Pětadvacet skladeb koncertu rozdělili jako vyučování dvěma malými přestávkami (pro kapelu) a hlavní přestávkou pro výměnu látkovou všech. Sugestivní píseň Margo o tajemném městě v nás již tradičně program otevřela a vnesla do sálu soustředěné očekávání. Koule na noze, textem možná nejkratší, byla i jakousi hymnou zmiňované sbírky pro Veroniku: Vždy když vzhlédnu k obloze/ vždycky zapomenu/ že mám kouli na noze/ že mám v cestě stěnu/ Proč se mě jen rozum můj/ drží jako klíště/ Říká: Tak se vzpamatuj/ a vzlítneš možná příště. Hluboce pravdivý a všem srozumitelný text Kamily Balcarové - Šebkové, na melodii, jaké My3.avi umějí psát, s jímavou předehrou Jírovy trubky. Zásah jako hrom!

Odlehčení a hravost přišly vzápětí v kolovrátkové verzi Pocitové, jedné z nejstarších písní na repertoáru nebo v "lidové moravské" Spadnul jsem do vody. Samozřejmě, že prezident planety Juppiter, road movie Autem po polích,  vodvaz Volume Vohul, pravá kovbojská Kauboj Džou,  s laskavým nadhledem Trampská, smířená Odcházím -  ten večer postupně zazněly a potěšily. Také nechyběla trojice písní - retro V kůži Oldřicha Nového, hořce milostná Mastur a Bace (čti bejs) i "cikánská ukolébavka" odpočítaná "ráz, dvá, čí, štyží" Černý půlměsíc jako připomínka loňského trojnásobného Portovního úspěchu v Ústí a Jihlavě. Z rodu My3.aviovských vlastních lidových písní je i baladický příběh o lásce a další zásah večera Janko a Katarína. Ačkoliv repertoár My3.avi má hudebně mnoho vrstev, myslím, že "lidovky" si zaslouží zvláštní pozornost. Proč? V době, kdy mnohé mladé kapely v dobré víře a někdy i z nedostatku vlastního repertoáru posbírají lidovky z různých koutů, opatří jej rockovým aranžmá a osekají jádro sdělení na pouhá slova a rytmy, uprostřed Prahy existuje kapela, která dokáže porozumět podstatě folklóru a napsat a podat "lidové" písničky v uvěřitelné a čisté formě. Přesně tak, jako to uměli bezejmenní autoři a muzikanti, kteří se potřebovali vyzpívat z radostí i trápení, tak jak je život přinášel, a dokázali písničkou chytit za osrdí. I My3.avi je hrají chlopní, jak říkají, a jak je to i nepřeslechnutelně znát.

V první malé přestávce zazpíval Honza Špalek sám s kytarou Veselou melancholii, píseň která jej prý nejlépe charakterizuje, a pak pozval dvanáctiletou slečnu Moniku Ječmínkovou, pravidelného hosta koncertů. Zazpívala s Honzíkem dva duety, "lidovku" Pohádková a Tvář (?). Monika je přírodní talent s neobvykle vyzrálým hlasem, možná, že zatím neumí dát závažným textům odpovídající výraz, ale příležitost zpívat  a zrát své ovoce dříve nebo později jistě přinese.

Konec hlavní přestávky ohlásili Klárou od Chinaski, diváci se spořádaně usadili na židle a zastihli Honzu Výborného, an si čte v knize. Výzvě z publika o přednes nahlas opravdu vyhověl a odrecitoval jeden odstavec. A s knihou trávil čas při vroucném vyznání Kulíškovi, má tam jen jeden úder na činely. Honza spolu s Jírou jsou takoví nenápadní vzadu, ale stále happy a stačí, aby na sebe mrkli, učinili posunek, gesto a je o úsměv na tváři postaráno. Nikoliv ale v nejsmutnější a nejdepresivnější písni Sebevrah (v té, kterou mi letos v únoru na iFOLKJAMUu  My3.avi věnovali). Ačkoliv jsem optimista z donucení, píseň se mi začíná líbit, protože, jak přece zpívá Jarek Nohavica: Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Zpěvačka Bára Koubová byla druhým milým hostem večera. Znáte ji z dua s Patrikem Henelem, vloni si z Jihlavy odvezli dvě Porty. Bářin výrazově bohatý líbezný projev jsme si nejdříve užili v písní Blackbird Fly Pavla McCartneye z Brouků a pak v něžném milostném duetu s Honzíkem s názvem Jsem s tebou naplněn(a) štěstím v míře daleko přesahující obvyklý příděl.  Výjimečná symbióza  by si zasloužila častější opakování.

Druhou malou přestávku si vybrala paní učitelka Klárka Housková pro svou  žačku, třeťačku Aničku Beránkovou. Anička, v kroji a s houslemi, hraje na ně půl roku, zahrála Trávu (a asi nechápala, co je na tom názvu tak veselého),  Když jsem plela len, to už ji druhými houslemi podpořila pančelka a nakonec nebojácně s celou kapelou Vletílo ptáča do mojej fujáry. A vysloužila si obrovský aplaus. Ano, příležitost si zahrát či zazpívat na koncertě máte i vy, milí avi. Přihlaste se. Pak už se přiblížilo finále se závěrečnými písněmi, mnohonásobným poděkováním za přízeň a třemi přídavky, z nichž ten poslední Koncert končí, děkujeme jsme si zazpívali na rozloučenou společně všichni.

Podzimní koncert byl možná hravější ve smyslu kostýmního dotvoření a početnější na hosty, jarní byl o poznání komornější, ale opět přinesl silný zážitek. Každá písnička obsahuje sdělení, pocit, se kterým se ztotožníte, něco vám připomene nebo vás přiměje se usmívat, zamyslet či zasnít a stáváte se v duchu názvu kapely součástí koncertu.  Cítíte intenzivně, že kapela hraje pro vás a ten báječný pocit ve vás přetrvává ještě dlouho po doznění posledních tónů. Myslím, že tentokrát nemluvím jen za sebe, podle odezvy z publika jsem přesvědčena, že ostatní avi to vnímali podobně.