FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jednapadesáté Tóny cest, které se konají pravidelně v KD Gama na ostravském sídlišti Fifejdy, byly tedy ve znamení počínajícího podzimu, symbolizovaného právě oněmi rozdávanými kaštany (Ája v sobě nezapřela učitelku, když krátce poté, co dala košík kolovat po sále, okřikla návštěvníky, aby se v koši nepřehrabovali, vzali si první kaštan, který v něm najdou a urychleně jej poslali dál), avšak písničky, které na něm zazněly v podání Tempa di vlak, byly převážně letní. Přestože je Tempo di vlak všeobecně považováno za trampskou kapelu, výběr písniček pro tento večer - play list sestavoval sólový kytarista Jirka Hanusek - se mi zdál spíše folkový. Zrovna tak i úplně nová věc Robina Cowboye Hilla, nazvaná Čas, zní natolik folkově, že by přirozeně zapadla do repertoáru třeba starých dobrých Poupat. Ale dost bylo škatulek?.

Po přestávce, vyplněné tradičně pojídáním buchet a popíjením čaje - mimochodem, víte o tom, že každý, kdo přijde na Tóny cest s buchtou má vstup zadarmo? Buchta si vstup samozřejmě musí zaplatit -  nastoupila hlavní hvězda večera: Roman Horký.

Roman, který vystupoval sólově, což je v našich zeměpisných šířkách k vidění asi stejně často, jako polární záře, se tentokrát rozhodl, že výběr písní nechá plně na divácích a tak se záhy začaly ze sálu ozývat výkřiky s názvy známých i méně známých Romanových hitů.

Je třeba podotknout, že začátek nebyl nejpovedenější. Roman zahájil svoji show hitem desetiletí, písničkou Zachraňte koně, avšak ona notoricky známá úvodní vyhrávka zahraná sice technicky naprosto dokonale, ale bez jakéhokoliv doprovodu zněla pochopitelně poněkud zvláštně. Taky co se týče zpěvu Roman záhy uznal, že některé party, psané na tělo Bůčkovi či Vikinovi, asi nebudou šálkem jeho čaje a rozumně se jim začal vyhýbat. Dále už mám k jeho vystoupení samou chválu. Zazněly písničky, které na koncertech Kamelot už léta nehrál, například Heidi, děvčátko z hor, Nad hlavou zpívající drát, Bella a Sebastián, Dobří holubi se vracejí, Loď jménem láska a dokonce i nejlepší věc, jakou podle mne kdy Roman Horký napsal: Zakletá v pásu kolejí. Všechny tyto věci, pocházející z nejsilnějšího období Kamelotu, zněly jen za subtilního doprovodu kytary (Roman se tentokrát nesnažil servat struny) velice působivě.

Došlo pochopitelně i na novější kousky. Z alba Zvláštní svět to byla ona známá "zeměpisná desetiminutovka" Kanada a Island  (vždy si říkám, jak by se Roman popral s tím, kdyby jeho boeing přelétával nad Papuou - Novou Guineou, Spojenými arabskými emiráty, či Zemí Františka Josefa)  a pak dokonce dvě nové písničky z chystaného alba Modrá planeta, z nichž právě titulní skladba mi hodně uvízla v uších.

Na závěr Roman poděkoval všem, kteří dali přednost písničkám před televizním reality póvlem, na což publikum reagovalo potleskem - včetně těch, kterým se mezitím doma jejich VyVolové nahrávali - a na oplátku na něm vyžebralo čtyři přídavky.

Večer to byl pěkný - na to, že byl pondělní - a pro mě přinesl ještě jedno důležité zjištění: Roman Horký nemá na levé ruce sedm prstů dlouhých 20 centimetrů, opatřených pěti klouby pohyblivými v rozmezí 360°, jak se mi vždy zdálo, když jsem se snažil rozluštit jeho nazahratelné akordy. To on si jen, podvodník jeden, dost často podlaďuje kytaru.