Směrem k rocku

07.03.2016 Směrem k rocku (Miloš Keller)

Několik příjemných alb s rockovými názvuky mi přistálo na stole. Jakkoliv to není úplně šálek čaje většinového zdejšího čtenáře a posluchače, doporučuji právě níže uvedené tituly neodzívnout.

Prvním z nich je deska Libora Pavlaty Nic nemusíš a je taky asi nejméně komplikovaná, ovšem právě proto i hodně pohodová – standardní osmdesátkový rock, který dneska stále uslyšíte na venkově, je ozvláštněn jednak sólovými vokálními hosty – Lenkou Dusilovou, Karolínou Kalandrovou nebo Romanem Procházkou, a jednak bohatou a barevnou instrumentací. Titulní skladba je v rockové i countryové verzi a nevím, která je lepší. Jasně, že používám tu countryovou, ale rockovou si pouštím pro sebe. V obou případech je i jistým nutným „poselstvím“ pro posluchače (ostatně to slovo v textu taky je). Kapela se dokáže vzepnout i k baladičtějším nosným plochám skoro novoromantického střihu (což jsou taky osmdesátky): Planeta. Zaujme i jakoby ledabylý zpěv hlavního sólisty, ale je to „ledabylost“ připravená, promyšlená a pečlivě nacvičená.

Nový Rownák: Lístek za Svobodou

Nový Rownák natočil Lístek za Svobodou a tady, pokud bych měl škatulkovat, tak bude oscilovat mezi škatulkami „mírný jižanský rok“ (titulní skladba a také např. Další vlak) a new/blue grass. Tím je řečeno asi vše, a tak je vhodné upozornit i na textovou stránku desky – přináší několik vzpomínek (Lístek za Svobodou nebo Léto 2013), i nezbytná poselství (Další vlak) nebo vyjádření postojů či prostě náladovou (Nad Bobrůvkou). Na rozdíl od desky Nic nemusíš jsou aranže jednodušší, prostší a průraznější. Mezi nejsilnější patří kromě už zmiňovaných skladeb i Až přijde tma s klávesami a Příběh končí. Ke country se kapela hlásí zejména v písních Léto 2013 a Vedle ní (tady ale trošku padá řemen, zvolené tempo spíše odhaluje slabiny melodie) i v Je to tak - tam uslyšíme i výrazné banjo. To je i v asi nejlepším countryovém výkonu - Kolotoč. Deska potěší zejména pro míchání žánrů nakloněné a tolerantní posluchače, ti vyhranění budou zmateni.

Tabásek & Partyja: Můžeme plout

K softrocku se blíží Tabásek & Partyja na albu Můžeme plout. Nebo k inteligentnímu popu, by se dalo říct. Muzika plyne spíše pocitově a podmalovává texty, které jsou spíše obrazné a plné výrazových koláží a jinotajů. Dobře se při tom usíná, některé významy dojdou až postupně a na několikátý poslech. Při pokusu vybočit ze známých stylových vod vystoupí jakási hudební póza – typicky v písni Flamenco, která neukazuje ani tak na šíři repertoáru, jako spíše na nebezpečné vody, ve kterých by se šlo hudebně utopit. Flamenco místy sklouzává až k disku (...znáte dance verzi Hey-Na-Na-Na?). I výlet na druhou stranu je trochu diskutabilní: Budeš moja žena (to „moja“ je hodně velká, až na efekt vypočítaná stylizace). Nejjistější, nejpěknější a nejuvěřitelnější je výkon třeba ve skladbě Dobrý den nebo Hejahou, Strom či Dotyk ruky. Posledně jmenovaná by mohla být hitem alba.

CD Pohlednice z Paříže natočil už před časem Jura Pařez & Pozdní sběr. V tomto případě je asi nejvíc oddělená folková a rocková část. V obou případech se ale obě části doplňují a inspirují tím lepším z té druhé. Prvním pocitem po poslechu bude jistý dojem nerozhodnosti, už od druhého poslechu budete vědět, že naopak muzikanti umí oba zmiňované styly a přecházejí mezi nimi pro své i posluchačovo potěšení. Titulní Pohlednice z Paříže získala vývojem událostí nový rozměr a pro mě asi nejvíc překvapivé bylo, jak text, natočený v roce 2014 dostal po roce 2015 nový rozměr a význam. Najdeme tam i další silná místa: Fantazie nebo Ještě pořád hoří. Pro mě (a pro rádio) pak V.N.A.K.A.K. Příjemná pohodová deska muzikantů, kteří umí a ví.

Sdílet na...

| Více...