FOLKtime - Vaše brána do světa folku

"Éé, éé,  ble, ble, prd, héée he he, bebebe, patapata, hrdlo prdlo, tá tá, prdím, flusnu, nablito, hovno, kurva, prdel, prdel, prdel? héééé. Já bych chtěl vílu?"  Konec recenze. Že je moc krátká? He he, tak tedy jinak.

Tuhle večer přišel táta domů a povídá: "Mámo, škyt, koupil jsem placičku toho Schmitzera. Tobě se ten zrzoun líbí, tumáš, škyt." A usnul. No, spi hochu, uvidím, jaké to cédéčko bude, podle toho tě odměním. Pepíček  taky spí,  jdu poslouchat.

Hned první je nějaká Bouda - bob bou bouda na mě, nějak ten Schmitzer štěká, prd, prd, aha, to bude nějaká švanda. Zvoní - a né, to budou hezké písničky pro děti, jak roztomilé, pustím to Pepíčkovi místo pohádky. Potvory - aspoň chlapeček pozná, jak mohou být někteří lidé odporně zlomyslní, brrr. Není potřeba - hrome, tohle Pepíčkovi ještě nepustím, snad až vyroste, aby si nejdřív jen tak nezávazně užil, na vážnou známost je vždycky čas. Šlapeme si -  ve druhé půli mu raději zacpu uši, aby se toho blekotání nepolekal. Víla - jo, to je celej náš táta, vílu pro techtle mechtle a já abych mu dělala služku, pěknej příklad pro synáčka! Melodram ­ teď mě zamrazilo, to je recitace. Že ta deska není pro děti, už chápu, ale pro koho je? Hrdlo prdlo - a s Ebenem? Hele, divadýlko, tak přece se Pepíček zasměje (ty seš mrtvej, střeva na trávníku, no, fuj, jako by těch stříleček neměl dost v televizi). Kaluž - ach jó, svatá pravda, taky v ní už sedím a pěkně se  čvachtám? Bynďa, jéžiš, to je snad vo tom blbovi Béďovi (?kde on bydlí vedle vidlí?)! Hoši vařej přesnej bigboš jako od "Stounů" Satisfaction? jak zamlada, to se mi líbí. Telefon ­ měla bych zavolat mámě. Dokola dokola? - nerozumím, aha, v bookletu jsou texty. No, jsem taky v jednom kole, člověk se nenaděje a mládí je pryč? Proč spadne? Kam spadne? S kým si to povídá? Neslyším! Balada - kde se tady vzala tahle věc? Chce se mi brečet. Narodíme se jako čistý list, počmáráme ho a umřeme. Čert - hnusnej chlap, jó, Pepíčku, jestli začneš pít, takhle skončíš. Dívenka - proč na tý desce nejsou jen takový smutně krásný věci? Láska, ta se neptá a klidně si člověka vykolejí.  Máte na to? Řekněte prdel. Prdel, no. Ale jednou by to snad stačilo.

Bože, jak se to CD jmenuje? Bouda ? No, tedy na mě ne! Já jsem tě, Šmíco, prokoukla. Chtěl sis udělat cédéčko, vyhrabal sis písničky z mládí, natáčení se ti líbilo, tak ses vydováděl. Máš recht. Lepší v padesáti blbnout než zblbnout, jak se to některým stává. Ale  táta to teda hned kupovat nemusel, stačilo vosmáhnout. Až se probudí, svoje mu řeknu. Že jsem si radši nevzala Pištu Hufnágla?

Taky špatně? Tedy ještě jinak.

Po úspěšném dvojalbu Šílenec z roku 2001, vydal Jiří Schmitzer další CD svých songů pod názvem Bouda. Na album zařadil šestnáct skladeb, které vtěsnat  do nějakých škatulek není snadné. A taky proč? Ve stavbě melodie využívá rockové postupy, texty mají blíž k folku. Tentokrát nostalgicky zatoužil oprášit rockerský kabátec a rozjet to ve velkém s kapelou. Fotka na obalu cédéčka jak z maturitního tabla večerního gymnázia vlastnoručně domalovaná mě pochopitelně navnadila. CD jsem si opatřila a s očekáváním se pustila do poslechu. A výsledek? Rozpaky. Proč? Pokusím se to popsat.

V rozhovoru (F&C, 2001/9) Schmitzer říká, že v současnosti již písničky nepíše. Psával je kdysi, nejvíc na vojně (je ročník 1949). V bujarém mládí je hrával na mejdanech pro kamarády a kolegy z divadla, Kaluž napsal v osmdesátých letech pro soutěž Děčínská Kotva. Přesto na CD dva nové kousky jsou. Že by úvodní Bouda (na mě) a závěrečná Máte na to? (Řekněte prdel). Na CD Šílenec se novinka jmenovala Ty Kolíku, vzpomínáte?) V bookletu se o tom nedočteme a myslím, že je to chyba. Doba, případně okolnosti vzniku písní, mohly být pro zajímavost uvedeny.

Ve zmiňovaném rozhovoru Schmitzer řekl, že by rád novou desku natočil s rockovou kapelou. Čekala jsem "pořádný" bigbít. Místo toho, až na výjimky, slyším neutrálně se tvářící doprovod k písním. Skutečná kapela se nekoná, vyjma dvanáctistrunky všechny nástroje natočil a smíchal jeden byť výborný instrumentalista Zdeněk Zdeněk. Nudné strojové bicí, nějaké to cinknutí či skřek, alespoň sem tam se nadějně prosadí sólová kytara či klávesy. Celkově kapele chybí ten náboj a odvaz, jako když se sejde parta muzikantských individualit s vlastním rukopisem. Na koncertě Schmitzer zahraje bigbít daleko tvrději, ostřeji a přesvědčivěji na dvanáctistrunku sám.

Písniček, které zaujmou napoprvé jako celek, tj. jejich melodie, text, aranžmá a interpretace, jsem našla jen několik - cynicky milostnou Není potřeba (Lásku si vyznáme snad až se poznáme/ teď není potřeba za chvíli svítá/ lásku si vyznáme teď ale spěcháme/ tak spočiň vedle mě ať už to lítá), nejkompaktnější  Kaluž (?A je mi padesát a já už se do kaluže skládám/ kdy už mě pohltí?), nejbigbítovější skladbu o tvrďákovi Bynďovi (Postava mohutná se teďka zvolna zvedá/ kdo je to co je to to uhodnout se nedá/ Je to Bynďa co nikdy nebyl na plovárně/ Bynďa co nikdy nedvořil se dámě?) a Baladu jen s kytarou a Schmitzerovou foukačkou (Vždycky mě dojímá/ že život nikdy nevzdáváme/ neboť je celý náš/ toť všechno co já vím).  Schmitzer skepticky pozoruje běh života v jeho konečnosti. Člověka nepopisuje jako hrdinu doby a všímá si jeho vlastností, okolností, které jej nutí k pochybnostem o smyslu snažení, odrazují jej riskovat, ale nevysmívá se mu. Nezpívá protestsongy, nehodnotí, jen pojmenovává. Zpívá o pohádkovém snu milovat Vílu jen pro potěšení bez zodpovědnosti, o překvapení z okouzlení v Dívence (Nechtěl jsem dívenku žádnou/ Nechtěl jsem nesnází víc), v Melodramu zaujme mrazivě prostým textem v rozhlasově klidné mistrovské  recitaci.

Jenže. V dobré polovině skladeb expresívním přehráváním ve zpěvu Schmitzer deformuje svůj sytý hlas ke škodě výsledného efektu. Zbytečně, vždyť slova písní sama prozrazují, o kom či o čem se zpívá. Schválně strašidelně bručí a blekotá jak Trepifajksl ve Šlapeme si, žvatlavě mečí ve Zvoní nebo ve výškách v Telefonu. Zhnusený Čert v závěru škodolibě bečí, Potvory o zloduších, postižených vlastní důležitostí a sebeuspokojením se příliš šklebí a skřehotají. Na koncertech se bez hereckého dotváření charakteru písniček obejde. Připomíná mi to scénky z televizní estrády, kde postavy poznáte podle rekvizit. Padouch nosí fousy, učitelka tlusté brýle, moula koktá a opilci čouhá láhev z kapsy baloňáku. Za mistrovy záměrné lety mimo považuji Boudu, Hrdlo prdlo (s Markem Ebenem, přestřelku jsem napotřetí nevydržela a přejela dál) a Máte na to? Jakoby se Schmitzer řídil Špelcovým pověstným "A mně se chce něco říííct. A já to řeknuuu?" (Sem si můžete doplnit i slova uvedená v prvních řádcích mého článku.)  Co ve dvaceti, třiceti vyznívá jako provokace, úlet a recese, může v padesáti působit poněkud pitvorně, křečovitě a samoúčelně.

A závěrečné shrnutí? Vyšel­li podnět k natočení tohoto CD od vydavatelství BMG či Schmitzera samotného, mi zůstává utajeno. Ať tak či onak, už názvem Bouda (na mě), celkovým výběrem skladeb a jejich ztvárněním,  Jiří Schmitzer naznačuje, že si  ji ušil na sebe, sám pro sebe, pro svou zábavu. Pokud to někoho dalšího bude bavit, dobře. Pokud ne, nic se neděje. Já se neubráním srovnání s předchozím albem Šílenec, které přehledněji a pravdivěji odráží jeho muzikantskou polohu, jak ji známe z koncertů. Troufám si tvrdit, že to lepší z bigbíťácko-písničkářské tvorby Jiřího Schmitzera najdeme tam.

Jiří Schmitzer - Bouda, vydalo BMG CZECH REPUBLIC s.r.o., 2003, 42.05 min. Bouda - Zvon - Potvory - Není potřeba - Šlapeme si - Víla - Melodram - Hrdlo prdlo - Kaluž - Bynďa - Telefon - Dokola dokola? - Balada - Čert - Dívenka - Máte na to?