Jen Tři dny na břiše je málo

13.10.2009 Jen Tři dny na břiše je málo (Tomáš Pohl)

(reportáž z koncertu kapely Tři dny na břiše)

Jsou chvíle, které protečou vědomím jako voda korytem, jsou chvíle, kdy se čas na chvilku zastaví. V hudební oblasti lze poslouchat několik kapel za sebou. Všem to hraje a zpívá, ale po skončení koncertu nejsem schopen kapely od sebe rozlišit. Někdy se ale stane, že uslyším pár tónů a ústa se mi roztáhnou v úsměvu a po zádech pomalu a stále jezdí mrazení.

Na jarním setkání Jonášů mě takto oslovila kapela s podivným názvem Tři dny na břiše. Matně jsem si tehdy připomněl reakce kapel na pověstný článek Jaroslava Kojzara v Tvorbě, kdy kritizoval názvy kapel jako Žabí hlen či Jasná páka. Jenže metamorfózy Flamenga v Plameňáky a Jasné páky v Hudbu Praha dávno minuly. Mateřskou zkušebnou Tří dnů na břiše je Loděnice u Berouna, což je vlastně Praha. Nedávno jsem četl v diskusi ve FOLKtimu lamentaci na téma: „My z provincie jsme stejně dobří jako vy z Říma“. Jenže již v románu Pantáta Bezoušek je psáno, že vlastně všichni jsme z venkova, takže o nic nejde.

Ti lidé hrající a zpívající tehdy na pódiu a nesoucí ten trošku komický název, mě v dobrém slova smyslu donutili koupit si jejich desku „…a čistej ručník k tomu“ a vyvolali ve mně rozhodnutí je vidět a slyšet znovu. Po několika časových kolizích jsem v pátek 2. října 2009 usedl blízko minipódia Salmovské literární kavárny, kde krom kultury lze konzumovat vynikající chleba se sádlem a s cibulí, a těšil jsem se.

Kapelu Tři dny na Břiše tvoří kapelník, kytarista, akordeonista a skladatel Pavel Machač, v civilu kantor na Filozofické fakultě UK v Praze, pianista, saxofonista a skladatel Viktor Machač, baskytarista Václav Ježek, blond zpěvačka Taťana Bočková, další blond zpěvačka, skladatelka a textařka Irena Zlámalová a Milan Zelený za bicími. Posledně jmenovaný není kmenovým členem kapely, jak jsem se dozvěděl, ale to není podstatné. Jak zaškatulkovat tvorbu a interpretaci této kapely? Odpověď je jednoduchá: Nemá cenu to dělat. Chvílemi zní blues, zejména v osobitém podání Pavla Machače, chvílemi šanson a jazz v podání charismatické, půvabné a usměvavé Ireny Zlámalové, ve vokálech dobře sladěné s Taťanou Bočkovou. V jazzových fázích se kmitají na klávesnici prsty Viktora Machače a prsty poker face muže s jemným úsměvem Václava Ježka si jakoby nic pohrávají s basovou kytarou. Bicí Milana Zeleného nebyly přehlušivě sobecké, jak se občas stává, ale skvěle doplňovaly ostatní muzikanty. Myslím, že by kapela obstála na jakémkoli jazzovém jamu. Hlasový projev Ireny Zlámalové, která ten večer ovšem nedala Cinema Vérité, mě chvílemi přikovával k židli. Hloupé řeči o provincii a Římu či Praze stály někde na nočním říjnovém chodníku a nesměly dovnitř. Zněly písně z desky "... a čistej ručník k tomu“ jako Swing, Modrý z nebe, ale většina dalších písní na této desce není a nevidím problém, bude-li za co, natočit druhou desku.

Jako hosta si kapela pozvala „Houtyšáka“ Petara Introviče, bez Bluesberry, s foukačkami a kytarou. Petar Introvič se kupodivu na malé pódium vešel a zahrál si, patrně bez předchozích zkoušek, svých několik starých a dobrých pecek jako je Stáří, či Blues poslední startky. Je to neuvěřitelné, ale Petar Introvič slaví v příštím roce v červnu své šedesáté narozeniny. Byl to pro mě požitek poslouchat, jak zní jam dobrých muzikantů, kteří se po pár taktech chytí a kdyby to šlo, hráli by do rána.

Jenže najednou bylo deset večer a kavárna bohužel patří k těm, kde je patrně kvůli stížnostem třeba dodržovat policejní hodinu. Nedá se nic dělat, alespoň je příště na co se těšit.

Sdílet na...

| Více...