FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jednou jsem ho navštívil. Zazvonil jsem u dveří jeho bytu a pozdravil : "Dobrý den, pane. Chci vám říct, tedy chci se přiznat?, ´já vím,´ skočil mi do řeči,  ´že mě dost dlouhou dobu pozorujete dalekohledem. Pojďte dál, panáčku, když jste tak zvědavý. Jen pojďte a ptejte se. Jistě chcete vědět spoustu věcí. No, prosím, do toho  . . . ´"

Chvíli jsem se nezmohl na kloudnou myšlenku a tím spíš jsem nebyl schopný ze sebe vypravit slovo. Překonal jsem to a vyhrkl : "Jak to že tu nemáte žádné skříně?  Jak to, že spíte na zemi? Jak to, že vám neteče voda? Nemyjete se? Nevaříte?"

Shovívavě se na mě podíval a naprosto hedvábným hlasem povídá: " Podívejte se na mě,"  půvabným gestem jedné ruky přejel podél své postavy od hlavy k pasu,  "copak jsem nějaký Bydlínek?  Vždyť já neustále cestuji. Nevšiml jste si? Ty kroupové mraky ve vašem triedru, ty barevné skvrny, ty pro vás nesplnitelné sny provokující vaši zvědavost . . .  To všechno jsem já. A takový Já nepotřebuje skříně. Nepotřebuje vodu. Potřebuje pouze dýchat. Dýchat chmelovou vůni srpnového jitra. Dýchat chvíli zvolna z kraje plic a jindy zhluboka až k bránici. Senzory a anténkami kdesi v srdci uprostřed proudu krve hlídat váhy.

Rovnováha  . . . to je má potrava. Čistota tónů sluneční soustavy, pravda skrytá v rezonanci Mléčné dráhy, kvalita vlčího vytí za svitu měsíce a klášterní čistota lesních víl. Chápete, panáčku?" znovu se na mě podíval. V jeho očích byl mír. Neporazitelná síla míru.

Prošel jsem se po jeho bytě. Sledoval mě svýma vědoucíma očkama. Trochu šibalsky, velmi chápavě a kapku pobaveně. Byl nad věcí. Byl nade mnou, byl smísen s tímto vesmírem jako já se svým dalekohledem.

Došel jsem ke dveřím, vzal za kliku a otevřel je : "Děkuji, že jste mě nechal nahlédnout do svého království,"  snažil jsem se neobratně nedát najevo, jak mě celá jeho existence mate.

"Ne, ne, panáčku, to já děkuji vám. Za milou návštěvu."

Uklonil se a já znovu ucítil hedvábí jeho bytosti.

Zámek zaklapl a já šel pomalým krokem ze schodů dolů k hlavním dveřím. Vyšel jsem na ulici. Zvedl jsem oči k jeho oknu a jako bych z něj zahlédl vyletět paprsek citu. Vyslaný tou tajemnou bytostí letěl kamsi do vzdáleně nepochopitelné a zároveň tak důvěrně blízké existence vesmírného bytí.