FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Něco jako Open scéna má pochopitelně v Třeboni již dlouhou předlouhou tradici, a tak při neustálém vývoji festivalu je zcela logické, že i zde se obejvují neustále nové nápady a vylepšení. Scénu Houpací kůň měl tentokrát organizačně i dramaturgicky na starosti Vašek Koblenc z Bonsaje č. 3 a musím říct, že alespoň z mého pohledu se chopil příležitosti naprosto dokonale. Když jsem se rozhodoval, jestli do Třeboně letos vyrazit, byla pro mě kromě ověřených jmen z hlavního programu lákadlem právě sestava této scény.

Jak už to tak bývá, něco se osvědčilo, něco ne, ale každopádně jsem rád, že jsem si mohl v Třeboni po čase poslechnout například Shivers, znovuzrozené Bonsai č.3 nebo 16 strun a šmytec. Novinkou pro mě byla skupina Hegeš a také letošní laureátka Folkového kvítku, jedenáctiletá Veronika Polívková. Ta je na svůj věk poměrně dobře hlasově vybavená, a tak lze jen doufat, že se jí do budoucna podaří vymanit z autorského područí své maminky a že ke skromnému klávesovému doprovodu přibydou dva tři šikovní muzikanti.

Po dlouhé době jsem v Třeboni opět slyšel Janu Vébrovou, písničkářku z Větrného Mlýna, která v mých očích dohnala a předehnala svoji kolegyni Radůzu (obě zpívají a hrají na tahací harmoniku) a spěje v opravdovou osobnost. Všimne-li si jí v budoucnu svět nebo ne, to je už otázka jiná, ale pokud měla žánrová akademie letos na jaře tolik odvahy představit národu bázlivého Jiřího Smrže, přimlouval bych se, aby zatím alespoň po očku sledovala i Janu Vébrovou...

Radost poslouchat byla v Třeboni opět duo Nestíháme, také oni rostou, a to nejen muzikantsky, ale porovnám-li aranže a autorský vklad ve starších písních s těmi novými, je to opravdu diametrální rozdíl. Stejný, ne-li výraznější posun pozoruji u tria Epy de mye, jejichž vystoupení v Třeboni mi skoro celé uniklo (moc lituji!), ale pokud hráli minimálně stejně dobře jako před týdnem v Ústí nad Labem (podle posledních tónů soudím, že ano), jistě potěšili mnohá srdce bezchybnou instrumentací a čistými vokály.

Vítězem Houpacího koně (rozhodovala šestičlenná porota) se tentokrát stala pražská skupina Hromosvod, a myslím, že zcela po právu. Muzika Hromosvodu nejen že je nabitá energií (ovšem pozor - ne takovou tou lacinou z word & ethno music open-airů

Petr Bende a Gabriela Al-Dhába

foto: Antonín Volf ©

), ale výborně zaranžovaná a až překvapivě jednoduše zahraná. Pozorný posluchač zde navíc co chvíli odhalil jeden podařený vtípek za druhým, a ti více zasvěcení dokonce spoustu schovaných odkazů na interprety i písně z dob dávno minulých. Velmi těsně za Hormosvodem se podle verdiktu umístili liberečtí Jen tak, možná proto, že v sobotu přijeli bez bubeníka Ondřeje Kouta, následkem čehož jejich písně postrádaly pověstnou jiskru, a to bohužel i přes skutečnost, že s Jen takem tentokrát dorazila zpěvačka Mirka Savčuková, která má momentálně mateřskou přestávku.

Zde byl letos znát poměrně velký dramaturgický rozptyl, a tak v duhové škále od folkově ortodoxních Nezmarů, Karla Plíhala (tentokrát mimořádně tichého, jinak musím ocenit bezvadný zvuk Jakuba Lise) nebo Vaška Koubka až po superstárového Petra Bende a superpopového Mekky Žbirku si asi vybral kde kdo. Pominu-li, že jsem přišel o akustický Blue Effect, byl pro mě už dopředu velkým lákadlem svérázný písničkář Xavier Baumaxa, kterého jsem letos slyšel poprvé právě v Třeboni. Přiznávám ale rovnou, že moje nadšení z prvních poslechů tohoto excentrického písničkáře je totam, ačkoli i v sobotu se pár světlých momentů v jeho vystoupení našlo a nakonec jsem rád, že jsem ho po čase zase slyšel. Totéž platí i u Fleretu, který  jsem už dlouhá léta před tím vůbec nepostrádal, ale vše se změnilo s příchodem dvou backgroundových muzikantů Vítka Rokyty a Tomáše Vunderleho. Sledovat na pódiu tyhle dva muzikanty je opravdu neskutečná radost, dohromady s ostatními členy Fleretu včetně tradičních tahounů Bartošíka a Hrachového prostě bomba.

Abych zde zase nešířil bludy o jednodenním festivalu - v Třeboni pochopitelně i letos nechybělo páteční cimrmanské divadlo a již tradiční koncert Třeboňských pištců, který se tentokrát uskutečnil v neděli večer ve Schwanzenberské hrobce. Ale to už já jsem byl zas daleko daleko na severu...