|
čili 1. máj 2007 sefšímfšude
"Sto roků v kopalně žil, sto roků mlčel jsem... Ne, špatně!... Zemřela matka, do hrobu dána... Zase špatně!"... zněl z hlediště, do zcela zhasnutého sálu Žižkovského divadla Járy Cimrmana, hlas Peeterse Beleše. Takto, nečekaně, začínal Prvomájový koncert skupiny Bezefšeho. Třetí pokus se povedl: "Byl pozdní večer, první máj, byl lásky čas..." Do Peetersovy recitace úvodních veršů Máchova eposu se pomalu rozsvěcí scéna a píseň Tak jen pojď otevírá jeden z nejpestrobarevnějších koncertů, který jsem za poslední klubovou sezónu zažil.
Pestrobarevný byl koncert (podobně jako nedávný křest CD skupiny Šantré v Divadle Na prádle) mimo jiné i díky práci osvětlovačů, kteří velice citlivě reagovali na to, co se děje nebo zpívá na jevišti a dokreslovali citlivými změnami iluminace a jejích barev dojem z koncertu. Osvětlovačství je skromné, tiché umění služby scéně a je možné, že si skvělé dílo Mistrů světel
 |
|
Bezefšeho ftutochvíli bezPeeterse |
|
foto: Jiří Šámal st. © | v obou divadlech) mnohý divák příliš neuvědomil. Proto o něm píšu na prvním místě, přesto, že nejdůležitější složkou každého koncertu jsou samozřejmě písničky. A písničky skupiny Bezefšeho, to je rozkvetlá májová louka plná květů, bohatá škála hlasových i nástrojových barev. Žánrové spektrum nedozírně pestré...
Převážnou část repertoáru toho večera představovaly písničky dobře známé z obou dosavadních alb skupiny. V podstatě by tedy skoro nebylo o čem psát, kdyby... (všimli jste si, jak častým jevem je "kdyby" na koncertech Bezefšeha?) ...kdyby kapelník Michal Mikloň Miklánek hned při třetí či čtvřté písničce neuvedl na scénu hosta, klavíristu a hráče na elektrické klávesy Michala Uhlíře, jinak zvukového technika, který zde velmi dobře uplatnil své muzikantské nadání v nejedné z hraných písní. Aranže písní Bezefšeha ale nerozkvetly pouze díky Michalu Uhlířovi. Jejich zvuk se, oproti oběma CD, začal měnit už dřív. Po odchodu Honzy Slováčka - Johna za prací do zahraničí nastoupil na jeho místo fenomenální bubeník Honza Noha. A právě jemu musím věnovat samostatný odstavec. S vědomím, že je to málo, že o tomto na první pohled plachém chlapíkovi by se dala napsat kniha.
Zrovna nedávno jsem v jedné Honzu potkal. V novém, druhém, rozšířeném a doplněném (a žel bohu brožovaném) vydání knihy Mišík, letní rozhovor (atd.) jsem se dozvěděl, co ukončilo Nohovo ani ne roční působení v Etc.: byla to základní vojenská služba! Vykřičník jsem použil proto, že v té době byla Mišíkova kapela už hodně slavná a její členové byli o dost starší a adekvátně zkušenější než Honza. Přesto stál Vladimíru Mišíkovi za angažování, i s vědomím, že jen na krátko... Na folkové scéně se Honza výrazněji objevil před pár lety v Jarretu, ve kterém velmi zdárně působí dodnes. Během loňského léta přijal pozvání k hostování v Bezefšeho, které záhy přerostlo ve stálé členství jež, řekl bych, že posunulo kapelu o kolo dál. Honza je ze vzácného rodu bicistů naslouchajících textu a melodii písně a přemýšlejících o tom, jak dát vyniknout její myšlence, i za cenu upozadění zvuku svého nástroje. Půvab upozadění v Nohově pojetí spočívá v tom, že nepřestává hrát, že jeho paličky, štětičky, štěrchátka a jiný bubenický softver vedou na svém hardveru s písní, s její myšlenkou, s melodií i s textem, takřka neustálý dialog, který se nestydí zajít i k výraznějším zvukům, až po rány kopáku a zvýraznění rytmu tam, kde se to hodí. A kde se co hodí, dokáže Honza odhadnout s neuvěřitelnou přesností. Příčinou této schopnosti může být to, že Honza je i zpěvák. A jaký zpěvák! To, co předvedl jako sólista v premiérovaném spirituálu Synu, když sestoupil od bicích do kapelní zpěvné řady, mi na chvíli vzalo dech. Doposud jsem ho slyšel zpívat pouze sborově. A to mu nedávalo příležitost výrazněji uplatnit svůj hlasově tvůrčí přístup k písničce, svůj osobitý zpěvácký styl. Kdyby Honza nebyl bubeníkem, mohl by možná být mnohem slavnějším zpěvákem. O tom, že dělá co dělat má, mě přesvědčil jeho výkon v tomto koncertu i v Divadle Na prádle - promiňte mi, že se vracím na křest Šantré - kde se skupinou, se kterou pouze nahrál cédéčko, zahrál po jediné zkoušce tak, že na jejích dalších koncertech mi bude chybět... Korunu mému přesvědčení o Honzovi Nohovi, jako o muži na svém místě, pak nasadilo jeho několikaminutové sólo ve známem hitu Bezefšeha, v písni Žízeň, žízeň, které pohltilo celé hlediště.
Už vidím ty protažené obličeje: takový dlouhý odstavec o Honzovi, a my jsme vosk, Cimburo? Ale kdepak děvčata! Jen jsem, Radko Geigerová, možná trochu nespravedlivý v tom, že z "tvých" písniček mám nejraději Perivoli a jen těžko ji, pro mne, něčím štípneš. A u tebe, Haničko Jansová, mi tentokrát přišlo líto víc než kdykoli před tím, že nemáš více zpěvných sól. Ale v písni Na popel je. A parádní! ...a víš, že když jsi hrála na akordeon, vypadalo to, že jsi od pasu nahoru jen do něj oblečená? Moc ti to slušelo! A vůbec, obě jste byly obrovsky krásné. Čímž chválím i váš zpěv a hraní, protože zpěvačka, které to nezpívá a muzikantka, které to nehraje, krásná není.
Bezefšeho je kapela, o které se píše nesnadno. Je jich moc a každý z nich je výraznou osobností, která zaslouží, aby o ní padlo slovo. Nestihl jsem se ještě zmínit o zpěváckém a muzikantském nasazení Petra Peeterse Beleše, který navíc dovede být rovnocenným parťákem přirozenému komikovi Zdenálovi Mňukovi, výbornému basistovi, jehož úsměv je pro mnohé logem kapely. Chybí tu ještě poklona Vlastovi Timilovi Marušákovi, dechaři a zpěvákovi, za viditelné potěšení, se kterým zpívá sóla a válí ságo a štěbenec v zapomenutých šlágrech dob minulých (př. Děkuji, bylo to krásné) a nejen v nich... V
 |
|
Hanka Jansová v akordeon oděná |
|
foto: Jiří Šámal st. © | neposlední řadě zde chybí zmínka o samotném kapelníkovi. Nuž: Michala Miklánka si vážím jako člověka, který je mozkem celého, mohutnou energií nabitého, hudebního kvasu Bezefšeho. Proto, aby sbor zpíval a kapela hrála s lehkostí, aby vystoupení neměla vydřená a upocená místa a působila radostně a zcela přirozeně, musí mít celá záležitost pevný vnitřní řád. Dobrovolné udržení řádu celým souborem je především starostí a věcí kapelníka a sbormistra - zde jeho práce nese ovoce zlaté. A navíc, i při této zavazující odpovědnosti je Mikloň nejen zdatným zpěvákem a muzikusem, ale i člověkem disponujícím smyslem pro humor, který mu dovoluje smát se sobě samému, šaškovat a jít i do "bejkáren" jako Komár a pod. Klobouk dolů!
...jest se co obávati, že předchozími odstavci jsem těžce a nezaslouženě předběhl dění před koncertem i během něj. Hned při vstupu do foyeru divadla čekalo diváky milé uvítání dvěma krásnými dívkami, které každého příchozího obšťastnily dvěma dárky. Možná pochopitelným prvomájovým mávátkem a zcela zmatečným pravým jedlým žampiónem. Každému obdarovanému kladla děvčata na srdce, aby oba předměty střežil jako oko v hlavě, že je bude určitě potřebovat. Nelhala!
Účel a využití mávátek nám kapela osvětlila brzo. Nápad Bezefšeha, že diváci budou, místo tleskání, mávat mávátky a šum fáborků bude kapele odměnou za její um, se velmi zalíbil. Z hlediště dokonce zazněl slogan "Kdo nešustí s námi, šustí proti nám", ale v praxi se myšlenka neujala. Můžou za to Bezefšeho! Odměnit to, co na scéně předváděli, pouze tichým šustěním mávátek bylo prostě málo. A tak jsme my, diváci, mávátka využili až po závěrečném potlesku. Mávali jsme kapele na rozloučenou a bylo to dojemně krásné...
Před přestávkou nás Mikloň se Zdenálem zasvětili do tradičního prvomájového rituálu líbání žen a dívek pod rozkvetlou větví. Podle jejich pojetí to byli oni dva, kdož, pod vázou plnou kvetoucích haluzí, během přestávky, ve foyeru divadla olíbávali všechny dámy, které si to přály, a vystavovali jim certifikáty o neuschnutelnosti s jednoroční platností. Přestávka se poněkud protáhla: o líbání s umělci a certifikát měly zájem, z přítomných dam, úplně všechny! A navíc i nejmenší z velkých folkových fandů, Karel Třetinový.
Výkřik z hlediště "Zdenál na hrad!" ukončil Mňukovu popřestávkovou, zcela mimoděčnou a divácky velmi úspěšnou, téměř pantomimickou etudu. Program mohl pokračovat podle scénáře, tj. vystoupením hosta. Tím byl písničkář Martin Rous, který, se svojí dokonale hranou kytarou, vydá za kapelu střední velikosti. Úspěch více než deseti písní, které Martin hrál, a diváky vytleskaný přídavek potvrdily, že host byl zvolen velmi šťastně.
Teprve při posledních písničkách Bezefšeha nám bylo prozrazeno tajemství žampiónů: po skončení programu byl naplánován první žampiónový průvod na Žižkově a zbytku světa! Tento plán byl splněn, po závěrečných přídavcích, více než stoprocentně. Demonstrace lásky k houbám měla několik desítek účastníků mávajících žampióny přizdobenými mávátky. Do jejího čela se postavil Zdenál vybavený obřím polystyrénovým žampiónem na tyči, na způsob prvomájových transparentů. Radost, překvapení i rozpaky jsme četli ve tvářích spoluobčanů, kterým jsme z košíku rozdávali upomínkové žampióny. Hesla, pro zachování nočního hluku v únosných mezích, provolávána nebyla, písně jsme nepěli. Na nedaleké tramvajové zastávce mělo vše končit, leč... Už nás, demonstrantů, zbývalo jen ke dvěma desítkám, když se zrodila myšlenka kladení žampiónů a mávátek před nedalekou redakcí F&C. Od slov ke skutkům chybělo jen pár desítek metrů. Akt kladení byl skvělý! Důstojnější zakončení žampiónového průvodu si nedovedu představit ani ve snu. Howgh!
Sdílet na...
|
Gramaticky nevím, možná je to správne, ale trošku mi to nesedí do oka a ucha
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...
Duben v táborské Univerzitě
Milý Spolektive, chválím tě, že své koncerty zapis...