Petra Šanclová zaujme několika prvky své osobnosti. Kdybych měl vybrat na plakát reprezentativní krásné modré oči, tak by soutěž zcela určitě vyhrála Šany. Její oči už zdálky hlásí, že jsem právě potkal milého člověka. Šany je muzikantsky v tom nejlepším slova smyslu poznamenána svou bohatou minulostí. Učinkování v kapele Bokomara, ale zejména v kapele  Každý den jinak Vlasty Redla, kde nebyla jen dekorací, ale rovnoprávnou členkou souboru, vydá za roky studia. Stojan plný kytar s přídavkem mandolíny, a ten večer i s klávesami a flétnou, to byl náznak toho, že doprovodná kapela nebude, protože na vše stačí Šany sama. Tuto vysokou míru samostatnosti i v aranžích jí vyčetla i část recenzentů její desky. Dalším zářícím střípkem její osobnosti je její nezaměnitelný a velmi krásný hlas znějící ve všech možných polohách, včetně jejího oblíbeného blues.

Do doby křtu jsem nikdy neviděl a neslyšel Šany jinak, než jako vsuvku koncertu Každý den jinak a naposledy v novém pořadu tria Redl, Samson a Janoušek s názvem Barvy domova. O to víc jsem byl na první dlouhý koncert zvědav. Mezi diváky byla i Jana Šteflíčková, tentokrát bez své kapely Kůň. Jana mi řekla, že pro nedostatek času si poslechne jen část koncertu, ale nakonec vydržela až do konce. Kéž by i jiní muzikanti chodili poslouchat své kolegy. Šany zvládá i průvodní slovo, což nebývá u některých jejích kolegyň jejich silnou stránkou. Jenže u dívky, celá léta vlastníma rukama budující svůj domek v Kobeřicích, vládnoucí stejně dobře krumpáčem jako kytarou, lze předpokládat nadhled a humor v průvodním textu. Jak už to na křtech bývá, osou repertoáru jsou písně z narozené desky. Zněly písně, které se narodily dávno před natočením desky a zněly i pozdější.

Titulek článku jsem si vypůjčil ze známého Blues o skromnosti, často hraného na koncertech. Na desce se střídá humor s vážnou tváří, jak už to v životě bývá. Textově se mi líbí píseň Posilující, užívající vtipně názvy chemických prvků sloužících zdraví. Vyznání počítači je jedna z postmoderních skladeb, kde se našim partnerem stává obrazovka a klávesnice, či aspoň slouží jako jediná komunikace. Typicky hezky něžně dívčí jsou písně Šeptej mi, či lyrické Přání. Nechci ale reportáží suplovat recenzi. Vím, že Šany dává hodně času cvičení na nástroje, byť popírá staré muzikantské pořekadlo šetřící hudební nástroje. Šany hraje na strunné nástroje mužským stylem. Taková charakteristika je lichotkou, byť příslušnice genderových hnutí příliš nepotěší. Tím pádem zastane jediná účinkující v podstatě doprovodnou kapelu a nedojde k obvyklému povzdechu, že zrovna tady by to chtělo ještě jednoho kytaristu, dvě flétny a perkuse. Tohle skutečně každý nedokáže.

Každý křest vyžaduje kmotry či sudičky. Ten večer byl hlavním kmotrem Jiří Zip Suchý. Jirka Suchý nejen křtil, ale zahrál tři písničky vybrané Šany. Nemohlo to dopadnout jinak, než že zněly Holky a Na podlaze, na linu a jako přídavek o tom, že Jirka je náš. Dalšimi kmotry byli grafik Honza Pařil a Šanina kamarádka Vlaďka Vojtíšková, která celý večer i natáčela. Obvyklý sycený křtící alkoholický nápoj donesl sám guvernér Jirka Hrdina, takže byl i čtvrtým kmotrem.

Dvě hodiny se skromnou dívkou z Kobeřic, na které nebylo znát jí vleklé nachlazení, utekly jako ony bubliny z šumivého vína.

Kdo chce vědět více o té skromné dívce, může se podívat na http://www.sany.wz.cz/.