FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Teď ubíhala pátá hodina od té chvíle? Začalo drobně pršet a silnice dostala barvu olova. Přetáhl jsem kapucu přes hlavu a už asi po sté jsem se vydal po spáře, dělící silnici. Tři kroky, pak široká trhlina vylitá asfaltem, dva kroky vlevo, podkova, zalisovaná v louži asfaltu (pro štěstí, jízlivý hlásek se ve mně zachechtal)?pět kroků vlevo, úeska opřená o patník s velkou stopkou a

Velmi vzácná fotografie z roku 1957: Miki Ryvola je na ní společně se svým bráchou Wabim (toho času na opušťáku).

Zahučel motor, shodil jsem celtu a skočil na silnici. Zastavil skoro na místě a zhoupnul se dopředu. Lesklý deštěm a chromem, černý a kovový jako chrobák, za zamlženým okénkem kývá ruka. Chvilku trvalo, než jsem pochopil. Horečně jsem pozapínal přesky a skočil k vozu. Otevřely se dveře a mužský hlas řekl "rychle, ať mi sem nenamokne" vklouzl jsem dovnitř, úesku hodil na zadní sedadla a přibouchl dveře. "Kam?" řekl hlas? Do K. Máš štěstí, jedu přímo. Teprve teď jsem pochopil, že večer budu sedět u ohně, zpívat s kluky a pět hodin na silnici už nebude existovat. Pocítil jsem obrovskou úlevu a chuť zpívat. Vůz se zhoupl a les kolem silnice se rozletěl dozadu. Stěrač hučel, nestačil odhrnovat kapky. Muž u volantu mlčel a kouřil. Dostal jsem velkou chuť na cigaretu. Můžu kouřit? Ozval jsem se. Ovšem, ozvalo se od volantu. Pohlédl jsem na žluté kožené rukavice, červenej svetr a pak sklouznul očima na tvář. Vytřeštil jsem oči. Fredy - skoro jsem vyjekl.

Otočil se podíval se cizíma očima. No jo, jsem to já, Pavle, řekl potom. Chvíli bylo ticho, kolem proletěly domky nějaké vesnice a železniční přejezd se staženými závorami. Motor zmlkl a v náhlém tichu promluvil aniž by se otočil.

Poznal jsem tě podle úesky. Ta propálená díra vod vajglu? Znělo to nevěrohodně od hedvábného šátku na krku. Cvaklo pouzdro na cigarety - zlato, uvnitř Camel - nasál jsem přeslazený kouř a poděkoval.

To je v pořádku, kamaráde, řekl s nepřítomným výrazem na tváři.

To víš, to naše svinstvo se nedá kouřit.

Vzpomněl jsem si na vlhkou cigaretu tam venku pod celtou a najednou jsem prudce zatoužil ven z jemné vůně kůže, drahých cigaret a parfému. Ale představa lesklé studené silnice mne zarazila. Přikrčil jsem se do sedadla a sledoval ubíhající silnici.

Fredy? ježatý kluk ve vyšívaném sombreru, tenkrát na Medníku přivezl opravdový kolt se starodávnými náboji - vzrušení a trochu strachu před výstřelem - dobře hrál na kytaru, ale nám to nesedělo. Tenkrát letěla spíš Niagara, než My Darling? pro nás to byl pečlivous - ulízané vlasy, pěšinka a potom slečny ufňukané a pitomé, které začal tahat na osadu? trpěli jsme mu to? přece jenom to byl starej kamarád? pak šel na vysokou a zmizel? to je pět let? pět let? pět let?

Zírám, jak si žiješ, Fredy, zoufale jsem se snažil představit si ho v rozedranejch texaskách u ohně, ale za boha se mi to nedařilo. Zasmál se zavřenými ústy a vyhlížel těsně u skla do lijáku. To víš, Pavlíčku, paďouříme.

Motor těžce hučel do votických serpentin. Tenhle kopec jsme jednou šlapali šourem, pamatuješ? Brr, běží mi mráz po zádech? otřásl se doopravdy docela odporem. Vzpomněl jsem si na minulou sobotu. Dole v první zatáčce jsme najednou zastavili, vyhnul jsem se z korby a šofér právě začínal nádhernou sérii kleteb nad bodlým kolem. Radši si stopni něco jinýho, kamaráde, povídá, když jsem slezl. Já tady zmrznu do noci. Šel jsem ten kopec celej, metr vedle vzdychaly udejchaný náklaďáky a prázdný Spartaky - desítky příležitostí. Šlapal jsem vztekle a umíněně a neměl jsem odvahu zvednout v tom strašném vršku ruku. Nahoře mě chytla tma a s prvním světlem na silnici obrovská klika - budějickej Budvar. Byl to nádhernej pocit, když jsem zapadl mezi sudy a rozjeli jsme se do noci? Najednou mne napadlo, že mi bylo líp, než tady v teple a v měkkém sedadle.

Přestalo pršet a z kopce nad Táborem byly vidět fleky slunce, letící na polích. Za viaduktem se silnice kroutí do velkého es a škrábe se do kopce nad Jordán. Pod oprejskanou cedulí Tábor jsem z dálky viděl opřenou kytaru. Stopař - blejsklo mi hlavou. To už lezl z pangejtu a zvedal ruku. Kapucu maskáče přetaženou přes hlavu - venku to asi pěkně foukalo - černý manšestráky a kanady. Otočil jsem se k Fredymu. Zdálo se, že nic nevidí, upřeně koukal před sebe a mhouřil oči před sluncem. Kluk už byl kousek před námi - nevydržel jsem to a chytl Fredyho za rukáv - vezmeš ho, ne? - neodpověděl, jen trochu sevřel rty. Vtom se kolem mihla strakatá bunda a nesmírně udivenej obličej kluka s uzdou. Fredy - řekl jsem úplně tiše. Ve zpětném zrcátku se rychle zmenšovala postavička s kytarou v ruce, pod bílou tabulí? Fredy se naklonil, cvakl vypínač a vozem zahřměl mjunik. Bylo mi blbě. Najednou jsem ztratil všechnu radost z toho, co mě čeká tam vpředu?

?tenkrát jsme s Vendim stáli na stejný silnici? už čtvrtou hodinu? to byl taky podzim? betonová šňůra na Veselí, deset kiláků rovný, hladký, pustý silnice? padalo zrzavý listí a šustilo pod kanadama v závějích na okrajích betonu. Už jsme ani nemluvili, jenom úporně šlapali a mysleli na stejnou věc? ještě tak hodinu k nádraží, potom čekat na vlak v noci v Budějicích? kluci už budou dávno sedět u ohně a nadávat na nás? potom se Vendi zastavil, zavazoval si kanadu a najednou se otočil a začal se svíjet jako derviš. Byla to šestsettrojka, zdálky bylo vidět skrz, byla prázdná jako stodola a nemohla jet nikam než do Budějic? ruku jsme zvedli docela nedbale, byla to vyložená tutovka? už párset metrů od nás se zhoupla ke kraji a začala zpomalovat? dojela krokem, za volantem mladej kluk? nadhodili jsme uzdy a udělali krok do silnice, když se stala nepochopitelná věc - kluk nám to dal od volantu dopít, zašklebil se a dupl na plyn? bylo nám do breku, vzteky a ponížením? tenkrát jsme přijeli do Budějic ve dvě v noci? s mlíkařema?

Fredy vytáčel rohy v Táboře, vůz se zhoupnul pod viaduktem u nádraží a pravej blinkr zablikal na budějickou výpadovku. V rádiu kvílela nějaká ženská nastuzeným hlasem maj hepynéééz láv jú, Fredy na rovince pustil volant a zapálil si cigaretu.

Ty se na mně zlobíš, Pavle? Hlas mu trochu zavrzal ironií. Vždyť jsi to viděl, nějakej chuligánek? mám s nima svoje zkušenosti? povzdechl si a oči mu sjely na moje zablácený kanady.

Když jsem měl nový povlaky, to sem zrovna jel tadytu silnici - tak sem vzal jednoho? Adéla to pak nemohla vyčistit? nějaký saze nebo co? musel sem pak vůz vystříkat, smrdělo to strašně? kluk celou cestu hlučně chrápal? něco odporného? pak vylez, povídá ahoj a tou špinavou rukou mi zmáčkl ruku jako medvěd? ani nepoděkoval?

Seděl jsem jako přibitej a bylo mi mizerně. Fredy po mně mrknul a řekl trochu omluvně - já proti nim nic nemám, ale když člověk slyší ty věci, co se dějou - někde u Rakovníka prej taky takovej vykradl řidiči auto, když ležel pod vozem a spravoval kolo. Najednou začal skoro vztekle vyrážet - já bych ho snad zabil, takovýho zmetka? co von ví, co to stojí odříkání? co je to za potíže, než člověk konečně dostane vůz? takový hajzlové rozdrbaní, špinavý? člověk aby se bál jet za bílýho dne? jak to může policie trpět, to teda nechápu?

Uvědomil jsem si, že křečovitě svírám krabičku cigaret, až když mi tabák začal padat mezi sevřenými prsty.

Do mozku mi začala bouchat stále se opakující slova? když ho uhodím, tak se rozsekáme? když ho uhodím? Znám ten stav a bojím se ho. Na čele mi vyráží pot, začnu se třást a přestávám rozumně uvažovat. Vytáhl jsem pomačkanou partyzánku. Dlouho jsem se nemohl strefit do rozkmitaného plamínku v zapalovači. Cigareta se rozžhavila v přibývajícím šeru, hluboce jsem vdechl horký kouř. Vlevo se rozsvítil červeně komín fabriky. Z ničeho nic mi bylo zase dobře a lehce.

Zastav, ty prase! Řekl jsem velice zřetelně a co možná nejklidněji. Trvalo věčnost, než skříply brzdy. Teprve teď jsem se k němu otočil. To už měl na tváři výraz nekonečného údivu a chladného vzteku. Upřeně hleděl do skla a rukou ve žluté rukavici svíral volant. Nahnul jsem se dozadu, vytáhl uzdu s kytarou a otevřel dveře. Dovnitř vnikl teplý vlhký vítr, voněl benzínem a trávou. Bylo to jako pohlazení. Pak jsem vytáhl z kapsy desetikorunu, položil ji na sedadlo a přibouchl dveře. Pomalu se rozjel.

Když mizel v zatáčce, bylo za pár minut šest. Ze zvyku jsem omrkl terén - malá rovinka před zatáčkou, dobře přehledná - a svalil se do trávy. Byl jsem nezvykle klidný a nálada se vrátila v jedný teplý vlně.

V sedm hodin jsem začal myslet na vlak. Kolem přehučelo pár dálkařů a listí se pomalu točilo ve vírech kolem mne. Pak jedna mrňavá dodávka, ale vystrčená ruka jasně ukazovala doleva. Tak jsem jen mávl rukou. Pak ticho. Listí polehalo na silnici a já počítal už docela rozhodně, jak je daleko k nádraží.

Když už jsem se zvedal, objevila se za kopcem malá postavička. Sláva, zeptám se na cestu. Zvedl jsem uzdu a vyrazil zpátky. Pár metrů od sebe jsme se zastavili - kanady, manšestráky, maskáč a přes rameno kytara. Ahoj, zahulákal jsem a rozběhl se k němu. Ahoj, kámoš, povídá se zřejmou úlevou a zmáčkl mi ruku. Cizinec míří na jih? Jo, povídám, na jih vede cesta má. Tak dem, řekl a nadhodil uzdu. Přestal jsem myslet na nádraží a udělal čelem v zad. To už tě vyhodil? povídá po chvíli. Aha, poznal mne prve, uvědomil jsem si. Jo, zabručel jsem co možná nejlhostejněji, von vodbočil.  V o d b o č i l . . .

(povídka byla napsaná koncem šedesátých let a je převzatá z knihy LISTÍ aneb CO ZBEJVÁ, Avalon 2008)