Nakladatelství Galén připravilo na podzim 2018 řadu novinek, například vzpomínky publicisty Michala Juppa Konečného s názvem Průlety folkovou pamětí.

Michal Jupp Konečný (* 6. 8. 1942 v Praze) byl téměř u všeho, co v minulém půlstoletí hýbalo naší folkovou a country muzikou. Stál u zrodu a fungování devatenácti rozhodujících ročníků festivalu Porta (1971–1989), téměř dvaceti svojšických Slunovratů i Letorostů, řady strážnických a náměšťských Zahrad, čtyřiadvaceti Folkových růží a mnoha dalších. V sedmdesátých letech vedl Malostranskou besedu v Praze, v letech osmdesátých vytvořil z klubu Na Petynce nepřehlédnutelnou nejen trampskou a folkovou scénu, po roce 1989 založil a vedl jednadvacet ročníků časopisu FOLK & COUNTRY. Jiří Černý o něm napsal: „Juppa dělá Juppem otevřenost vůči všem žánrům včetně tekutin, umění odejít a vůbec nepředpojatost, buldočí nápor v hlavních věcech a flegmatičnost v těch, co mu připadají vedlejší…“

Jenom rodina Konečných ví, kolik hodin, nervů i únavných vyjednávání stojí za každým koncertem nebo festivalem. Tato kniha není dějinami českého folku, natož Juppovým slovníkem naučným. Autor se v ní úspěšně pokusil o skládačku událostí, setkání, postřehů a střípků, které se prolínaly desítkami let. Je to knížka o muzice, o době, o životě a světě kolem. O úspěších i zakopnutích, o neústupnosti i kompromisech. O nasranostech i nádherných zážitcích. A o lidech, se kterými mu bylo dobře, a jiných, se kterými bylo hůř.
Na konci knihy najde čtenář podrobný seznam všeho, co se Michalu Konečnému, jeho blízkým i spolupracovníkům podařilo na pódiích, při vydávání hudby a v nejrůznějších médiích včetně jejich měsíčníku FOLK & COUNTRY.

Třistastránková kniha obsahuje několik set fotografií a unikátních dobových dokumentů a neměla by chybět žádnému zájemci o tento hudební žánr.
Galén, 2018, 297 s. – První vydání, 160x230 mm, vázané, černobíle, 350 Kč
www.galen.cz
Distribuce www.kosmas.cz

UKÁZKY

Jak pohřební auto zachránilo Portu (1971)
Jednoho jarního dne, přesně dva roky po tom, co se na všechna nároží po Praze a po Československu psaly číslice 4:3 a 2:0 a i každá devadesátiletá babička, která netušila, co je to puk, přesně věděla, že jsme to těm Rusákům parádně natřeli, s Hankou zázračně zbohatneme.
Přesněji, vracejí nám přeplatek z družstevního podílu na byt. Je to asi šest litrů, což byly tehdy pro nás závratné peníze. A jasný taky je, za co je utratíme: koberec. Vysněná textilie, protože jsme už třetím rokem klouzali v paneláku po linu. Zodpovědně míníme, že případné miminko, které se tu bude časem batolit, by nemělo na linu prochladnout.
Jenže i zcela jasná rozhodnutí se mohou z minuty na minutu změnit. Hanka se jednou vrátí ze svého pracoviště na Kladně. Miloval jsem ji i pro její statečnost: každé ráno ze Žižkova a až do kladenských oceláren, kde se snažila učňům cpát do hlavy matiku. Kdyby pracovala v pražské zoo v pavilonu tlustokožců, vyšlo by to nastejno a nemusela by tak brzo vstávat. Překvapivě chlapce dovedla až k maturitě. Kolega Novák prodává auto. Hmm. A chce za něj jenom šest litrů.
To už stojí za pozornost. Probíráme to vrchem a dolem, zepředu i zezadu a snad ještě v noci místo milování a ráno byl verdikt jasný: to auto koupíme.
29. dubna 1971 stojí auto před naším domem. No dobře, auto. Tahle věc má pro další vývoj žánru zásadní význam. To auto – Škoda 1201 – není ledasjaké. Jednak je naše první a jednak je to pohřebák. Fakt. Sice už ztratil havraní glanc, ale černá stále viditelně prosvítá pod štětečky a dřívky opravovaným novým lakem. Vyleptané křížky na sklech už chybí, délka si nezadá s americkými koráby silnic a hlavně je to trampský bourák našich snů. Lůžková úprava je hotová tak, že hodíte spacáky na několikahektarovou plochu za zadními sedadly. Auto nám kolega přiveze před dům, a než se spěšně rozloučí, vtiskne mi do ruky klíčky,  papíry a asi dva  kubíky náhradních dílů. Teprve později zjišťuji, že to nejsou náhradní díly, ale části auta. Silničním orgánům na dotaz, kde mám nárazníky, hrdě odpovídám, že ve sklepě.
(...)
Tou dobou začínáme připravovat Portu. Takhle to zní z počítače člověka, co pak devatenáct let dělal Portě dramaturga, strašně jednoduše, jenže jednoduchý to nebylo vůbec. Píše se třetí rok normalizace, ledacos už se zakazuje a leccos ještě prochází, aby to bylo zakázáno až později. Porta měla taky na kahánku.
Zajdu na Senovážné náměstí Maxima Gorkého 24, kde seděly všelijaké normalizací už zase rozpouštěné mládežnické organizace (píše se 1971) a taky Tábornická unie, která byla spolupořadatelem Porty. Tam mi řeknou, že Porta v Ústí nebude.
Příběh, že Porta v Ústí skončila, má dvě verze. Ta první obecně rozšířená verze hlásá, že festival v Ústí zakázali. Což nebylo v té době nic nepředstavitelného. Ale správná verze konce Porty v Ústí nad Labem je tato: Nový normalizační ředitel ústeckého Kulturního domu pan soudruh Hašek je toho názoru, že festival by mohl pokračovat i s těmi trampy, pokud by tam společně s nimi také vystupovaly dočasně umístěné kulturní úderky sovětských vojsk. Normalizace někdy nabývala těch nejbizarnějších podob. Přítomní trampští bardi v čele s Wabim Ryvolou a Kapitánem Kidem sborově pravili, že na takovou Portu se můžou vysrat. A bylo. V tábornické budově mi taky řeknou, že kdyby Portu někdo zorganizoval někde jinde, tak oni by to zaštítili (nevím, jestli oni sami v té chvíli tuší, že už skoro nejsou Tábornickou unií, ale oddělením volného času Socialistického svazu mládeže). Doba to opravdu nebyla příliš jednoduchá. Furiantsky prohodím, že tu Portu teda uděláme. Nebyl to ani tak výstřel do tmy. Měli jsme za sebou už dva ročníky několikadenního prosincového FOLK & COUNTRY FESTIVALU, proti němuž byla Porta vlastně mnohem menší akcí. Zbývá pár maličkostí: sejít se s lidmi, kteří Portu do nynějška dělali, zkontaktovat kapely, zorganizovat předkola v krajích, udělat zběsilou propagaci, vymyslet termín, protože v tom původním červnovém se to nedá stihnout. A hlavně najít místo, kde festival bude. Je konec dubna.
Teď přichází chvíle pro náš skvělý automobil. V hloučku nadšenců, kteří ten šílený nápad zachránit Portu vzali za své, je to jediné přibližovadlo. Ze starých porťáků s námi jezdí Wabi Ryvola a Kapitán Kid (který měl zakázán vstup do ústeckého kulturního domu, takže jsme se nikdy nedostali k adresáři kapel) a někdy taky vynálezce Porty Jirka Šosvald. Pomáhá Jarda Studený ze Sokolova a brněnský novinář Fedor Ňuf Skotal, který už byl normalizátory donovinařen a strážil teď jakousi rekreační chatu v Moravském krasu. Z netrampských kruhů je to tajemnice našeho festivalového štábu Alice a její muž Eda Světlík.
(...)
Typický letní den jednasedmdesátého: ráno sedám za volant, natankuju za padesátikorunu plnou nádrž a vydáváme se za tipem. Jak ubývá času, chytáme se i stébla: malé kulturáčky a plácky za nimi, koupaliště, amfiteátry a letní kina nebo jiná stráň. Tak jsem projel Týn nad Vltavou a Strakonice, České Budějovice a Chrudimsko, Posázaví a jih Moravy, s Majkou Čechem vymýšlíme jeviště na voru na bechyňském koupališti. Skoro všude jsme dvakrát. Poprvé nadšení místních, všude elán a vymýšlení nápadů, při druhé návštěvě rozpaky, krčení rameny, bohužel obsazené termíny… Ústecká Státní bezpečnost má rychlejší a spolehlivější vozy, než je ten náš. A ti opatrnější volají do Ústí radši sami. Píše se třetí rok normalizace.
Nakonec se na poslední chvíli dohodneme s horníky, kteří nemají zapotřebí někam telefonovat, a festival se koná na začátku září v Karviné. Do termínu zbývá asi sedmnáct dní a za ty stíháme všechno, na co měl ústecký štáb v domácím prostředí celý rok. Ale podaří se a ověřujeme si, že to jde, což se nám ještě mnohokrát později hodí, protože stěhování Porty zdaleka není poslední.
Mezitím uprostřed léta uspořádáme za pomoci regionálních kamarádů několik předkol. Moravské kolo je taky v Karviné, písničková hostina a potom rumová smršť. Jarda Studený zorganizuje na konec srpna západoseveročeské kolo v Kraslicích (ve stejný den se Jihočeši sjíždějí do Tábora). Poznávám plno nových a zajímavých lidí a zpívá se až do rána (dvě momentky z Kraslic: já a Wabi Ryvola v půl šesté ráno na střeše hotelu o čemsi důležitě diskutujeme, v půl desáté dopoledne všechny kapely v ladném souznění procházejí městem, společně hudou a unaveným porotcům způsobí budíček). Cestou z Kraslic náš pohřebák zvaný Harburn ochoří akutním vylágrováním motoru a je potupně odtažen do Prahy. Do Karviné se pojede vlakem. Ještě předtím je ale třeba absolvovat pražské předkolo, které organizuji já. Soutěží tu i východočeské kapely, ale nakonec přijede jediná – pardubická Stopa. Na další se nepodařilo sehnat adresy. Dvakrát nabitý kulturák na Smíchově, v noci po druhém večeru zasedá porota, ráno ještě stihnu obvolat postupující kapely a jdeme na nádraží. Porta nezahynula a začíná za dva dny.

Stručně
Na sejšnu v Kraslicích oslovil Jarda Studený Jiřího Ryvolu a Jaroslava Velinského: Wabi a Kide, dovolte, abych vám představil Wabiho a Kida. A zpoza stolu se vynořili Stanislav Daněk a Vojtěch Tomáško.
* * *
Kdykoliv pozoruji, jak počítače vlastně samy připravují časopis, vzpomenu si na Kobru, jak tenkrát vytvářel na festivalech Portýr. Po půlnoci se ze všech koutů začali sbíhat dopisovatelé s články, zprávami a drby (ptákovin a blábolů obsahoval tehdejší Portýr nejvíc), písařky to pečlivě přepsaly a Kobra pak vylepoval na bílý arch, každé písmenko titulku zvlášť vystřižené. K ránu se to horkotěžko stíhalo do tiskárny, ale Portýr pokaždé nakonec vyšel.
* * *
Většinou se traduje, že Porta je nejstarší (případně nejstarší dosud existující) festival této hudby u nás. Není to pravda. Porta se poprvé konala v Ústí nad Labem 16. a 17. června 1967. Ale už v květnu téhož roku se péčí Jardy Studeného a jeho přátel poprvé ozvaly tóny Sokolovského dostavníku. I ten existuje dodnes.

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."