Jak jsem potkal Konopište

02.09.2002 Jak jsem potkal Konopište - SETKÁNÍ 2002 (Jaroos)

Na zámku Konopiště v dnešní době již jen stěží potkáte kohosi typu biskupa Tobiáše z Benešova, Šternberků či Lobkowitzů. Ba i Jiří z Poděbrad již se svým vojskem odtáhl a Fanda Ferda D´Este netušil, že jeho 6 000 000 zlatých, za které sídlo koupil, se ukáže jako chybná investice.

Místo nich se, alespoň několikrát do roka, usídlí na zdejším panství podivná směska individuí, dychtivých po něčem, co nazýváme nedefinovatelným pojmem kultura. Tak tomu bylo i o tomto víkendu, kdy místní amfiteátr hostil festival Setkání 2002.

Zdravé jádro návštěvníků této akce se na místo sjíždí již v páteční podvečer, aby dalo najevo, že se nehodlá smířit pouze s pasivní konzumací hudby, alébrž je schopno i její vlastní interpretace. Stejně tak i letos. Sejšny U Sudu jsou čímsi jako přidruženou tradicí. Pravda, byli jsme tentokrát ochuzeni např. o přítomnost myší a s tím úzce související taneční vystoupení jednoho z přítomných kamarádů, vyznačující se pozoruhodnými choreografickými prvky (ač jsem o to nebyl požádán, Fanyho jméno taktně nezmiňuji). I tak se dá ovšem hovořit o plnohodnotném zážitku. Pokud k tomu navíc přičteme sobotní ranní filosofickou půlhodinku na téma, zda se "lze věnovat hovoru v letounu letícím nadzvukovou rychlostí" a z ní vyplývající závěry, že zvuk je logicky zachytitelný pouze v případě, že příjemce zprávy sedí za hovořícím, nemůžeme být nařčeni z plýtvání časem.

Hudební program zahájila krátce po 15 hodině plzeňská Strašlivá podívaná (vítěz letošní Porty), kapela s poněkud zavádějícím názvem. A to nejen co se dívčí sekce týče, ale i vzhledem k melodickým kouskům skotského nádechu.

Následovali "pro změnu" plzeňští Blue Gate. Skupina letos vydala CD - Demo 2002 a na Konopišti předvedla své bluegrassové umění. Slibuji, že až mne někdo naučí lásce k bluegrassu, budu nad kapelami tohoto typu jásat. Zatím se tak nedaří ani kapelám formátu Copu.

Hudbu mně blízkou naopak produkují písničkáři. Jedním z nich byl letos Jeroným Lešner. Vítěz Krtečka, Porty, Trampské Porty, určitě i Nobelovy Porty a já nevim jaké ještě dorty a další laskominy? Nu zkrátka dočetl jsem se na zdejší nástěnce, že festival, který Jerry nevyhrál, se nazývá nesoutěžní. A není divu. Chcete-li si jednu z jeho písní vychutnat v soukromí, nezbývá, než si pořídit kompilaci ze Zahrady písničkářů v Kuřimi, vydanou Indies Records, kterou zahajuje právě jeho Textařská. Dáváte-li naopak přednost živým vystoupením, nejste odkázáni jen na koncerty, ale můžete vymetat i sejšny některých festivalů, kde vás nezklame alespoň v prvních hodinách společné produkce. Může se však stát, že dříve či později mu jakýsi nezodpovědný floutek podsune ke konzumaci omezovač výkonnosti (nebo jsi, Jerry, říkal, že tohle sem psát nemám? J).

Další držitel Krtečka, kaplická Exfanta, specializující se na spirituály a renesanci, se představila vzápětí. Pokud by mi někdo řekl, že mne zaujme čistě vokální kapela (až na závěrečnou, podle mne trochu překřičenou skladbu s kytarovým doprovodem), navíc s anglickými texty, vysmál bych se mu. Nicméně se tak stalo. Navíc kapela neoslovila jen mne, ale i další, značně povolanější osobnosti. Výsledkem je možnost natočit své CD ve studiu Honzy Friedla.

Podpůrným důkazem o letošním přemnožení Krtečků byl jeho čerstvý držitel Jan Matěj Rak. Vystoupil tentokrát sám, bez avizované Šárky Burešové. Vnesl na podium notnou dávku své poetiky a vyhraněným fanouškům Chesedu, jehož je rovněž členem, připomněl způsobem sice poněkud tichým, přesto (nebo snad právě proto?) příjemným svou sólovou podobu. Dle prosakujících zpráv o ukončení činnosti zmíněné kapely ho v této roli uvidíme zřejmě častěji.

Vynikající byla příbramská Ginevra. Přiznávám zcela otevřeně, že označení "ostrovní hudba", jež je zde na místě, používám zcela alibisticky, abych nebyl nařčen, že si nedávám práci s rozlišením folklóru velšského, irského či skotského (což je fakt). Nehledě na to, že kapela sama se podle svých slov orientuje na domácí historické kořeny. Podobnost těchto vlivů na keltských základech je pak nasnadě.

Folkšok. Kapela poměrně zvučného jména, dobrých a skvěle zahraných písní. Jen mi asi stářím chudne mozkové oddělení "hudebně-paměťové absorpce". Jako bych nebyl schopen si uvědomit, že poslouchám hudbu, která by mne měla zaujmout. Muziku, při které bych měl být schopen rozlišit jednotlivé kousky. Vybrat si z nich ty, na něž se budu příště těšit a naopak o jiných si říct, že už je třeba slyšet nemusím. Stojí za to poslechnout si Folkšok. Ale z vystoupení na Konopišti nevím, co jsem slyšel. Snad poslední píseň - "Kéž slunce svítí" (Chcete-li: Let The Sunshine In). Jenže?tu už znám?

Nuž, abychom nezůstali jen u hudby, zabrusme (strašlivej výraz) do okolokulisí (ještě horší) festivalu. Tak například pivo. Nejmenovaná značka byla oproti jiným akcím nahrazena jinou a nutno konstatovat, že značně záludnější. Připraven na tradiční bolehlav jsem se tentokrát fyzicky dostatečně připravil. Zdá se však, že fyzično s duševnem jsou čímsi jako spojenými nádobami. Tuto skutečnost jsem značně podcenil a výsledkem bylo, že jsem "pod vlivem" málem uzavřel stavební spoření "se zrzounem" u zde se odkudsi vyloupnuvšího stánku.

Stejně tak by festivalu slušelo nějaké hygienické zázemí. Ono muset při každém nutkání vyběhnout za bránu, podivně poskakovat u slečny, která vám do dlaně vtiskne vrácenku a potom ještě vypláznout poplatek u WC-chlapce, čímž se vám nápoj prodraží v průměru o 1,50 Kč za kus, není zrovna fajn. Stejně tak nefajn je to, že většina "potřebných" si raději zřídí "přírodní zařízení" v okolních lesích, kde pak nocležníci, dávající přednost "širáku", zažívají pocit ne nesrovnatelný s autenticitou prostředí ze života houmlese.

Jinak ovšem nelze organizaci prakticky nic vytknout a vše běželo bezproblémově. A proto zpět k samotnému koncertu.

Kvokál se představil v nejsilnějším složení a předvedl, že nové tváře zapadly více než dobře. Tedy nezapadly, jako že zapadly, ale jako že?ehm?zapadly?Zkrátka - Míša Jeřábková se zdá být úžasnou posilou a její hlas, jenž jí nejen z pozice dlouholetého kuřáka (a tudíž co se zabarvení týče kohosi se stejným nárokem) závidím, posouvá celý ansámbl zase o kus dál. Kvokál navíc letos na Konopiště následovala i poměrně početná skupina příznivců, jejichž část se nechala unést rytmy a rozpohybovala svá těla, čímž rozptýlila hlediště a částečně zároveň podupala ty, kteří se k nim nepřidali. Zvláště zaujala jedna ze slečen, jež během zanedbatelného časového úseku jednomu z nešťastníků ladným pohybem zahodila brýle i porci koblížků?

Vrchol festivalu, alespoň pro mne, přišel krátce po půl sedmé večer, kdy na podium nastoupil liberecký Jarret. Ohromná energie, ve které jim snad mohli konkurovat pouze pozdější Happy To Meet, skvělé skladby, včetně těch z nejnovějšího alba Unikat a zaujetí hudbou - to vše jim zajistilo velký, a zasloužený, úspěch u publika.

Následující Poupata se svou jemnější muzikou měli právě z toho důvodu, že nastoupili vzápětí po strhujícím Jarretu, trošičku smůlu. Jejich něžnějším písním přeci jen vyhovuje publikum trochu méně "rozhicované". Navíc jim nepomohl ani zvuk, který si právě při nich vybral svou (jedinou) slabší chvilku. Jako by zvukaři na Konopišti měli něco proti trampštěji zaměřeným kapelám (viz. loňské vystoupení Magisonu).

Happy To Meet přivedli obecenstvo opět do varu. Mnozí se nechali strhnout a, nacházejíce v sobě stopy keltské krve, vrhli se do tanečního víru pod podiem. A HTM jim k tomu vytvořili ohromující atmosféru. Člověk spící za námi se zvedl a šel si ustlat o pár řad dále.

Blížily se avizované hlavní hvězdy. A jelikož o těch je popsáno již dosti papíru a koukám, že jsem se dosud rozepsal až příliš, vězte, že se Žalmanem a spol. zpívali lidé kam mé ucho doslechlo, s Jablkoněm se natřásali kam oko dohlédlo a se závěrečným Semtexem vyváděli co jen veškeré mé smysly pojmuly (mimochodem, na již zmiňované nástěnce bylo dementováno, že by tato kapela měla být použita při likvidaci novinářky Sabiny Slonkové).

Člověci šťourající si zajisté povšimli, že jsem opomněl Nezmary. Neopomněl, alébrž nechal si je na závěr. Skupina se na Konopišti představila již bez Pavlíny Jíšové. A zdá se, že se s tímto stavem budeme muset jednou provždy smířit. Ačkoliv tentokrát byly ještě důvody dosti smutné (Pavlína Jíšová byla postižena povodněmi), pro příště se alespoň můžeme těšit na její avizovanou sólovou dráhu. Nezmaři se však s její absencí vyrovnali skvěle a mou dušičku potěšili zvláště několika ryvolovkami.

Je tma? Visím si v síti a i když ji nevidím, vím, že o kus dál mezi stromy probleskuje částečně silueta zámku. Z druhé strany ke mně doléhá hudba jamujících nadšenců. Kytary, píšťaly, housle?i bubny slyším? A taky spousta hlasů, neurčité nápěvy? Ráno tu zněl zvuk koňských kopyt. Někdo z těch starých časů tu asi ještě bude. Aspoň ten?no, jak se mu? genius loci? Ahoj?

Sdílet na...

| Více...