FOLKtime - Vaše brána do světa folku

S demonahrávkou této skupiny jsem se poprvé setkal tak, že mi jí kapela zaslala v digitální podobě na mou mailovou adresu, a tím mně zcela zahltila schránku. Seznámení se s jejich muzikou bylo tedy posunuto až na samotný křest této nahrávky. O celé akci samotné je psáno na jiném místě, a proto bych se jen v krátkosti pozastavil nad písničkami tohoto nosiče.

Kdo znáte alespoň trochu pražskou skupinu Jarabáci, jistě mi dáte za pravdu, že jen tak neexistuje pódium, které by jim nebylo malé. A teď si představte, že tento monstrózní soubor se rozhodl natočit desku v jednom z nejmenších studií ve střední Evropě. V dogStudiu jsem měl tu čest již několikrát nahrávat, a tak vím, jaký problém byl vtěsnat před mikrofon tříhlavý sbor.

Tak si představte, co se mi stalo. Dostala jsem k narozeninám cédéčko Načasu. No to je teda paráda, pomyslela jsem si. Cédéčko totiž nevoní, nedá se ani sníst a do postýlky místo plyšáka se taky nedá vzít. Jakmile jsem však přišla večer domů, nedalo mi to a cédéčko jsem přeci jen použila tím správným způsobem.

A je! A je! A je!!! Je to pořád ještě folk, a to dokonce folk jako řemen. Náš časopis si nikdy nekladl žádné velké ambice, ale že jsme si jako první z běžných folk a country plátků všimli téhle BOMBY, to je prostě fakt. Album, které je doslova a do písmene na pomezí žánrů je na druhou stranu "naší" muzice pořád ještě blíž, než dejme tomu Buty, Žlutý pes a nebo Petra Černocká.

Ten chlap je super - a tahle deska ještě víc. Mám tohle CéDéčko doma už nějaký ten pátek, a tak se bojím, že má recenze nebude zrovna dvakrát objektivní. Dostal jsem ho totiž k vánocům (těm posledním) a od té doby se už v počítači přetočilo mockrát.

Obyčejně vždycky, když si přinesu domů novou desku, vložím disk do přehrávače a poslouchám. Když se hudby nabažím, přiberu booklet a probírám se jím, doposlouchávaje zbytek desky již plně informován. U Cymbelínu jsem, nevím proč, udělal výjimku a otevřel nejdřív booklet. Překvapilo mě, že předmluvu k albu napsal Břetislav Rychlík.

Mě jako člověku nebluegrassovému nepřísluší hodnotit tento žánr, a o to více byste měli brát v úvahu úvodník této rubriky. A je tu v pořadí už čtvrtá deska Modrotisku. Již samotný název Dobrá, ale modrá napovídá, že půjde nejspíš o pokračování desky předchozí.

"Fever má novýho zpěváka," slyšel jsem nedávno někde mezi řečí u piva. A protože někdy v tu dobu hrála v Havranním hnízdě, zašel jsem si tuhle revivalovou skupinu (rock 60. a 70. let - pozn. aut.) na chvíli poslechnout. Z jejich nového zpěváka jsem byl celkem překvapený, protože jsem v něm poznal Tomáše Ludvíčka, exprotagonistu pražských bluegrassových kapel Přísně tajné a Torzo.

No to to trvalo! Je mi jasné, že příznivci téhle pražské kapely už čekali na její v pořadí druhou desku jako na smilování boží. I já se v duchu ptal, proč Folklok s jejím vydáním tak otálí, a odpověď jsem našel už po prvních taktech úvodní písně. Skupina se zde představuje v novém a řekl bych daleko živějším hávu.

Nemám vůbec chuť psát tuhle nerecenzi. Napadají mě totiž pouhá dvě slova - ABSOLUTNÍ ŠPIČKA. Tahle třetí deska Bílé nemoci je pro mě jasně nejlepší. Možná je to tím, že na tapetě se zde opět výrazně objevuje František Stralzynský, tedy, bohužel, už spíš jen jeho texty.

Když jsem poprvé slyšel debut pražské skupiny Auris - Město..., říkal jsem si, že možná díky své žánrové superpestrosti bude asi těžko hledat věrné posluchače. S odstupem času dnes můžu zodpovědně prohlásit, že jsem se spletl. Uplynul nějaký ten pátek a já mám opět v přehrávači něco podobně rozmanitého.

Tenoučkou folkovou košilku a lehkou countryovou vestu nosí už téměř třicet let trampská písnička pražských Cestářů a to jí dodává podobu tak osobitou, že při nahrávce jejich prvního (!) alba nepotřebovala žádné hudební hosty. Zvuk kapely je tím pádem stejně bezprostřední jako na scéně

Ještě před pár lety jsem si pod pojmem folklórní hudba uměl představit maximálně tak Jožku Černého nebo Jarmilu Šulákovou, v typickém valašském kroji a se sklenkou červeného v ruce. Bylo to v dobách, kdy jsem měl k téhle muzice spíše negativní postoj. Nepovažuji se za folklórního odborníka ani v dnešní době, ale jedno jsem pochopil.

Do které škatulky to zařadit? To NEŘEŽ!! Pustil jsem si nové CD skupiny NEŘEŽ s dramatickým názvem NEBEZPEČNÝ SÍLY a ... zaposlouchal jsem se do mluvené pohádky. Že by šlo o nový projekt pro děti? Asi po půl minutě však končí dětská romantika a nastupuje tvrdá realita. Pohádka totiž rozhodně nekončí, jak se sluší, happyendem.

Přiznám se bez mučení. Lidičky z Lístku jsou mí kamarádi. Potkáváme se už léta po klubech a festivalech, v poslední době se střídáváme i na stejných pódiích, kde, jak si myslím, je pořád ještě pro všechny místa dost. Nicméně, protože už jsem takový, nezabránilo mi toto všechno v tom, abych si nesedl a nepokusil se o nerecenzi jejich už druhého nosiče.

Je to tempo. Vydávat každý rok jednu desku asi není žádná sranda. V uších mi začátkem léta ještě doznívala Země antilop, když nás Roman Horký poprvé prostřednictvím médií a svých koncertů pozval do země zaslíbené - na Pálavu. Ta také otvírá tohle nové album a zároveň asi bude nejhranější skladbou na rozhlasových stanicích.

Prvoalbum litvínovské skupiny Kvinta, sice vyšlo už v listopadu 1998, nicméně i pražské Country radio si ho vzalo na paškál teprve až v červnu letošního roku, a tak myslím, že naše nerecenze ještě může být vcelku aktuální. Koneckonců deska je stále ještě na pultech vybraných podniků, a tak i vy máte možnost si její kvality ověřit na vlastní uši.

Přiznám se, že k prvotině Ryb jsem se dostal teprve nedávno, jednoduše také proto, že hudební vydavatelství ještě pořád nepracují tak, jak by měla. A přitom bydlí Ryby vlastně za rohem - vždyť co je to dvěstě kilometrů v našem globalizujícím se světě...

Album "O krok dál" je již třetí v řadě vydaných desek Poupat. Název desky vyjadřuje vývojový posun kapely, tedy rozhodně co se kvality týče. Krokem dál může být snad i posun tvorby do jiných oblastí folkové muziky, pro Poupata zatím ne tolik typických.