S daleko většími obavami jsem čekal na album druhé pardubické skupiny, skupiny Pouta. Nakonec ale byl výsledek opačný, deska Mozaika mě nakonec potěšila víc, vytipoval jsem na ní několik přesných a trefných hitů, současně jsem ocenil i několik vzpomínkových pecek, o kterých jsem si myslel, že už je znám jenom já, protože vlastním kazety, na kterých ty písně tenkrát v osmdesátkách vyšly (a možná ještě na singlu edice Dostavník) - jedná se zejména o skladbu Léto G. Vavřiny, nad níž jsem zaryčel radostí. Této skladbě věnujte mimořádnou pozornost, ukazuje jak melodický, mírně naivní folk osmdesátek funguje i v novém tisíciletí, když se správně podá. Ostatně i Čtyřicetiletá je zjevně inspirována obdobnou skladbou Přes třicet ze stejného období (J. Skala, Ženáči). I na této desce se autorsky mimo jiné objevuje Radka Havelková, ale Pouta vsadila zejména na pestrý autorský výběr současný i minulý (Jíšová, Rohrich, Vavřina, Straka, Brož, Hrdlička, Haas a další), neváhali se (v dobrém) zmocnit i písní, které jsou známé v podání kolegů. Prostě deska je opravdu mozaikou, zatímco výše recenzovaný Marien vložíte do přehrávače od začátku do konce, v případě Pout a jejich Mozaiky máte chuť přeskakovat, vybírat a řadit si písně podle nálady - prostě s deskou pracovat. I u nich jsem měl trochu problém s výběrem "hitu" - a to ve smyslu, kterou tvář Pout představit. Folkově zadumanou (O nebi a peří, O tobě Jarreti říkali...), folkově až moderně trampsky melodickou (U nás se říká, Čtyřicetiletá), historicky reminiscenční (Léto, Pravda za korunu, Stále tě čekám). Deska moc nevypovídá o autorských ambicích členů kapely, spíše o tom, co rádi poslouchají (a hrají). Na skladbách jiných autorů je také evidentně méně prostoru na interpretační seberealizaci, ale i tak, při podřízení se vyznění písně je muzikantský um členů Pout znát. Ke cti budiž řečeno, že se nikde nepokusili převzaté skladby "znásilnit" k obrazu svému nebo šokovat neotřelou úpravou, takže mozaika spočívá opravdu ve výběru písní. Deska potěší pamětníky, potěší i příznivce současného melodického folku a potěší i ty, kteří se podle nálady vracejí rádi k různým částem desky, jak jsem popsal výše. Vytknul bych snad jen dramaturgii desky, kdy začínat dvěma pomalými skladbami je vysloveně chyba a kupujícím při náslechu by mohly zkreslit názor na desku i skupinu.

Nu, a do třetice Valašsko. Málo platné, ten nejsvěžejší vítr vane holt tam odtud, s tím nic nenaděláme. Je to ostatně také už dvakrát potvrzeno Anděly, a i když potřetí to v tomto případě asi nebude, i tak je deska Žambochů Pól nedostupnosti majákem, který září na cestách folkových poutníků aktivních i pasivních a reprezentantem folku v pomyslné soutěži s jinými žánry. Už jsem napsal ve stručných hodnoceních ke hvězdičkování, že se jedná tentokrát o desku temnější, než dvě předchozí andělské a že očekávat Žamboší žertování o znakoplavkách by byl už úplný omyl. Inu i Žamboši řeší stále hlubší a strukturovanější konstrukce života, vesmíru a vůbec... Na desku se musíte soustředit, určitě vás nenechá v klidu poslouchat jako první deska tohoto povídání, ale ani nebude mít chuť s ní pracovat a vybírat si, jako u desky druhé. Desku si pouštějte, jen když budete mít čas a náladu ji sledovat, dát se vést jednotlivými písněmi jako průvodkyněmi celým (pomyslným) příběhem žamboších otázek a odpovědí - nepřerušovat, nepřeskakovat, možná si v duchu poznamenat témata, o kterých stojí za to ještě někdy se zamyslet. Při poslechu budete očekávat, co bude dál, s koncem písničky nepřijde konec tématu, ale spíše otázka, jak se téma bude vyvíjet už bez pomoci Žambochů, nebo co bude tématem dalším - kdykoliv čekáte nějakou pointu, skladba zmizí a vy musíte doufat v pointu v té další...Žamboši svému sdělení podřídili i instrumentaci,která co nejúsporněji, ale současně výrazně, barevně (dechové nástroje, akordeon a pod.) a účinně slouží atmosféře písní, neubrali však na nárocích na melodie (ano, jde to dohromady - melodie a sdělení) ani na nárocích na obrazy v textech. Prolínající se hlasy jednotlivých členů skupiny pak vyznění poselství textů ještě umocní a násobí napětí a naléhavost ve zpěvu sólistů (hned úvodní Něco na léto, ale i Bacha! nebo O vlcích, krysách a koních). A nezůstávají jen u vnitřně psychologických témat, pracují i s ožehavě zpracovatelnými reáliemi: Reminiscence na téma, které Žamboši snad nemohou pamatovat (Blues o věžích a lidech se zcela konkrétními jmény a fakty), která u každého jiného už dneska dopadne jako laciná komunální satira, vyznívá v jejich podání důvěryhodně, dokonce aktuálně a především zasvěceně. "Konspirační" nabývá dokonce ve světle událostí roku 2015 bizarně mystických a obludně aktuálních rozměrů. A přitom neztrácí nadhled a ironii. Nebudu tu vypisovat části textů, které mě oslovily nebo fascinovaly, to by byla v tomto případě, jak to cítím, jejich devalvace. Ani je tentokrát výjimečně nečtěte v bookletu, poslechněte si je, protože tvoří nedílný celek s ostatními komponenty skladby a jen psané nejsou nic. Je to těžká a temná deska, výsledek jejího působení na vás ale není ani těžký ani temný, nýbrž, střídmě řečeno, povznášející a s výhledem na svítání.