Bratri Holmesové rozsvítili bluesovou Lucernu

19.11.2002 Bratri Holmesové rozsvítili bluesovou Lucernu (Honza Frühwirt)

Pohyblivý klub Joe´s Garage - pořadatelé letního bluesového festivalu Blues v lese nenechávají fanoušky bluesové muziky vychladnout ani přes zimu. Velmi příjemnou tradicí se začínají stávat "mezinárodní bluesové noci".

12. listopadu 2002 se v pražském Lucerna Music Baru uskutečnila již třetí "Prague International Blue Night". Po loňském vystoupení Micka Taylora (mj. ex Rolling Stones) a nedávném vystoupení esa moderní bluesové kytary Robbena Forda šáhli organizátoři po mnohem méně známém jménu - amerických The Holmes Brothers.

Ze zahraničí přicestovali i oba hosté koncertu - Peter Lipa (Slovensko) a Terry Lee Hale (USA). Koncert otevíral Peter Lipa se svým Bandem. Pro mne osobně bylo jeho vystoupení spíše určitým zklamáním. Přestože Peter Lipa i ostatní hráči podávali excelentní výkony, atmosféru bluesové noci se jim navodit příliš nepovedlo. Blues se na podiu plném jazzmanů objevilo teprve s příchodem hostujícího Ondřeje Konráda (foukací harmonika).

Po krátké přestávce nastupuje druhý host večera - americký písničkář a vynikající kytarista Terry Lee Hale. Jeho projev je naprosto uvolněný, pohodový a osobitý. Vlastní písně zpívané podmanivým hlasem proloží i dvěmi instrumentálkami - překrásnou baladou hranou bottleneckem a jedním quasi-tangem.

Po druhé přestávce nastupují na pódium dlouho očekávaní Holmes Brothers. Škoda jen, že jejich vystoupení začalo až relativně dost pozdě. Dva hosté byli dle mého názoru příliš a před vystoupením hlavní atrakce tak publikum spíše unavili než nažhavili. Pánové Sherman Holmes (kytara + zpěv), Wendell Holmes (basa + zpěv) a Willie "Popsy" Dixon (bicí + zpěv) si však až dosud pospávající posluchačstvo okamžitě získají a to doslova od prvního tónu. Jejich obrovské muzikanství a drive je prostě strhující. Sál Lucerna Music Baru, který se až do té doby zdál být poloprázdný je rázem plný a pod pódiem je najednou masa nadšených a tančících posluchačů.

Přestože pánové už nejsou nejmladší, na podiu jsou neutahatelní. Bez jakýchkoliv zbytečných řečí hrnou jednu pecku za druhou. Ani prasklá struna na kytaře jim v tom nezabrání. Žádné hvězdné manýry, žádný kytarový technik přibíhající s jinou kytarou. Struna se prostě vymění přímo na podiu během bubenického sóla. Dokreslením civilnosti a čirého muzikantství je pro mne i kytara hraná bez jediného efektu přímo do komba.

Muzikanti střídají shuffle, boogie, zazní i Bo Diddleyovský "hambone" v legendární skladbě Bo Diddley. V překrásné soul-bluesové baladě When something is wrong with my baby (something is wrong with me) se nádherným soulovým zpěvem představí od bicích bubeník. Hůře se bohužel představí osvětlovač, který kecajíce zcela ignoruje dění na podiu. Bodový reflektor tak celou skladbu míří na kytaristu hrajícího doprovod, zatímco sólový zpěvák se topí ve tmě. Podobný kousek se osvětlovači v průběhu večera podaří ještě několikrát.

Zpěv Holmesovského tria je možná vůbec největší akvizicí této kapely. Právě v něm totiž tkví jasná rozpoznatelnost a originalita Holmes Brothers. Soulový až gospelový zpěv a vícehlasy jsou tím, co v bluesový muzice prostě jen tak neuslyšíte. Když si v přídavku pánové střihnou trojhlasně Amazing Grace (s kytaristou za pianem), oči většiny diváků se nějak podezřele lesknou. Přede mnou rázem nestojí tři pánové v letech, ale tři malí černošští kluci, zpívající s maminkou na baptistické mši kdesi na jihu ve Virginii. Jak mocné může být blues.

Sdílet na...

| Více...