FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V sobotu, 9. února, na pomyslné prezenční listině diváků bohnického Folk Jamu, jsem měla "áčko". Po večerním návratu z mimopražského pobytu jsem se rozhodla pro koncert v kavárně Carpe Diem. Interprety Folk Jamu jsem během roku vídala na festivalech a koncertech, Ondřeje Ládka a Janu Infeldovou jsem zatím znala jen podle jména. I když v případě Ondřeje Ládka to platí jen částečně, četla jsem o něm v souvislosti se soutěží Česko hledá písničku, kde zvítězil s písničkou Mamut. A živě jsem jej slyšela při dvou krátkých vystoupeních, vloni v srpnu na památném koncertě s vodotryskem v Bluessklepě a letos v lednu v Carpe Diem na Open mic, kam se vždy dostavil jako divák a skončil jako účinkující. Tu i tam se diváci dožadovali jeho v současnosti největší pecky Anděl.

Hosty koncertu, kteří program zahájili, byli My3. Ne, není to chyba. My3.avi  byli ten večer opravdu jen tři - Honza Špalek (kytara, zpěv), Kuba Vlachynský (baskytara a akustická kytara) a Jíra Horecký (trubka, flétna, perkuse) - trojice, která zhruba před pěti lety skupinu My3.avi uvedla v život. Bicista Honza Výborný, sjezdař po nešťastném pádu titanem vyztužený, přišel své spoluhráče na koncert alespoň morálně podpořit a oni zase na oplátku podpořili jeho odhodlání co nejdříve srůst. Jenže smůla nechodí nikdy sama, náhlé onemocnění vyřadilo ze hry i houslistku Klárku Houskovou. Doufejme, že se všechny zdravotní problémy brzy vyřeší a všichni My3.avi úspěšně zahájí jarní sezónu na začátku dubna svým prvním zahraničním vystoupením, v programu filmového festivalu v Nantes, kam dostali od francouzských pořadatelů pozvání.
My3.avi jsem slyšela poprvé v roce 2004, kdy se již ve čtveřici s Klárkou poprvé zúčastnili pražských kol Porty a Zahrady. Během následujících let jsem sledovala kapelní růst a vloni jsem byla i u křtu jejich prvního CD Veselá melancholia. Pestré album považuji po všech stránkách za nejvydařenější cédéčkový kapelní debut loňského roku. Pozvánka slibovala vzpomínkový večer a písně z doby my3kamenné. Stalo se a poslechla jsem si i dvě písně z předkol roku 2004, s tématy, která jsem ve folku do té doby asi neslyšela. Písně o menšinách, navíc zpracované vkusně, bez provokování, zesměšňování a parodie, jak je či bylo v kraji zvykem. Písně Romana o počínajícím vztahu k romské dívce (To nejde kamkoliv vejdem/ hlavy se otočí/ / a zvedaj obočí/ Rómové i gádžové/ vobčas sou volové?) a Mužná o přiznané touze ženatého muže zestárnout nikoliv s ní ale s ním (V podstatě za to ani nemůže/ přišlo to náhle a tak hravě/  a od té doby má to v hlavě/ Je tady někdo kdo mu pomůže?). V zeštíhleném obsazení tři My3 uvedli z CD pouze Juppitera, kde mi sice podvědomě chyběly bicí i houslový part, nicméně obě akustické kytary a Jírovy perkuse dokázaly vytvořit plný a hutný doprovod a píseň vygradovat, a dále písničky spíše z melancholické části barevného spektra výhradně vlastní tvorby My3.avi, výstižně charakterizované názvem jedné z nejstarších písní "veselá melancholie". Na pražských folkových koncertech vídávám na místech pro diváky pravidelně známé tváře. Jenže v sobotu byli všichni v Bohnicích (rozuměj na Folk Jamu), osazenstvo v Carpe tvořili příznivci především hlavních protagonistů večera. I u nich My3 zabodovali.

Když jsem si na netu sháněla informace o Ondřejovi Ládkovi, našla jsem převážně informace o jeho profesním zaměření. Ondřejovi je devětadvacet, je absolventem FAMU, obor scénáristika a dramaturgie, na svém kontě má několik zrealizovaných scénářů k hraným i animovaným filmům. V kinech se promítal jeho celovečerní film z roku 2005 Restart, který se natáčel v česko-finské koprodukci. Informace o jeho hudebních aktivitách jsem našla na http://bandzone.cz/xindlx. Začínal v kapelách různých stylů, až zakotvil ve skupině Brácha a já, která se později transformovala v seskupení Jupí Tralala. O loňského dubna se nazývají Xindl X - podle postavy z filmu Woody Allena Hollywood Ending. Ve studiu Good Day Jirky Maška právě dokončili roční natáčení CD Návod ke čtení manuálu. Křest proběhne pravděpodobně během května. Na CD se objeví 14 songů, na zmiňovaných stránkách umístili unplugged ochutnávku Dysgrafik.
V Carpe Diem byl hip - hoper Ondřej Ládek bez kapely, jen s kytarou. Má sytý zvučný, příjemně zabarvený hlas, v kaskádě slov a rýmů hip hopu perfektně vyslovuje. Lehce provokativní témata odrážející drsnost současného světa, v němž obstojí jedinci s lokty bez skrupulí, střídá s pocity a pochybnostmi profesními i milostnými mladého muže na prahu třicítky. Mě nejvíce oslovila již zmiňovaná píseň Dysgrafik (Jsem dysgrafik a dyslektik/ v srdci mám žár a v oku mám tik/ a na plicích vodu a v rukou mám třes/ v duši mám blues a chtěl bych hrát jazz?), song o lidských nedokonalostech a odlišnostech, které v budoucnu genetika eliminuje a všichni budeme stejní/ stejně nadějní/ budeme mít stejný síly/ spět k vyššímu cíli?). Pěvecky mně nejvíce zaujal v písni Relativní blues, připomněl mi projevem i stavbou veršů Karla Kryla. (Když ve svý kleci pasivně/ sleduješ ty masy vně/ v několika vteřinách poznáváš/ že realita je relativní/ Je to jen tma a ty v ní?) Kytarový doprovod je podřízen důrazu na texty písní, se zájmem čekám na celokapelní provedení. Ondřej Ládek po soutěži Česko hledá písničku " prozradil, že při psaní písní používá počítačový program Songwriter, kam se jednoduše zadá, o čem má píseň být, vyberou se klíčová slova a určí rychlost. Z jednotlivých skladeb se pak v poměru 1:120 vybere nějaká ta ucházející." (cit People.cz Mag). Zda tak Ondřej vytvořil i jednu novinku, kterou napsal tu sobotu ráno a večer zahrál, nevím. Ale určitě je zajímavým talentem na naší hudební scéně.
Jana Infeldová, kterou Ondřej doprovázel na kytaru, je absolventka herectví na pražské DAMU, a vy, kteří sledujete nekonečné televizní seriály, ji možná znáte z primáckých Rodinných pout, či jak se to jmenuje. Hraje divadlo, je moderátorkou Českého rozhlasu Leonardo, mluví anglicky, německy, rusky, díky manželovi se učí srbochorvatsky a láskou je novořečtina. Píše básničky, povídky a samozřejmě písničky. To vše jsem zjistila o Janě Infeldové až dodatečně, když jsem hledala na netu informace. Štíhlá mladá žena s velkýma modrýma očima zpívá sametově zabarveným altem, který se hodí k interpretaci šansonů či blues. Připomněla mi výrazem zpěvačku zcela jiného rejstříku, Báru Koubovou (z někdejšího dua Koubová - Henel), především ve ztvárnění písně jako malé dramatické formy. Na první poslech mě zaujala Janina lehkost projevu více než obsah písní, většinou o vztazích spíše nevydařených či komplikovaných. Nicméně jsem si povšimla originálních slovních obratů k vystižení pocitů a jeden mě lehce vyšokoval, když v blues Mňau mňau, umřu, zazpívala: "Když budeš chtít, tak umřu ti třeba na rakovinu plic!". Domovskou kapelou Jany Infeldové je skupina s hravým názvem Jananas a určitě si nenechám ujít některý z jejich koncertů.

Ondřej s Janou se během koncertu střídali po dvou sólových písních, a závěr večera patřil asi šesti Ondřejovým přídavkům. Obecenstvo nedalo pokoj, dokud jim ještě nezopakoval: Jsem anděl co tě dostal na povel/ ale mám-li tě vzít do nebe/ chci z toho něco pro sebe/ mám rád řeč těl a v kapse lubrikační gel/ tak mi namaž perutě a já do nebe vemu tě?