Vítr v uších - Díl šestý

01.02.2000 Vítr v uších - Díl šestý (Šaolín)

ve kterém se dozvíte, jak to bylo s účastí Fidlikytek na základním kole Porty

Že vánoční potlach na Cvrčkárně dopadl na výbornou ani není potřeba říkat. Kluci z Fidlikytek tam našli spoustu novejch kamarádů a s Lokálem, osadní kapelou, navázali celkem těsnou družbu. Koneckonců většina z těch osmi kluků a holek, členů Lokálu, bydlí v Bahníkovicích a okolí, což je slabou půlhodinku cesty vlakem ze Čmárova na opačnou stranu, než je Řeřichov. Nic tedy nebránilo tomu, aby se jednou za čas nesešli na půl cesty v útulné hospůdce U Součků k příjemnýmu sejšnu. Všichni se tam vždycky těšili a dokonce tam napsali společně asi tři songy.

Jednou taky, mezi řečí, podstrčil Čičmon, kapelník Lokálu, Mirdovi přeloženej list papíru. PORTA-PŘIHLÁŠKA, stálo v záhlaví. Mirda strčil papír do kapsy a protože Táňa zrovna všem líčila loňské zážitky z Dolomitů, dál se Portou nezabýval. Hlavou mu to začalo vrtat až ve vlaku cestou do Čmárova.

"Čičmon mi vrazil do ruky přihlášku na Portu," oznámil klukům. "Základní kolo se koná 20. února ve Sladěnicích." "Hm, to je za čtrnáct dní," zjistil pobaveně Čára, "takže to nestíháme." Luďa ale důrazně zavrtěl hlavou: "Počkej, dyť už to máme prakticky hotový. Tři songy zahrajem vždycky." "No, třeba Kamila má vlasy kaštanový," nadchnul se Dan. "Hele, Kamilu vynech, " osopil se na něj Čára, "nedávno jsem si na ten song vzpomněl před spaním a nemoh´ sem pak vůbec zabrat." "Já bych dal Jarní den, Spadaný listí a tu vod Mirdy vo tom stmívání," navrhnul Luďa. Nakonec se všichni shodli na tom, že je to asi jediný možný řešení. Fidlikytky vlastně existovaly jen pár měsíců a tolik hitovek přece jen neměly. Na Portu to ale stačilo.

Sobota dvacátýho února byl takovej celkem pošmournej den. Sníh sice slez už před tejdnem, ale mrazíky se vrátily a škodily teď hlavně na Danových velkých plachťácích. Ty se teď spolu se svým majitelem právě expresně přesunovaly z rodného domku k řeřichovské staniční budově a vypadalo to, že boj s časem nevyhrajou. Naštěstí se Luďa dovtípil, jak to asi je. Takže když se transokresní courák vřítil do stanice, manipuloval tak dlouho s kontrabasem ve dveřích vagónu, až se mu ho podařilo zašprajcnout přesně uprostřed nástupního prostoru. Nehnul s ním ani průvodčí. "Chlape, co sem s tim lezeš, když s tim neumíš," řval celej vystresovanej na Luďu a bezmocně sledoval vteřinovou ručičku na svých primkách. Luďa nasadil zkroušenej výraz a po očku vyhlížel Dana. Konečně. V dálce se objevila silueta s kytarovým futrálem a ohromným rancem na zádech. Luďa překvapil průvodčího polohlasným simsalabim a vtáhnul kontrabas do hlubin vlaku. Dan nastoupil po hobousovsku. Když se pak v kupé vydejchal, otevřel ruksak a začala snídaně. Vlastně dalo by se říct královská snídaně, protože Danova maminka si dala na kvalitě i kvantitě skutečně záležet. Kluci se cpali jak nezavřený a úplně jim uniklo, že na přestup do autobusu mají ve Čmárově pouhý tři minuty. A to znamenalo lehký klus do lehkého svahu. Ovšem za normálních okolností. Tedy rozuměno pokud vlak neměl zpoždění.

Jenže tenhle vlak zpoždění měl. Lehký klus do lehkého svahu se tak ve Čmárově změnil v těžkej sprint a později v bezmocný skřípot Čárových zubů. Ten stál společně s Mirdou před opuštěnou zastávkou a bezmocně sledoval vzdalující se autobus. Z druhé strany se v ten moment přiřítili Dan s Luďou. "Vla vlak měl zpožďení," lapal po vzduchu Dan. "No, to všichni viděli, ale řekni kvůli komu," zbrunátněl Luďa. "No co," nasadil nevinný výraz Dan, "průvodčí povídal, že kvůli nějakýmu blbcovi s kontrabasem." "Jenže průšvih je,"přerušil je Čára, "že já mám zrovna doma svý embéčko rozložený na úplný prvočinitele." "A co trambus," napadlo Mirdu. "V pivovaru," zavrtěl hlavou Čára. "Tak to sme v pěkný rejži, za hodinu tam máme bejt," uzavřel Mirda. Luďa radši neříkal nic. Vlaková snídaně se po krátké sportovní vložce nebezpečně drala na světlo boží a jeho stálo velké úsilí, aby jí to rozmluvil. Nakonec se mu to povedlo. "Pojedem stopem," promluvil konečně a vyšlápnul jako první k výpadovce na Sladěnice. Ostatní odevzdaně vyšlápli za ním.

Měli štěstí. Zastavilo jim třetí auto. Což v ospalém dopoledním provozu představovalo přesně šestnáct minut a dvacet pět vteřin strávených u krajnice. Byla to krásná žlutá stodvacítka. Řídila jí Zuzana Jelínková, Čárova spolužačka ze základní školy. Kluci ji hned v rychlosti dekorovali na spasitelku české folkové písně a další čtvrthodinu si lámali hlavu s tím, jak se i s kontrabasem narvat dovnitř. Když vyzkoušeli všechny možný kombinace a zalitovali, že s nima nehraje ve Fidlikytkách jistý pan Rubik, kterej by to měl coby dup, vytasila se Zuzana s malým překvapením: "A nehodilo by se vám tohle?" Čára zajásal: v kufru stodvacítky se čirou náhodou povalovalo padesátkový horolezecký lano. Bylo rozhodnuto. Kontrabas se prostě drsně přiváže na střechu. Bez zahrádky, bez ničeho. A aby nemuseli kluci vomotávat úplně celý auto, protáhli lano staženými okénky zavřených dveří. Způsobilo jim to sice jistou svízel při nastupování do vozu, ale basa držela na střeše fest a to bylo v danej moment nejdůležitější. Stodvacítka se pak rozjela trhavými pohyby vpřed a na její přední sklo tiše dopadly první sněhový vločky.

Do Sladěnic dorazili doslova za pět minut jedenáct. Před kulturákem už postávaly postavičky v džínách a khaki košilích, některý s cigaretou v ruce a některý jen tak. Ze skleněných dveří kulturáku sem tam někdo vyšel, někdo zase zašel, prostě takovej ten pravej portovní kolorit. Ten se však zastavil, jakmile žlutá stodvacítka, tentokrát už za hustýho sněžení, zastavila přímo před vchodem. Nějaký nadšenec dokonce v předtuše věcí příštích vběhnul do sálu, kde vrcholily přípravy, a svými výkřiky: "Poďte rychle ven, bude sranda," způsobil to, že za chvíli už prakticky celej kulturák sledoval Fidlikytky, kterak se úzkými okýnky soukají ven ze Zuzanina žlutýho miráklu. Šlágrem celého představení se stal Luďa, který se nějakým záhadným způsobem zaseknul při vystupování za kšandy a zůstal zhruba na půli cesty zaklesnutej v okně pravých zadních dveří. Nakonec se nemohl hnout ani tam ani nazpátek, a tak Dan musel vlízt zpátky do auta a za pomoci teoretických vědomostí nasbíraných v knize Horské služby světa se mu podařilo Luďu vyprostit ze zajetí zrádných šlí. Sklidil za to bouřlivý aplaus všech přihlížejících a Táňa se dokonce přišla Mirdy zeptat, jak dlouho tenhle originální výstup trénovali. Za zády se jí kamarádsky řehnili i ostatní z Lokálu a pak taky fousatej chlápek v kostkovaný flanelce. "Ahoj, já jsem Bob a mám to tu dneska na starosti," řek pak Mirdovi, zatímco ostatní pomáhali zbytku kapely odmrazit kontrabas od střechy. Mirda si s ním zalomil palec a chtěl se představit. "Já vím, Fidlikytky," přerušil ho Bob, "už jsem o vás slyšel. No pojďte dál, ve štábu máme teplej čaj, ten vám udělá dobře."

V sále bylo příjemně teplo a útulno. Pódium bylo vyzdobený maskovacíma sítěma a znakem Porty a za mikrofonama se právě připravovala na zvukovou zkoušku první kapela. Koncert začínal v jednu a tak bylo dost času, aby se na pódiu postupně vystřídali všichni. Mirda měl rád tuhle atmosféru, kdy v sále ještě nebyli diváci. Mezi židlemi se volně pohybovali jednotliví muzikanti a zvukař komunikoval s těmi na pódiu pěkně přímo, bez odposlechů. Odevšad, ze šaten, z různých koutů sálu a dokonce i od WC se ozývalo pidlikání, basování nebo zpěv, sem tam flétna nebo foukačka. V zákulisí někdo trápil akordeon.

První kapela dozkoušela a odešla z pódia. "Tak další," zavelel zvukař a pájel přitom něco pod mixákem. K mikrofonům se nahrnula druhá kapela. Byli to Holanďani. Mirda se posadil na židli na kraji hlediště. Usmál se a zamával na Majku. Taky zamávala, ale neusmála se. Nastavila si jen správnou výšku mikrofonu a dál koukala nepřítomně někam na balkon. Vypadalo to, že ani ostatní Holanďani nejsou v dobrém rozpoložení. Jen co Trumbera promluvil, zjistil Mirda proč. Trumbera byl totiž typ "náročného" kapelníka. Strčil si jacka do kytary a začal všem rozdávat přesné instrukce, co mají dělat. Potom všem osobně vyzkoušel mikrofony a pustil se do zvukaře ať s tím něco udělá, že to zní moc plechově. Když mu zvukař vysvětlil, že v prázdným sále to jinak nejde, začal Trumbera pro změnu pérovat zase všechny v kapele. Postupně museli kluci úplně rozladit kontrabas a zase ho přesně naladit, blonďatej kytarista musel ukázat, že si pamatuje sólo, i když je připojenej k zesilovači a Majka dostala vynadáno, že zapomněla doma triangl. Pak konečně spustili. Mirda ten song znal. Majka ho kdysi napsala ještě pro Kvakoně a vždycky na koncertch uchvacovala tímhle textem o koních všechny, kdo byli zrovna na doslech. Ale co to? Majky part zpívá svým čmeláčím hlasem Trumbera. A moc mu nejde, usuzuje Mirda. Zní to jako nastydlej Roman Horký. Majka v refrénu bojácně přidává druhej hlas. "Stop, stop," velí v tu chvíli Trumbera. "Majko, dneska nejsi nějak ve formě, víš co, radši jenom chrasti, ten vokál tam musí bejt stoprocentní." A Majka ani nepípla. Podobně to dopadlo i u dalších dvou písní. Jediné místo, kde si zazpívala sólově, byl konec třetího songu. Tam, kde Trumbera i Holanďani najednou ztichnou a Majka zazpívá: "Vím, že už musíš jít." Tečka. Jenže to už Mirda v sále dávno nebyl. Když viděl to nadělení, vyrazil radši za klukama do šatny. Vybalil tam banjo z futrálu a zamyšleně přejížděl prstýnkama po strunách. Pak se obrátil na kluky: "Hele, kdybych vás někdy nějak péroval, tak to řekněte..." "Co blbneš," vyvalil oči Čára, "kluci Jarní den, jedem...dvá tří čtyři...."

Fidlikytky byly ve formě. Po zvukovce vyrazili všichni vedle k Hučkům na sekanou a na Krušovice. Na dveřích od hospody, který se dneska netrhly, visel rukou psanej rozpis účinkujících.

Kluci ten rozpis pořádně proštudovali a společnýma silama dali dohromady informace o většině interpretů. Nakonec usoudili, že když někde neudělají jó velkou botu, nemůže je postup minout. Koneckonců, do oblastního finále postupujou první čtyři.

Při koncertě se ukázalo, že to celkem odhadli. Závory byli místní bluegrass boys, správný pupkatý tatíci, kteří už před koncertem vedle U Hučků oslavovali svoji jubilejní dvacátou účast v předkole Porty a podle toho to taky dopadlo. Nicméně v sále měli mnoho příznivců a refrény starých greenhornských songů s nima zpívali snad všichni. Duo Anetka a Pepík prosadil do programu sám Bob a jako správnej táta jim z pod pódia napovídal až do chvíle, kdy malému Pepíkovi definitivně vypadly z hlavy akordy na Amazónku a Anetka zbytek písně pro jistotu odrecitovala. Něco podobného bylo později i B+B Duo, což byly pro změnu děti pana zvukaře a jimž kuráž rozhodně nechyběla. Navíc zvukař jako správná lobby malinko osolil zvuk, takže v sále to chvílemi vypadalo jako při náletu. Troto Třeštíkov byl jednoznačně Kamelot 2 sakumprásk i s congama a černejma kytarama a písničkář-důchodce Vašek Michl zahrál na svůj akordeon značky Delicia několik česky otextovaných rokenrolových šlágrů z 50. let. Svůj zpěv doprovázel navíc i perfektní pohybovou kreací, a tak při jeho úpravě známého hitu Tutti Frutti od Little Richarda zaslzel smíchy nejeden folkový fanda. Jediným, co kluky z první části koncertu zaujalo, byly Toušeňské Jahody. Dva kluci a dvě holky, kytary a flétny a hlavně krásný čtyřhlasy. Nádhera. Peter, Paul and Mary, projelo Mirdovi hlavou. Ale neokopírovaný, takový svý. Podíval se nenápadně na porotu. Významně pokyvovali hlavami. Pak nastoupila Desítka. Byl to band složený převážně z mladších sourozenců kluků a holek z Lokálu. Vedla je Čabajka. A protože byla ze všech bezkonkurenčně nejmenší, vylezla si na židli a mydlila odtamtud na mandolínu společně s ostatními songy, které nápadně připomínaly jednu známou kapelu s názvem o číslovku menším. Nicméně měli úspěch. Po Desítce a B+B Duu přišli na řadu Holanďani. Mirda od nich slyšel jenom jednu píseň, pak se musel jít připravit. Ale i tak si stačil všimnout, že Majka je v kapele pátý kolo u vozu. Holanďani hráli skvěle, to jo, ale Mirda se nemohl zbavit dojmu, že je tam Majka zbytečně. I ona to zřejmě věděla. Dívala se nepřítomně do odposlechů před sebou a vůbec se neusmívala. Když odcházeli z pódia, srazila se s Mirdou ve dveřích. Mirda nevěděl co říct. Bylo mu to líto. Aby zahnal ten nepříjemnej pocit, rozhod´ se, že se maximálně soustředí na hraní. Odklepal nohou začátek a kluci spustili nadřenej Jarní den. Hráli jako o život. Pod pódiem se seřadili všichni z Lokálu a drželi jim palce. "Umííííí," skandovali bouřlivě, když kluci dohráli. "Umíííííí," výskali ostatní diváci. "Umíííí," zavolal od porotcovského stolku jeden z porotců. V ten moment Fidlikytkám svitla naděje, že to snad dokážou. To už je ale dějiny smetly z pódia a za mikrofony se objevila Počátecká kapela Příhody. Věrni svému názvu a mohutně podpořeni kapelníkovým syntezátorem, vybalili na diváky postupně tři strašlivé příhody, z nichž ta třetí, nejstrašnější, vyprávěla o chlápkovi, který přepadával benzínové stanice, a kterého nikdy nechytili. "Bezva folkovej song," poznamenal ironicky Luďa a běžel si rychle koupit pivo, aby stihnul být na Lokál zpátky. Bylo totiž o co stát. Vokální provedení mohly totiž Lokálu závidět i Jahody z Toušně. Songy měly navíc i chytlavý melodie a v jedné z nich si zahrála Táňa bezvadný sólo na příčnou flétnu. Mirdovi šel z toho až mráz po zádech. Poprvý po dlouhý době ho napadlo, jestli by to nechtělo do kapely zase nějakou holku.

Dneska ale ještě bylo od slov k činům daleko. Zatím seděli všichni U Hučků a netrpělivě čekali na pátou hodinu. Táňa nabídla Mirdovi čokoládu z vlastních zásob a ten jí za to nakreslil do cancáku krásnýho jednorožce jak hraje na banjo. Pak udeřila pátá. Všichni se nahrnuli do sálu. Na pódium se důležitě vykolíbal předseda poroty, akademický malíř a čestný obyvatel města pan profesor Kocourek. Odkašlal si a pravil: "Do oblastního finále, které se koná za měsíc v Horních Bojnicích, postoupili: Lokál, Jahody, Holanďani a... ..ty, no...hergot, kde to.. ..jo, a Fidlikytky."

"HURÁ!!!!!"

Sobotní Sladěnice se tiše ponořily do tmy. Jen v hospodě U Hučků to vřelo. Starej Hučka tam lítal jak fretka od stolu ke stolu a strachoval se, aby mu nedošly půllitry. Čára ho jenom na chvíli stáhnul z orbitu a objednal rundu pro Fidlikytky. Pak se otočil na kluky a úplně mírným hlasem povídá: "Jsem rád, že tu s váma jsem. A teď Jarní den, á dva tři čtyrý...."

Po zimě zlý přišel jarní den
Už kytky kvetou ve stráních
Vybírám jedno ze sta různých jmen
Abych ti do tvých dlaních dých

Za chvíli slunce už se rozsvítí
Pak přijde léto, já to znám
Na víčkách bílý vločky tají ti
už víš - jarní den přišel k nám...

Sdílet na...

| Více...