Třetí deska písničkářky a herečky Jany Šteflíčkové, nazvaná Letná, obsahuje třináct nových skladeb. Písně z alba vznikly explozivně, z jamů a rozhovorů s kamarádem, kterého autorka žertem označuje za „posledního z hipíků“. Hudbu nahrála zpěvačka převážně sama, s přispěním spřátelených muzikantů. Žánrově je album velmi otevřené, od folku přes blues a jazz až k psychedelickému minimalismu. Písně nepatří k typickým deníkovým zápiskům písničkářů – je v nich dotek surrealismu a tajemství…

Křest alba proběhne na speciálním koncertě Jany Šteflíčkové v Malostranské besedě v pondělí 23. května 2016, kde spolu s ní vystoupí Dagmar Voňková a Žofie Kabelková.

Ukázky:
https://soundcloud.com/galen-prague/03-steflickova-vcelam
https://soundcloud.com/galen-prague/01-steflickova-d
https://soundcloud.com/galen-prague/babi-ky
Video:
https://vimeo.com/165127933
https://vimeo.com/159262808

Nakladatelství Galén
www.galen.cz

Jana Šteflíčková je česká písničkářka a herečka. Vystudovala DAMU, hrála v Západočeském divadle v Chebu, nyní je členkou souboru Studia Y. Dříve také vystupovala s kapelou Kůň (jiná jména: Filmový festival nebo Papá Leplée), s níž v roce 2007 vydala první CD Jablečno. O pět let později vydala svoji sólovou eponymní desku (Jana Šteflíčková), na konci roku 2015 pak třetí album Letná.
www.steflickova.cz.

Žánrově se Šteflíčková dávno přestala omezovat. Vychází z folku, ovšem nikdy se nebránila inspiracím šansonem, blues nebo jazzem. Na třetím albu Letná přidala i prvky minimalismu, ale lepší než škatulkování je vnímat její muziku jako s použitím vhodných barev zpívanou a zaranžovanou poezii. Jana Šteflíčková píše skutečně „básnické“ texty, jakkoliv zní tenhle příměr otřepaně. Dokáže tak plasticky vyjádřit pocity ze světa, kde se každý z nás občas necítí ani trochu doma. Hezky to ukazují třeba verše „je třeba jít až za sen / kde ticho je a nic / kde člověk není blázen“ z písně Oceán. Zároveň nejde pouze o zasněné, udivené „holčičí“ básnění. Jana není žádná Alenka v kraji za zrcadlem. Umí být až naturalistická, jako v reflexi velkoměstského života: „Najdu si nějakou práci, než si práce najde mě / omejvačka roubíků ve vykřičeným domě“ (z písně Město).
Kontrast vzletných, krásných, poetických momentů a drsnosti pomáhá autorce ve velmi sugestivním vykreslení všedních jevů, které se nám mohou zdát paradoxní či iracionální, ale to jim neubírá na až přízemní skutečnosti: „Indiáni jdou / večerní Prahou (...) tanečky a karaoke / do sítí sny jasnooké / hledaj kouř a money too / malý Manitou“ (Indiáni). Nebo „Slepec v noci vodí psa, kterej tápe / ráno si to vymění, těžko se to chápe“ (Město). Autorka ovšem ráda zabloudí i do čirého surreálna. Jen tak, z čiré hravosti: „Včelám radost dělám / Vlasy si dám do vázy, aby mi rozkvet obličej.“ V jejích písničkových světech se zkrátka nenudíte.
Tomáš S. Polívka, Lidové noviny, 4. 1. 2016

Novodobý český šanson má v Janě Šteflíčkové jednu z nejvýraznějších představitelek. Aspoň jeho civilní odnož, protože pětatřicetiletá písničkářka, absolventka DAMU, není žádná křehká panenka. Nehraje si na dámu, ačkoliv i tou samozřejmě umí být. Prostě si sedne na pódium –anebo k prázdnému stolu v hospodě, na chodník, zídku za barákem – a spustí. Třeba písničky ze svého nejnovějšího, v pořadí třetího alba Letná, které jí vydalo nakladatelství Galén.
Když hraje, je v tom blues a spousta opravdového zpívání. Právě tím Jana okouzluje. Ví, že má hlas, a dokáže ho správně použít. Zkušenosti s divadlem se promítají do každé její performance. Není ale přepjatá a nenudí. Napodobuje trubku na pusu: „Déšť je můj bubeník, vítr je moje dechová sekce.“ Místy se jeví nesmírně silná, jindy vrní, choulí se a někam by se schovala.
Michal Bystrov, Reflex 2016

Šteflíčková je majitelkou výrazného hlasu, kterým dokáže zazpívat třeba skladbu Včelám s čistým vokálem za doprovodu flétny a kvílení elektrického smyčce Kamila Dandy, ale i s ním malovat takřka obrazy a vytvářet něco jako meluzínu v písničce Čajovník. Město zahajuje dokonce kytarový riff hodně podobný tomu nejslavnějšímu od Deep Purple, pak se ale skladba promění ve skočný židovský klezmer. Na desce je např. dvouminutová Řeka s pouhými sedmi slovy textu i jedenáctiminutová kompozice Slunce a měsíc, která se změní v akustický bigbítový nářez. Stejně jako osobitou hrou na kytaru, zvuky, kvílením, troubením na pusu či vzdechy v muzice je autorka specifická i coby textařka. ,,...kašlu na metronom a všecky roboty...“ z písničky Déšť by se dalo brát jako její nejen textové vyznání.
Zdeněk Hejduk, Rock a pop 2016