepořádá kdysi provozovaný konkurz Banjo Jamboree, s trojkapelovým finále v sobotu dopoledne a vítězem v hlavním programu, dozvěděl od pořadatelů, že „nejsou lidi“: kapely nemají o tuto možnost, jak se do Čáslavi dostat, zájem. Ostatní tradiční složky festivalu už jsem ale nalezl na svých místech: fotografování banjistů, instrumentální dílny (kytara, mandolína, housle, banjo). Velice zajímavé bylo promítání filmu přítomného autora Lee Bidgooda z East Tennessee State University, který se jmenoval Banjo romantika: Americký bluegrass a česká představivost a byl nesmírně zajímavým pohledem americkýma očima na vývoj českého bluegrassu. Festival tentokrát s obvyklým konferenciérem Pavlem Brandejsem spoluuváděl Sandy Nosek, který současně v dresu Českého rozhlasu Olomouc celý festival nahrával. A konečně, jako obvykle proběhla valná hromada Bluegrassové asociace České republiky, která je organizátorem Banjo Jamboree. Její staronový předseda Petr Brandejs kromě jiného mluvil o tom, že není jednoduché festival uspořádat (sponzoři, jednání s majitelem areálu…) a že se občas budí hrůzou, že by to měl být zrovna on, kdo přivede do nicoty nejstarší evropský bluegrassový festival. Pro mě je (kromě jiných) právě toto vyjádření schopného a až nemuzikantsky zodpovědného organizátora ujištěním, že Banjo Jamboree svou váhu, o které jsem mluvil v úvodu článku, unese.

---

Banjo Jamboree, 21. – 22. června 2013, Čáslav, areál koupaliště Vodranty