FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Den po aprílu, který byl ozářen jarním sluncem, se v Salesiánském divadle konalo tradiční jarní setkání členů Jonáš-klubu. Tentokrát ale vlevo od pódia stála kulatá nádoba s nápisem "volby", což setkání spřízněných duší poněkud odlišilo od ostatních, kterých se pravidelně a velmi rád zúčastňuji. Jak řekl úvodem předseda klubu pan Bohuslav Šír, členové klubu se sešli především na výroční schůzi spojené s volbou výboru. Nicméně bylo vždy tradicí, že součástí schůze byla i kulturní vložka, a proto i tentokrát nebyla tradice porušena. Moderátor části večera, osvědčený Milan Zeibert, připomenul, že tajně volit lze jen do konce první přestávky. Milan Zeibert tentokrát nemoderoval celý večer, a této role se po druhé třetině ujali členové klubu v čele s Ivanem Kottem.
V první třetině jako první vystoupil Igor Šebo s klavíristou Jiřím Toufarem. Igor Šebo byl představen jako "Český Jacques Brel ze Slovenska". Mužských šansoniérů jsme nikdy mnoho neměli a tak je radost vždy nějakého potkat. V případě Igora Šeba to byla radost již po první písni. Igor Šebo vydal zatím osm desek, ale nepodílí se na nich autorsky. Pamětníci vědí, že dlouho spolupracoval s Miroslavem Horníčkem a spolupracuje i s divadlem v Chorzowě v Polsku. Písně pro jeho vystoupení i desky píší převážně Jiří Toufar (hudba) a Pavel Cmíral (texty), ale v repertoáru má samozřejmě i písně jiných autorů. Ten večer zazpíval pan Šebo mimo jiné i Suchého Propil jsem gáži nebo Blues na cestu poslední. Igor Šebo je spíše herec než veliký zpěvák, ale u šansonu je herecká část nutností a je-li vynikající, což v případě Igora Šeba bezesporu je, dostaví se u mě "seismické mrazení v zádech", což je signálem kvalitního zážitku. Pan Šebo usedl na kraj pódia, zpěvem si povídal s diváky a ti mu opětovali zpětnou energií. Zpíval velmi dobrou češtinou, s podtextem slovenské měkké řeči, což mám rád například u paní Hegerové, a přidal občas i rodnou lahodnou slovenštinu.
Součástí setkání Jonášů je i mluvené slovo. V první třetině na křesla pro hosty usedl redaktor Divadelních novin pan Jan Kerbr a vedle něj Jan Schmid, ředitel Divadla Ypsilon, jinak též režisér a herec. Jan Schmid vzpomínal na liberecké začátky Ypsilonky, na problematický a obtížný přesun divadla do Prahy, na "blbou dobu", plnou hlupáků a jejich zákazů a příkazů, dnešní generaci zcela nepochopitelných. Na třetí židli poté usedl Karel Hvíždala, novinář a spisovatel, známý především celou řadou knih rozhovorů s osobnostmi kultury a politiky. Pan Hvížďala vzpomínal i na svá setkání s Ypsilonskou a popsal své novinářské začátky po návratu z emigrace po roce 1990. Je to neuvěřitelné, ale Ypsilonce se pomalu ale jistě bude blížit padesátka.
Po ukončení voleb a vyhlášení jejich výsledků na pódiu stanula Žofie Kabelková, písničkářka z Jihlavy. Zdá se mi, že to není tak dávno, co Žofie Kabelková zpívala na Folkovém kvítku, protože ještě splňovala věkový limit do osmnácti let pro soutěžící. Od té doby vydala dvě samostatné desky, spolupracovala na projektu desky Panoptikum s Marcelem Křížem a Ivo Cicvárkem, hrála, zpívala, skládala hudbu a texty. Žofii Kabelkovou pokládám za jeden z největších hlasů na ženské folkové scéně. Její druhé a zatím poslední album Peřiny z vody, které znělo ten večer, je v zasněné a citlivé poloze a podle mého soudu vyžaduje prostředí intimního malého hudebního klubu. Patrně proto nebylo přijetí Žofie Kabelkové jonášovským publikem tak vřelé, byť potlesk zněl. V případě Žofie Kabelkové, a to se stále opakuji, mám představu jejího účinkování s menším jazzovým orchestrem. Tak se snad někdy dočkám.
Druhým mluveným slovem byl rozhovor Milana Zeiberta s Karlem Hvížďalou. Rozhovor se týkal především připravovaných knih pana Hvíždaly, které jsou současně i reedicí předchozích. Pamatuji si, že po listopadu 1989 byl rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem, nazvaný Dálkový výslech, pravděpodobně první exilovou knihou prodávanou oficiálně v knihkupectví. Pan Hvíždala vyprávěl o zrodu knihy, kdy v diplomatických zavazadlech putovaly mezi Bonnem a Prahou nahrávky otázek a odpovědí. V říjnu letošního roku slaví pan Jiří Suchý neuvěřitelné kulaté jubileum. Z tohoto důvodu pan Hvížďala dvacet let po vydání knihy rozhovoru s panem Suchým připravil novou knihu. Ta mapuje období po roce 1989, kde zatím historie chybí.
Hudební stránka druhé třetiny byla zastoupena mladým Kanaďanem z Quebecku Jonathanem Gaudetem s jedním z našich nejlepších hráčů na foukací harmoniku Jaromírem Hůlou. Jonathan Gaudet mistrně ovládá bluesovou rezofonickou kytaru i akustickou kytaru a převážnou část jeho vystoupení tvořily bluesové skladby s mistrnými sóly Jaromíra Hůly. Zněla i prověřená klasika jako Sweet Home Chicago či rocková Johny B. Good. Protože Jonathan je z francouzské části Kanady, přednesl i dvě rytmické písně v této překrásné řeči. Své vystoupení doprovázel roztomilou "cizineckou" češtinou. Vždy, když slyším smích jako reakci na "cizineckou" češtinu, představuji si smíšky v opačném postavení, například v Kanadě nebo v USA, s "českou" angličtinou.
V poslední třetině nejprve - slovy Jiřího Suchého - vystoupil "semaforský dorost". Jako jeho první představitelka se objevila vysoká (umocněno ještě podpatky), štíhlá a krásná Dagmar Zazvůrková. Jedním ze znaků divadla Semafor byla a je přemíra krásných děvčat. Jedna z nich zazpívala nejprve píseň ze své desky a poté se vrátila ke klasickému semaforskému repertoáru, v němž ji pomohl i její mladý kolega Petr Macháček. Krom klasické Tak abyste to věděla, zněly i písně z Dobře placené procházky, v níž Petr Macháček hrál roli listonoše. Nemohl proto vynechat i jednu z mých nejoblíbenějších semaforských písní - Rekomando blues. Druhou představitelkou uvedené semaforské tradice byla Jolana Smyčková. Její Bludička z Kytice je velikým zážitkem. Všichni představitelé "semaforského dorostu" mají hudební vzdělání, často i vysokoškolské, velmi dobře zpívají. Jenže dnešní generace je masírována vidinou lehkého úspěchu. Když vidím šestnáctileté děti, jejichž vzestup na Olymp je postaven na SMS zprávách puberťáků a poté na přiblblých bulvárních zprávách, je mi těch dětí líto. Heslo "lehce nabyl, lehce pozbyl" platí i zde. Proto o to více fandím všem těm členům a členkám "semaforského dorostu", kteří jdou životem bez laciných pozlátek, za cenu tvrdé práce. Abych nezapomněl: Díky patří jako vždy kapele divadla Semafor v čele Jiřím Svobodou.
Samozřejmě koncovka "kulturní vložky" se nemohla obejít bez obou hlavních hvězd divadla: Jitky Molavcové a Jiřího Suchého. Pan Suchý zpíval a občas i tančil jako kdyby se blížící osmdesátka "nechumelila". A tak zase zněly perly jako Kilimandžáro a další prověřená klasika. Zněla i pozvánka na připravovaný muzikál s názvem Hodiny jdou pozpátku či úžasná parodie na písně kdysi populární kapely Kučerovci, parodující "tichomořské melodie" podobně znějícími slovy v češtině. Jitka Moravcová nemohla vynechat své oblíbené Blues o stabilitě či Želví blues s poznámkou: "To je autor" pronesenou s pohledem na pana Suchého. Na závěr obvyklé "acapellovky", potlesk a těšení se na podzim, kdy bude co oslavovat.