FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Miluju ty prosluněný páteční podvečery plný rozzářených očí a úžasných vůní. Vlaky ujížděj do dáli a my konečně můžem nasednout a rozjet se s nima třeba na kraj světa. Tenhle víkend berem v tý nejryzejší sestavě. Já, Tom, kráska Lucka zvaná Lukrécie, dušička Janička řečená Felína a Ondra zvanej Ondra. Je nás málo, takže bude pršet. Chjo.

Tom vybalil kytaru a nějakej drsnej frája nám balil Lukrécii. Očividně ji ještě nezná a ke svému štěstí ani nepozná. Checht.

"Přistoupili?" rozlehl se vagónem hlas nevrlé paní průvodčí.

"Jo," usmál se nevinně Ondra. Tom hrál něco o tom, že není třeba světla.

"Vaše jízdenky, prosím," zabručela.

"Máme děkujeme," zazubila se pro změnu kráska.

"Kontrola jí - zde - nek," zbrunátněla babka.

"Ale jo, Zdenek jí dost, ale dneska tu s náma není," gradoval Ondra. To už Felína naštěstí našla lístky a tak mohla ta milá paní potěšit svou návštěvou i další spolucestující. Zbytek cesty byl pohodovej.

A Lukrécie se na mě po dlouhé době usmála.

Když jsme vystupovali, už bylo zataženo. Já to říkal. Naše milá bludička Ondřej nás přesvědčoval, že to není daleko, načež ukázal na skály na obzoru. Grr.

Tom neúnavně brnkal a holky zpívaly, kdo se vrací není sám, takže to až na ty mraky byla idyla. Jenže nejenom, že se na obzoru sem tam zablesklo, ale začalo krápat. Pán Kytarista si toho všimnul taky:

"Když jde blizárd s vichřicí, dám si ovar s hořčicí," zapěl a schoval kytaru, aby mu nenamokla. Já potom taky netoužil, tak jsem se rozběhl k lesu. Návrh byl jednomyslně přijat a tak jsme se ocitli pod stromama dřív, než se to stačilo pořádně spustit. Drobnou nevýhodou stávajícího stavu bylo, že v lese bylo temno jak od Jiráska a tak jsme i přes Ondrovu vzornou přípravu bloudili mezi skálama aspoň hodinu. Podařilo se nám najít spoustu úžesnejch převisů, ale žádnej pro víc jak dva lidi. Ten pravý jsem nakonec našel já, za což jsem si vysloužil Felínin úsměv. Lukréciin ne.

Rozdělali jsme oheň, Felína vařila, kráska louskala místní cancák, Tom ladil kytaru. Já jsem se rozvalil stranou, nasával jsem líbeznou vůni večera a večeře a kochal se začtenou Lukrécií.

"Luki, podáš mi svůj ešák, plís?" otázala se po chvíli Felína, aniž zvedla hlavu od kotlíku.

"Samozřejmě Feli, už ti pro něj běžím," zapištěl za krásčinými zády Ondra. Ta se po něm ohnala cancákem, ale minula, takže málem sklouzla z klády.

"Já ti dám, ty?!" zasyčela.

"Ten žracák máš dát Felíně, ne Ondrovi," přisadil si Tomáš.

I ty, Brute?" vzdychla Lukrécie, oprášila si kolena a vydala se hledat žádanou nádobu do hlubin svýho báglu.

Tom začal s blúgrásem, takže rychlý podávání večeře bylo v zájmu všech nebohejch uší v okolí dvou kiláků. Milá Felína kydla trochu jídla zvlášť do krásčinýho ešáku, takže jsem začal tušit, že se na mě taky dostane. Lukrécie to ale ňák nelibě nesla:

"To mě jako necháš prohrabat celej bágl, abys dala do mýho milovanýho žracáčku večeři Yarpenovi?

Vida, aspoň si už pamatuje jak se jmenuju. 

"Lucko," usmál se na ni smířlivě Tom, "když víš, že nevozím vlastní ešus, myslíš, že budu tahat zvláštní jídlo a nádobí pro Yarpena?"

Bod pro tebe, Tome. Ale Lukrécie se toho svýho zlozvyku brát si vlastní ešák a zubní pastu stejně nezbaví,

"Tak mu ber špekáčka," kňoukla nakonec a tasila lžíci, aby se přidala k mírné tlačenici, která vznikla nad voňavým kotlíkem. Já měl ke své spokojenosti porci sám pro sebe a můžu říct, že to byla vážně dobrota.

Pak se ještě trochu hrálo a zpívalo a mě nezbylo, než se věnovat svému oblíbenému lenošení. První zalehl Ondra, pak Felína. Kráska s Tomem ještě chvíli zírali do plamenů, ona jen tak mimochodem hlavu položenou na jeho rameni.

Oheň dohořel a tak to zabalili i ti dva. Lehl jsem si mezi ně a nechal se Lukrécií drbat za uchem. Jó, má to jeden výhodu, když patří tomu správnému paníčkovi.

Kateřina Tichá - Emer, Opočno

Trapsavec 2005, 3. místo próza do 23 let