| 23.11.2015 Když se organizuje festival na Malém Břevnově... (Anička Eisenreichová) |
 |
| Reportáže | |||||||||||||||||||
|
Den se se dnem sešel a v kalendáři se objevilo datum 24. října. Je to tady. Nadešel čas na čtvrtého Březňáka. V neděli nám zbudou jen hezké vzpomínky. Snad. Před každým festivalem jsou to nervy, zvlášť jste-li v organizačním týmu jako já. V noci před festivalem toho organizátoři obvykle moc nenaspí. Tací, jako já nebo moje mamka, pečou a chystají se na hudebníky, kteří se před zahájením festivalu staví u nás doma na ,,jedno“ (kafe) a po festivale obvykle na víc sklenek vína. To je tak, když bydlíme, co by kamenem dohodil. Další členové organizačního týmu si volají dlouho do noci a ujišťují se, že opravdu je všechno tak, jak má být. A pak jsou taky lidé, kteří to neřeší, a jejichž nervozitu nepoznáte ani z třesu rukou, protože ty se jim třesou normálně. Mluvím o mém tatínkovi, duchovním otci festivalu. Ten totiž vyšvihl úvodní slovo bez listu, aniž by po něm kdokoliv házel rajčata. O tom ale detailněji až později.  Tramvají č. 22 přijede na Břevnovský Březňák i basista skupiny Sekvoj Pinďa foto: archiv Dopoledne před vypuknutím festivalu nastal u nás doma běžný chaos, kdy nikdo neví kam dřív skočit. Rozprostřít spacáky, aby mimopražští kamarádi mohli přespat, vylepit směrovky, aby se hosti neztratili, sepsat konkrétní časový harmonogram kapel a do hodiny zvedat minimálně dvacet telefonů :,,Ano, festival je od šesti. Taky se budeme těšit. Musím končit, někdo zvoní...“ K plnému sálu tak v 18:20 přesně promluvil Honza Dobiáš. Přivítal nás slovy díků za nabitý sál. Slovo pak dostal můj tatínek Honza. Jak jsem už zmiňovala výše, jako jediný z naší rodiny spal v noci z pátku na sobotu jako mimino, ačkoliv pronášel tak významnou řeč. Bez papírů s poznámkami srozumitelně poděkoval a popřál hezký zážitek. Žertovně nadhodil, že kdo bude kecat, toho vyvedou a mohlo se začít. Podotýkám, že během večera nebyl nikdo vyveden. Maximálně z míry, a to Cimbura, ale o tom níže. Po Standově vystoupení nastala krátká přestávka, během níž se zvučila plzeňská Alternativa. Honza Dobiáš ji uvedl tím, že pokud trefili z Plzně až na Malý Břevnov, musí být fakt dost dobří. A to byli. Ještě před tím, než začali, si mě ale Honza vzal na okamžik k mikrofonu s tím, že jsem zde kdyby kdokoliv cokoliv potřeboval nebo kdyby někomu něco chybělo. Chtěl zkrátka říct, že mám u sebe prášky na bolest hlavy a telefon, nicméně byl pochopen doslovně, neboť se z pódia od zvučící Alternativy ozvalo mužným hlasem: ,,Mě něco chybí,“ načež Honza své tvrzení poupravil: ,,Nechtějte po Aničce všechno, ale skoro všechno...,“ čímž si to u mě vyžehlil. A mohla začít Alternativa z Plzně. Jejich hudba běžela jak na drátkách. Byla jsem proto dost překvapená, když vyprávěli, co všechno se jim ten den přihodilo. Jeden z nich jel nadarmo do Chebu a zpět pro planý poplach, Krakonošovi se rozbila kytara, pročež hrál bez tkaničky. Proč? Kapelník Isary mu svou kytaru šlechetně zapůjčil, nicméně zapomněl podotknout, že nemá zacvakávátko na popruh. Jako správný tremp si proto Krakonoš vypomohl vlastní tkaničkou. Všechny kolapsy si kapela patrně vybrala během dne, protože jejich večerní vystoupení bylo špičkové. Ani Alternativa ale nechtěla zdržovat program, takže si sama hlídala čas. Nejen oni se totiž těšili na následujícího Wabiho Daňka. S Wabim Daňkem jsem měla sjednanou schůzku v zákulisí, abyste rozuměli: pět minut před jeho vystoupením jsem za ním zašla, neboť ladil a domlouval detaily vystoupení s Lubošem Stráníkem. Během tohoto večera jsme totiž byli svědky nečekaného spojení. Luboš Stráník nám slíbil, že se přijede na náš festival podívat a že si rád zahraje na jamu. Nakonec to dopadlo tak, že po pár otázkách, které Wabi Honzovi zodpověděl, došlo na hraní, kdy se k Wabimu Luboš přidal. Společně zahráli největší Wabiho pecky, například Listopad, nebo Ročník 47. Nejen mě dojala Rosa na kolejích, kterou s Wabim zpíval skutečně plný sál. Ještě že jsem měla klobouk, nebylo vidět jak se mi z Rosy orosily oči. Byl to opravdu moc dojemný zážitek. Wabi musel nejednou přidávat, závěrem se rozhodl přidat akusticky pár svých drobniček a jednu irskou lidovou se svým textem, což připravilo živnou půdu pro nastupující Isaru. Isara dorazila akorát, konečně mi mohl skutečně spadnout kámen ze srdce. Vystoupení Isary jsem si skutečně užila. Její písničky nenechaly nikoho v publiku v klidu, všichni kývali hlavami do rytmu jako na pravém rockovém koncertě. Písničky Isary mají totiž nejen báječné texty, ale i strhující rytmiku. Že má Isara smysl pro humor dokázala nejen Vdovou, kterou na přání přidávala, ale především svou pakárnou pro Cimburu. Isara ten den již hrála na jednom koncertě a slíbila, že ten, kdo dorazí na oba dva koncerty, obdrží od Isary její CD a nehynoucí vděk. Cimbura se toho chytil a pravil, že CD už má, ale nehynoucí vděk, ten by si nechal líbit. Během jediného dne stihla Isara vytvořit báječný dárek, totiž kus plechu ze sběrných surovin, na nějž navařili nápis NEHYNOUCÍ VDĚK. Jaká byla cesta tramvají s touhle cedulí, jež, jak pravil Cimbura, vážila o málo méně než kapelník a iniciátor téhle pakárny Šelíz, už prameny neuvádějí. Závěr jako vždy obstarala Sekvoj. Během jejího vystoupení bylo veselo, ke slovu se dostal především Olda, neboť Pavel se během večera a zřejmě i předešlými jednáními ohledně festivalu natolik vyčerpal, že téměř nebyl schopen mluvit, natož zpívat. Sekvojácké písničky jako Nouzová kolonie s refrénem laj la laj si zazpíval celý sál, což napomohlo naladit se nám všem na jamm. Letos už většina kamarádů a návštěvníků uposlechla naše rady a ti, kteří na něco hrají, si nezapomněli svůj nástroj přinést s sebou. Kdyby snad nějací takoví byli, zašla jsem s kamarádkou k nám domů pro pár kytar, později se opravdu šikly. Na jam totiž zůstalo bezkonkurenčně doposud nejvíce lidí.Celá kapela Isara, Sekvoj a Alternativa, ze známých jmen se přidal také Franta Vlček, který hrál v minulých letech na Březňákovi. Zůstal a hrál i Luboš Stráník a spousta dalších kamarádů, kteří si rádi zahrají a zazpívají. Symbolicky jsme se rozloučili písní o tom, že život je jen náhoda. Po druhé tento den jsem byla ráda, že mám klobouk, poněvadž opět zpívali úplně všichni. A to je pokaždé dojemné. Spát jsme šli až nad ránem. Jako organizátoři jsme asi do čtyř pečlivě rozebírali všechny aspekty proběhnuvšího večera. A v neděli zbyly ty krásné vzpomínky…
Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||||||||||||||
...Výborná společnost jak na pódiu, tak pod pódiem, za pultem i ta pořádající. Krásný večer, dlouho jsem nezažil v hledišti ticho, že by spadnout špendlík bylo slyšet...byl to krásný večer a my jsme si ho moc užili