FOLKtime - Vaše brána do světa folku

O tom, že se Buty vrátily na scénu v plné síle, svědčí nejen výborný nový videoklip Píseň práce. Duperele (což v překladu znamená drobnosti) je jejich nejlepší deska po velmi dlouhé době. To tvrdíme v naší recenzi. Vaše názory očekáváme v diskusi pod článkem.

„Ne vždy prvoplánově popově jednoduché songy k naší ne vždy křišťálově čisté době,“ píše o novém albu skupiny Buty vydavatel na svém webu. A má pravdu. K popové prvoplánovosti měly Buty daleko vždy a k úvahám vybízely i jejich nejslabší alba. Vím, že se v tom se spoustou fanoušků neshodnu, ale pro mne to nejméně zajímavé od této výborné kapely představovala dvě minulá alba Normale (příliš velké hudební vybočení směrem k taneční hudbě, i když v rovině parodie, se nepovedlo) a Votom (velmi mnoho slabých až trapných momentů). Dlouho jsem si myslel, že doby skvělých desek Dřevo, Rastakayakwanna nebo Kapradí se už nevrátí. Možná se opravdu nevrátí, ale novinka Duperele se nejlepším albům kapely minimálně blíží. Buty se – pro mne nečekaně – vrátily v plné své síle!

Síla této kapely byla vždy v kombinaci nápadité a výborně zvládnuté hudební složky a nonsensových textů. A přesně podle tohoto receptu Buty namíchaly hned první píseň Carefour, jednu z nejsilnějších na albu. Typicky butovská ledabylá pomalá melodie (vzpomínáte na Beskydy?) a do toho naprosto ulítlý text o žvýkání hořkého grapefruitu, o dívce přejeté rychlým kombajnem a hlavně o tom, jak „mladý člověk ve startovních blocích vidí už z dálky první cenu – nové kimono, odpovídající kimono“. Právě v nečekaných jednotlivých slovech („odpovídající“) se skrývá podstata butovského humoru. A také v jen tak mimochodem pronesených moudrech, která rozhodně mají něco do sebe: „Z dětství si nepamatujeme pořadí dějství.“

Podobně by se dalo psát snad o všech písních: o pseudofolklórní miniaturce Dupať, o dramatickém Křovákovi, plném slovních hříček, o Písni práce (kterou dnes ovšem nelze oddělit od vynikajícího videoklipu), o bluesovém hitu Meseuko (dokud jsem neslyšel, myslel jsem, že jde o nějaký výraz z japonštiny), o „trpké“ písni o tom, kterak Paul McCartney prodal basu v Opavě, nebo o povzdechu Áú, který různými, víceméně prázdnými, větami líčí, jak nám hudba upadá. A když náhodou některý text není prošpikovaný množstvím slovních gagů (Nad papírem), stojí za to alespoň hudební složka. Mimochodem pokud si chcete album vychutnat po aranžérské stránce, doporučuji v první řadě takřka geniální Ping pong a hned potom Carefour a Křováka, obojí s výbornou basou Petra Vavříka. Pokud jde o aranže, je třeba připomenout také malou armádu hostů (celkem 13), kteří v jednotlivých skladbách doplnili základní pětici. Myslím však, že písně by byly stejně dobré i bez této přidané hodnoty.

Ještě silnější by pro mne album bylo, kdyby končilo trackem č. 12. Třinácté Kuřátko od maminky, které se v jiné verzi objevilo už před pěti lety na albu Havěť všelijaká 2, bych klidně oželel. Kulinářské téma Buty mnohem lépe zpracovaly v Maseuku. A alternativní verze Carefouru a Nad papírem bych si být kapelou ponechal na nějaké album rarit.

Po napsání předchozích odstavců jsem si na internetu dohledal několik recenzí na Duperele a zjistil jsem, že někteří kolegové publicisté považují za vrcholy alba písně, které mně připadají méně výrazné (Včil), zatímco mé hity Carefour a Křovák přejdou přinejlepším mlčením. Je to podobné jako s albem Normale, které prý odborná veřejnost považovala za jedno z nejlepších. Naštěstí máme každý právo na svůj názor. A na tom, že se Buty vrátily v plné síle, trvám.

Psáno pro hudební web Radia Proglas

---

Vydavatel: Supraphon
Rok vydání: 2012
Žánr: kvalitní pop
Celkový čas: 46:09