FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Celým večerem provázel tradičně sympatický Milan Zeibert z Třebíče, který, jako klasický český kantor, má dobrovolně spoustu dalších povinností, zejména v kultuře. Po harfě a kytaře zasedli za stolek, který byl na můj vkus více než daleko od publika, Josef Křenek jako zpovídající a novinář Aleš Lederer jako zpovídaný. Generaci Jonáš-klubu je jméno Lederer starší jistě velmi dobře známé. Jiřího Lederera, Alešova otce, si pamatuji zejména  z článků v časopisu Reportér, na který se v roce 1968 až do jeho zákazu v roce 1969  stály fronty. Jiří Lederer se v podstatě jako jediný v roce 1959 zastal autora knihy Zbabělci Josefa Škvoreckého. Zbabělci přinesly Škvoreckému velké existenční problémy a pokud se nemýlím, Jiřímu Ledererovi vyhazov z Večerní Prahy. Aleš Lederer (ročník 1953) vzpomínal na svého tátu a vyprávěl o vydávání samizdatového časopisu Prostor i o současnosti stejnojmenného nakladatelství.

Mluvené slovo pak vystřídal písničkář, velmi mladý Adam Katona z Polabí. Adama jsem předtím nikdy neslyšel, ale na jeho webu jsem se dozvěděl, že u Indies točí první desku. Adama si všiml Jiří Černý a dost mu padl do oka, jak řekl i Milan Zeibert. Byl jsem proto na  něj dost zvědav. Patrně jsou ale mé uši naposlouchané tvorbou současných mladých písničkářů natolik, že mě Adam Katona do stavu mrazení v zádech neuvedl. Zkrátka a dobře, před pár lety mi tu laťku v mé páteři nasadili Honza Řepka s Petrem Ovsenákem, a to ve věku Adama Katony. Taková laťka se těžko přeskakuje, ale přeji Adamovi, ať se mu daří.

Po přestávce seděl za klávesami štíhlý vysoký obrýlený muž a vedle něj byla trojice muzikantů, klarinetista Karel Snášel, dívka s kytarou Markéta Zdeňková a baskytarista Václav Mašek. Ona trojice si říká Dva + jedna a onen hostující muž u kláves se jmenuje Zdeněk Zdeněk a je otcem Markéty. Příznivci jazzu znají Zdeňka Zdeňka jako zakladatele kapely Naima, jako scenáristu a autora filmové hudby. Děti by měly vědět, že pan Zdeněk složil hudbu k večerníčku o broučcích a hlas tam zpívající patří Markétě. Ta čtveřice byla velmi příjemným pokračováním a zahájením druhé třetiny programu. Markéta na dotaz Milana Zeiberta, jaký má názor na kritiku řekla, že o ní psal zatím jen Ivan Kott. Takže Markéto, jako druhý kritik vám sděluji, že se mi váš hlasový projev, vaše hra na kytaru i vaše skladby velmi líbily. Myslím, že o Dva + jedna ještě uslyšíme. Spolu s basovou kytarou, klarinetem a perkusemi dokážete zaujmout a jste originální, byť občas hrajete repertoár vaší, ale i mojí velké lásky, Zuzany Navarové. Vaše podání písně Andělská a Indiánská v přídavku svědčí o tom, že si to můžete dovolit a je to dobré a důstojné.

Dalším zajímavým člověkem, kterého Milan Zeibert zpovídal, byl Michal Schmidt, ředitel Folkových prázdnin v Náměšti. Tento festival není tak známý jako například Zahrada, ale Milan Schmidt se mu snaží dát trochu jinou tvář, než má ta velká přehlídka spousty známých kapel.

Součástí programu byl i křest. Nekřtila se však deska, ale kniha. Pan Jiří Černý je myslím na každém srazu Jonášů, ale tentokrát tam být musel. Křtila se totiž kniha Jaroslava Riedela Kritik bez konzervatoře vydaná loni v nakladatelství Galén. Pan ředitel Lubomír Hodek vysvětlil, že nakladatelství, vydávající podle svého názvu především medicínskou literaturu, rádo vydalo a bude vydávávat i knihy o legendách hudby. Knihu jsem četl po jejím vydání a napsal jsem i kratší recenzi. Jaroslav Riedel je příkladem toho, jak by memoárová literatura měla vypadat. Kmotrem knihy byl skladatel Petr Skoumal.

Loňského roku se nedostavil na pódium básník Ivan Wernisch, ale letos byl výpadek napraven a vystoupení pana Wernische řadím k vrcholům setkání. Ivan Wernisch je neobyčejně plodný autor a již koncem padesátých let minulého století začal publikovat v časopisech Host do domu a Tvář. Netroufám si uvést přesný počet vytvořených děl, ale dvacet je málo. Koncem šedesátých let přichází zákaz a tedy publikace jen v samizdatu či v exilu. Jeho básně byly i zhudebňovány, například Mikulášem Chadimou či Petrem Skoumalem. Ivan Wernisch rád vytváří neologismy, hraje si se slovy. Ten večer Ivan Wernisch tak rozesmával publikum, že jej nechtělo pustit z pódia. Došlo proto k režijní změně, když Petr Skoumal za klavírem zazpíval své dvě písně a zbytek času věnoval básníkovi. Kdyby texty a verše Ivana Wernische byly jen potichu čteny, byl by to poloviční zážitek. Osobitou interpretací autora texty velmi získaly. Znovu, tenkrát již jako autorské čtení, zněl příběh o návštěvě Claudie Cardinal u Josefa Kroutvora, poté úvaha, zda při setkání profesorů dříve smekl T.G.M. či F.X. Š. a autor přiznal, že "vypábil" do sborníku exilové poezie neexistujícího básníka Václava Rozehnala. Ivana Wernische bych dokázal poslouchat do rána.

Po přestávce si sedl na židli muž středního věku s dvoubarevným kloboukem na hlavě a v ruce držel celokovovou kytaru s rezonátorem. Jmenuje se Luboš Beňa, pochází ze Slovenska a můžete jej vidět a slyšet na Karlově mostě v Praze či někde v jazzovém klubu. Je potěšitelné, že onu bluesovou kytaru zkonstruovali bratři Dopjerové, potomci slovenských emigrantů. Luboš pobýval ve státech Mississipi, Arkansas a Tennesee. Snoubí v sobě cit pro blues s vrozenou slovenskou muzikálností. Luboš Beňa je mimo jiné i slovenským bluesmanem roku 2004. Po jeho boku pak usedl mladý muž s copánkem a v buřince, Matěj Ptaszek z Ostravy. Tihle dva se říkají Street blues duo. Matěj zpíval zčásti do gramofonové trouby hlasem jako vypadlým ze starých šelaků Paramount či Columbia. Zněly krásné dřevní pecky jako Sweet Home Chicago, Down By the Riverside, Key To the Higway, John Henry či Two Trains. Byla to veliká nádhera a vynikající dramaturgický nápad na závěr večera.

Takže nezbývá, než znovu parafrázovat klasické Kamarády Suchého a Šlitra: No nedivte se, prosím vás.. v takový krásný společnosti.