Komplexní pohled na portování na oslavu padesáti let existence Porty přinesou jistě ostatní, já měl možnost strávit sobotní odpoledne v Letním kině v Ústí nad Labem, kde se odehrávala jedna z částí oslav (a těm není konec, protože nás čekají ještě Řevnice).

Hlavním bodem programu byla soutěž – bylo v ní 8 soutěžících a titulu „mezinárodní finále“ tentokrát dělali opravdu čest. Začínala skupina Trapas, a bohužel díky zvukaři (viz ještě dále) se vytvořil zvukový trapas a musela si první písničku dokonce zopakovat. To se mi ještě v porotování nestalo. U poroty ani u diváků jí to ale neuškodilo: u diváků vyhrála a u poroty byla druhá. Následovala polská skupina Ta jedna chwila – zahráli velmi komorní podobu folku, jednu písničku česky (smekám!), ale celkově se drželi až moc při zdi. Následovali Kevin Cash and the Cattlements z Německa a předvedli v podstatě cashovskou country – dokonalá hudební show, jako hosté by byli supr, ale do soutěže moc nového nepřinesli. Čtvrtou soutěžící byla mladičká Petra Kriegerová – jsem zvědav, kdy a kde se najde Herodes, který jí řekne, co všechno dělá špatně a čeho všeho by měla nechat. Věřím, že anglicky i myslí, ale opět do soutěže je to trochu mimo. Ani jsem nezjišťoval, kde byla ta hluchá porota, co ji do Ústí poslala. Jeroen Smit byl z Holandska a byl úplně mimo. Ne úplně svou vinou, ale přeci jen mu někdo měl říct, že halfplayback je na Portě zakázán, a to i když při té písni chce požádat snoubenku o ruku (což udělal a obecenstvo vytahovalo mycí houby, protože kapesníky na to dojetí nestačily). Mohl to udělat jako mimořádný přídavek a bylo by po problému. Porota (alespoň někteří její členové) doslova zkoprněli, když jsem na halfplayback upozornil. Jinak předvedl trochu pruzení na kytaru (zbytečné exhibiční mezihry) a afektovaný hlas podobný Deanu Reedovi (mladší si vygůglí, starší se otřesou).
Už jsme si v porotě začínali rvát vlasy (protože Trapas přeci jen na úplné vítězství nebyl), ale poslední trojice to napravila. Melda a spol z Česka předvedli nadupaný, trochu nervní folk, připomínající inspiraci Nerezem, zejména skladba Housenka měla výrazný „ksicht“ a je první, kterou si i teď pamatuju. Už už jsem si je dal na nejvyšší příčku (nakonec skončili třetí), ale pak přišel Janko Kulich & Kolegium (SK) a bylo vymalováno. Byl vtipný v textech, trochu nostalgicky vzpomínal na Československo, ale vkusně, skladba Zomrel je prostě skvělá. Byli tři, ale dokázali zaplnit letní kino muzikou a upřímností. Ano, tato muzika posunuje náš žánr dál. Zapamatujte si toto jméno. Čili vítěz je jasný. Na závěr přišli trochu bluegrassoví Poa Prathensis z Maďarska – no, slyšel jsem už větší bluegrassový odvaz odtamtud, nehráli špatně, na bluegrassovém festivalu by byli milí a příjemní hosté, ale v kontextu Porty působili jako Kevin Cash (4. – 5. místo) a odvazem jako polští soutěžící (4. - 5. místo). Příjemná soutěž to byla.

Z nesoutěžních vystoupení byla zajímavá kapela Hrdza ze Slovenska, která přinesla moderní folklór-rock, který ale folklórní tradice ctí a nedeformuje, měli nápady a jejich vystoupení spád. Rangers Band, Willie Jones Band (USA/SK), Pacifik i Xindl X přinesli svůj standardní repertoár, který uslyšíte kdekoliv, kam přijedou a potěší. Mirka Miškechová ze Slovenska tak nějak zanikla. Naprostou bombou byl ale koncept Petra Kocmana. Petr Kocman potvrdil, že je jednoznačným lídrem v tuzemské country, dokáže zahrát moderně i klasicky a s kýmkoliv a přinese vždy něco nového. Na úvod zahrál se svým PK Bandem a pak uvedl královny české country. Za doprovodu jeho a jeho kapely postupně 2 - 3 písně zazpívaly Ilon Leichtová, Šárka Rezková, Jitka Vrbová (tady zejména klobouk dolů, jak se jí Petr Kocman dokázal přizpůsobit), Olga Matušková, Petra Černocká. Excelentní přehlídka našich zpěvaček, doplněná jednotící linií skupiny Petra Kocmana. Počin hodný oslavy padesáti let Porty. Věra Martinová pak vystoupila se svou kapelou a hostem byla Pavlína Jíšová. A nesmím zapomenout na milé vystoupení Mirka Černého. Jak zpívala Naďa Urbáková nevím, protože dorazila pozdě. Chyběla mi Hana Horecká. A pak už mi jela Větruše (rychlík do Prahy). Diváků bylo tak akorát, pořadatelé vypadali spokojeni, ale to letní kino je prostě mega mamutí. Stálo by za zamyšlení při nějaké rekonstrukci udělat možnost zmenšit jej třeba oponou v půlce hlediště, jakkoliv by se snížila zastřešená plocha…

50. ročník Porty v Letním kině
Foto: Miloš Keller

Největší ostudou oslav padesáti let Porty byli jednoznačně zvukaři. Ten na hlavní scéně se údajně jmenoval Zámečník a velmi bych mu doporučil, aby ctil své jméno a věnoval se této profesi a ne zvučení. Úvodní trapas s Trapasem už jsem naznačil, ven šla snad jen půlka kapely. Po zjištění to ohodnotil slovy: „Tak se ze dvou minut nepose*ete.“ Ono i z těch odposlechů je to slyšet k hledišti, pane mistře. Přestože měl k dispozici dvě scény, zvučení probíhalo jako by byla jedna, a tak se moderátoři (Zdeněk Schwager a Johanka Hubičková) trápili mezi výměnou účinkujících klidně 15 - 20 minut. Při jedné scéně OK, ale PŘI DVOU??? Pochopitelně, že z nich pak padaly perly, které ale snad ani nebudu citovat, protože za to nemohou (Ale dvě přeci jen: Pozorci, zporotněte :-) a název maďarské kapely 100 Folk Celsius si Zdeněk zapamatoval jako 100 Celsius Country). O tom, že kdekdo tvrdil, že neslyší všechny nástroje se šířit nebudu, ale nejlépe bylo slyšet ZA pódiem. Vrchol ovšem přišel při zvučení Věry Martinové, které probíhalo v době přímého přenosu Českým rozhlasem 2. Z této hodiny, přenášené do celé republiky (pokud to někdo v režii nezatrhl) šlo více jak půl hodiny mluveného slova Zdeňka Schwagera. Zoufalého, protože si vědomého, kdo všechno ho slyší. A tak nemohl ani moc žertovat, ani si zvát hosty, jeho utrpení vyvrcholilo tím, že začal recitovat verše P. A. Douši (a asi i Karla Plíhala?). Delší souvislý projev na vlnách Českého rozhlasu měl jen Gustáv Husák, nevím ale, je-li na to Zdeněk hrdý. Myslím si, že se dlouho bude budit ze sna. Nemohl ani zvukaře vypeskovat – tak to činím já. Pochopitelně, že se tak zcela rozboural program Porty. Škoda, že organizátoři neprojevili trochu duchaplnosti a nezachránili Zdeňka třeba tím, že by vyhlásili výsledky – to mělo jít až po Věře Martinové, ale čas tomu odpovídal, takže soutěžící pohromadě byli.

Bohužel ani na Folkové scéně to nebylo jiné. Na třech hodinách programu vznikla takřka hodinová sekyra, na rozsvícení světel musela zvukaře upozornit až závěrečná Epydemye. Pauzy taky takové, že na tuto scénu odskočivší si Johanka (scéna probíhala v čase 16,30 až 20,15 hodin, přičemž končit měla v 19,30) si také rvala vlasy a zoufale se pak už divila i tomu, že Anděla získala letos folková skupina. Publikum jí milosrdně napovědělo, že se to v žánrových cenách tak stává každý rok. Protože jsem si uceleně užil právě jen Epydemyi, poznamenám, že by stálo za to v mluvených slovech více vysvětlit souvislosti písní z Andělem oceněné desky, protože ti, kteří desku nemají a nevědí, za co Anděl je, mohou být trochu zmateni konkrétními tématy v písničkách. Někteří čuměli jak puci a někdy ty konkrétní obrazy v písních působí lacině, pokud neznáte souvislosti. Ale podle seznamu účinkujících to mohla být celkově příjemná scéna.

A ještě nesmím zapomenout na malou komorní scénu ČTU, která byla v provozu od 11 do 14 hodin v dolní části areálu a vystřídalo se tam několik zřejmě osadních kapel se standardním táborákovým repertoárem.

50. ročník Porty

2. - 5. června 2016, Ústí nad Labem