FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V minulém týdnu jsem se rozhodl navštívit své příbuzné v Jižních Čechách, přibližně na půli cesty mezi Pískem a Týnem nad Vltavou. Věda, že počasí má být pěkné celý víkend, vyrazil jsem si dva dny předem zařídit Jízdenku s místenkou (tak totiž zní úřední název). Genius loci nádraží Praha - Florenc na mně zapůsobil natolik, že jsem slečně za okénkem nahlásil destinaci, hodinu, ale touha po víkendu vyhrála a řekl jsem "na zítra". Sotva místenka vyjela z tiskárny, uvědomil jsem si, že je něco špatně. A lehce zmateně jsem se slečny ptal co je vlastně za den. Když mně k pobavení okolostojících ubezpečila, že je skutečně středa, proběhla přeobjednávka. Dvakrát jsem se vyspal, nastal kýžený pátek a doba odjezdu se blížila. Plné nástupiště lidí mě utvrdilo v tom, že místenka nebyla zbytečností. Při vstupu do autobusu jsem se prokázal platnou místenkou a začal vyhledávat sedadlo. Když jsem došel do zadní části, kde se mělo mé místo nacházet, již tam lehce zmateně postávala paní a nevěřícně kroutila hlavou. S úsměvem jsem se jí zeptal, neví-li, kde je sedadlo č. 39. Odpověď mne lehce zamrazila: "Není a není ani moje 40." V tu chvíli jsem si připadal jak někde v Indii (ačkoliv jsem tam nikdy nebyl). Stál jsem vedle paní a tupě zíral na prázdné místo po dvou sedadlech. Když jsme řidiči oznámili, že mu tam chybí dvě sedadla a my na ně máme místenku, jenom divně koukal. Poté co se ujistil, že si z něj neděláme legraci se vyklonil ze dveří a zařval: "Má tu ještě někdo místenku?", když mu dav z nástupiště odpověděl, že ne, otočil se na nás se slovy: "tak si sedněte tam, kde je místo". Díky bohu bylo. Na moji otázku, co by dělal, kdyby nebylo, řekl, že by se to nějak vyřešilo. Na to jsem sklapl a zaplul na místo. Cesta až na několik bouraček a přibližně třicetiminutové zpoždění ubíhala v poklidu. Při krátké zastávce v Písku jsem se osmělil a zeptal řidiče, zdali by mne nemohl vysadit kousek za Pískem. Řekl, že mohl, ale ne tam, kde chci já, nýbrž o kus dál (kde chce on). A jak řekl, tak učinil. Byl jsem blíž o nějakých deset kilometrů, ale pořád jich zbývalo osm. No nic. Byl večer. Teplý, vlahý inu letní. Tak jsem si hodil batoh na záda, cigaretu do úst a vyrazil. Ani jsem nestihl dokouřit a projíždějící auto reagovalo na můj zvednutý palec pištěním brzd. Světe div se, vzal mne skoro až do cíle mého putování. Jedno pivo na návsi a pak už jen ten poslední kilometr. Tady bych si dovolil udělat časový skok na nedělní odpoledne.

Když už návštěva, tak co nejvíce příbuzných. Teda kromě Nedvědů. V neděli 14,35 jsem vyrazil z Týna nad Vltavou směr Bechyně. Tam jsem absolvoval další kafíčko, perníček, výslech co je nového, kdy se už budu ženit, proč jsem se tak dlouho neukázal atd. Myslím, že to zná každý. Spoj z Bechyně do Prahy jel v 17,19 a příjezd byl plánován na 19,36 na Roztyly. Poloprázdný autobus mi dával naději, že si i sednu a nebudu muset v dusném nedělním odpoledni dvě hodiny stát. Co mi ale vyrazilo dech, byla vysmátá tvář mladého řidiče, který při otvírání zavazadlového prostoru sdělil: "Všichni si nastupte, dneska se neplatí". Já být holkou, tak se snad zamiluju. Na naše lehce stupidní výrazy byl asi opravdu zajímavý pohled, protože v zápětí dodal: "Mám rozbitou mašinu na lístky". Ujistil jsem se, že není ani apríl, ani Štědrý den, skrytou kameru jsem také nikde neodhalil, a tak jsem se uvelebil na volné sedačce v zadní části. Kdyby si to náhodou s tou mašinou rozmyslel. Abych se cestou nenudil, měl jsem sebou nějaké to čtivo. Na každé zastávce jsem se však neubránil tomu zvednout oči a škodolibě se kochat nedůvěrou nových spolucestujících. Možná bych se měl stydět, ale bohužel tomu bylo naopak. Mé pobavení dostoupilo vrcholu, když se v Táboře jedna paní začala štrachat v kabelce a přes několikero ubezpečení řidiče, že platit nemusí vítězoslavně vytáhla místenku. Ten jí odkázal do patřičných lokalit (myslím sedadlo), s tím, že nic nevrací. A slovy klasiků: "jelo se dál, močálem černým, okolo bílých skal", "domů, do Prahy, do Podolí ..."

No a chtějte po lidech, aby jezdili vlakem.