FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(reportáž z pořadu Písně ze staré Prahy)

Pojem lidová píseň je obvykle spojen s venkovem. Při použití slova folklór jen málokdo použije i přídavek "městský". Ale přesto vznikaly v průběhu dějin lidové písně i na okrajích velkých měst a jejich autoři jsou dnes většinou neznámí. Město Praha proto nemohlo být výjimkou. Pražské čtvrti jako byl Josefov, který byl přes protesty zbourán a nahrazen moderními třídami podle vzoru Napoleona III, i dělnické čtvrti jako Libeň, Žižkov či další části Prahy daly vzniknout desítkám písní. Zpívaly se v hospodách, kam chodili, slovy Josefa Švejka, ti, kteří nemohli do Reprezenťáku, v hospodách, z nichž některé, jak píše Egon Ervín Kisch, byly zakázány vojákům.

Tématem písní byla nejen láska, většinou nešťastná až tragická, ale i příběhy pražského podsvětí, zlodějů, pasáků a prostitutek. Vedle toho vznikaly písně vojenské, oslavující spíše ironickou formou slavné události a bitvy, či písně žehrající na osud vojáků stojících na "forpostu" a myslících na svá děvčata.

Jednoho letního večera po představení usedl Milan Dvořák v kavárně Caféidoskop na dvorek a jen tak pro potěšení začal hrát ony staré staropražské písně. Jenže nezůstalo jen u pobavení přátel a tak měl letošního roku premiéru nový pořad s názvem Staropražské písně. Ke stálé Dvořákově partnerce na pódiu, herečce, zpěvačce, ale i básnířce Věrce Slunéčkové se přidala i Dvořákova kolegyně, tlumočnice a překladatelka Alena Hanusová. Alena Hanusová krom jiného zpívá swingové písně s kapelou Swing Cheek. Na premiéře jsem nebyl, ale 14. prosince 2007 jsem se konečně dostal na jedno z představení tohoto pořadu. Dobrá duše kavárny, paní Helena Dolejšová, oznámila před představením, že tentokrát si lze zakoupit i jaternice, jelítka, klobásy či valašské frgále. Navíc bylo možné si koupit zpěvník se všemi ten večer zpívanými písněmi.

Staropražské písně lze dramaturgicky představit několikerým způsobem. Nejjednodušší je sestavit "veselé silvestrovské pásmo" a prát do lidí jednu odrhovačku za druhou s očekáváním veselého bavorského pohupovaní zalévaného pivem. Jenže člověk formátu Milana Dvořáka se svými kolegyněmi touto cestou pochopitelně nešel. Jako v případech jiných představení, i zde bylo zvoleno pásmo prokládané stručným mluveným slovem. Milan Dvořák použil texty dvou svých literárních lásek (přiznám se, že i mých), a sice Karla Čapka a Jaroslava Haška. Karel Čapek kdysi napsal Úvahu o písních lidu pražského. Čapek byl člověk, který když o čemkoli psal, nejprve to dokonale poznal. V případě písní, které v té době stály zcela na okraji kultury a spíše až za jejím okrajem, se velmi vtipně a s přehledem zamýšlel nad tématy těchto písní a povzdechl si, že neví o tom, že by se jimi někdo zabýval na univerzitní půdě.

Dříve než se pustím do reportáže o jednotlivých písních je třeba říci, že texty většiny zpívaných písní se mohou zdát povětšinou jiné, či aspoň trochu odlišné od verzí, které občas znějí po našich hospodách. Zde, stejně jako u venkovského folkloru, záleželo na tom, v jaké podobě byla píseň zachycena a jak byla dále interpretována. Dále některé písně ve známých podobách obsahují vulgarismy, kterým se Milan Dvořák a jeho kolegyně vyhnuly. Otázkou je, zda vulgarismy byly u zrodu jednotlivé písně, či se tam dostaly později. Dobrat se ke kořenům vzniku jednotlivých písní asi není možné a otázkou je, zda to má smysl. Důležitější ten večer bylo, že se diváci náramně bavili a díky zpěvníku si mohli i zazpívat.

Představení bylo zahájeno písní Točte se, pardálové. Údajně vznikl název pro pražského frajera "pardál" z taneční výzvy: "toč se o pár dále, toč". Většinou se k téhle písni přidává i dovětek o tom, že dvacetikoruna není tak veliká s dalším dovětkem, že všechny myši za sebou jdou. Výraz "myši" nebyl v té době písní o deratizaci, ale "myši" byly prostitutky, viz citát z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška: "Potom ji i s podobnejma myšema (sic!) sebrali". Píseň Já jsem sirotek patří mezi tklivé. Jenže realita byla v té době velmi tvrdá. Opuštěné nemanželské děti měly nižší právní postavení než děti "z lože manželského" a být sirotkem odkázaným na domovskou obec, to byl smutný život. Ten samý motiv, jenže z hlediska opuštěné svobodné matky, byl vyjádřen v písni A ty pražská porodnice. V té době bylo v podstatě nejpoužívanější antikoncepcí další těhotenství a tak chudá maminka, opuštěná frajerem Pepíčkem, měla plné právo si v písni postěžovat.

S nešťastnou láskou byla často spojována i smrt. Na přelomu století vládla dekadence, hořely pohřební svíce, v domě byla zazděná okna a časopis Moderní revue vydávaný Arnoštem Procházkou byl plný takových temných témat. Proto ani lidová píseň nemohla zůstat pozadu. V písni Vy hory, doly černé samozřejmě nešlo o prostředí hor, neřkuli dolů plných horníků. Doly byl výraz pro údolí a sloužil jen jako úvod k nešťastné lásce, která směřovala i zde do země a do hrobu, za doprovodu tklivé melodie. Stejný problém měla i dívka v písni Co jsem milovala, které jejího Pepíčka přebrala jiná, v písni nazvaná flundra. Pokud vím, výraz flundra je označením jednoho mořského živočicha, ale zde šlo o zcela jinou charakteristiku. Na přelomu 19. a 20. století se slušelo, aby dívky vstupovaly do manželství jako panny. Jen na periférii nebylo zřejmě tohle spíše měšťanské pravidlo dodržováno, protože dívka by chtěla do hrobu svůj zelený vínek, ale jaksi jej již díky Pepíčkovi nemá.

Po tklivých až tragických milostných motivech trojice pokračovala pražským místopisem. Píseň Vokolo Vyšehradu si vypůjčila melodii z písně Okolo Korova, končící jak jinak, než v hrobě. V písni Anežka Bémová byl obsažen naprosto detailní popis vraždy prostitutky z Lužické ulice. Verš: "U vokna stojící, lákala mladící, bůh odpusť nešťastnici" je krásný, co říkáte? Zde se objevuje závěrečné poučení pro "mládence a panny", jak se mají chovat, aby nedopadli jako čtrnáctiletý vrah Robert Pach. Další tragédie, tentokrát sebevražda, je líčena v písni Blíže viaduktu. Píseň obsahuje krásné germanismy jako buchdrukr, líbhábr nebo dumpfkotel, tehdy v řeči zcela běžné. Zrazena tiskařem vypije nešťastná Lízi vitriol, což byla kyselina používaná k čištění. V té době byly souběžně používány i sirky nastrouhané do mléka, než byly nahrazeny švédskými zápalkami. Píseň Dvě hyeny s příběhem cvočkáře Dandy, ubodaného k smrti Cimrem a Juřenským, mi zpívával můj nebožtík táta. Text popisuje mord velmi plasticky, jen je nepochopitelné, proč jeho autor neoznámil policii jména obou v písni uvedených vrahů, o kterých se tu zpívá a policie nic nezjistila.

Titulek k článku jsem si vypůjčil z písně Zima je zimoucí. Známe ji asi všichni z úžasného podání Ljuby Hermanové, které tyhle písně seděly stejně jako šansony. Jen to krásné vylíčení módy pardála: účes - šístky (kotlety), patka, oblečení - na kalhotách štráf a lakovaný buldočky (boty) s gumičkami. Krásný popis rvačky u Vonásků. Hospoda U Vonásků stávala v Břevnově. Píseň Hercegovina zná asi každý. Toto území na Balkánském poloostrově bylo po roce 1878, do kterého patřilo Osmanské říši, připojeno jako okupované území spravované vojensky, nikoliv civilně, k Rakousku - Uhersku. Teprve v roce 1908 došlo k úplnému  připojení s tím, že formálně zde vládl rakouský ministr financí, ale ve skutečnosti generál Piotorek, jehož jméno nesl 102. benešovský pěší pluk. Pak se nedivme, že samotný Švejk viděl příčinu války v Turcích, kterým jsme "holt tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát". Milan Dvořák se držel původního textu bez pozdějších, tak trochu uhozených, dovětků o "machometánech smrkajících do dlaní".

Pražského místopisu se pak týkaly dvě písně věnované Pankráci. V roce 1889 byla na zdejší pusté pláni postavena věznice sloužící dodnes. Jenže známá píseň Na Pankráci stručně líčí osud zhrzeného milence. Tato píseň zněla i v hospodě na Kuklíku, kam se uchýlil Švejk s dvoučlennou eskortou, která jej vedla k polnímu kurátovi Katzovi. Ve filmu Karla Steklého ji mistrně zpívá herec Fanda Mrázek. Zato píseň Od Pankráce ke Krči je již motivována bolestí dívky, jejíž milý již využívá funkce nově postavené věznice a po návratu již milou mít pochopitelně nebude. Píseň Na kopečku v Libni jsem slyšel v souvislosti se známým předválečným kabaretem Červená sedma a patrně ji složil doktor Jiří Červený, otec operní pěvkyně Soni Červené. Popisuje tehdy nově postavený plynojem a milostný příběh oficiála Dunděry. Velkou roli zde hraje uzenářská firma Hulata, která údajně za reklamu poslala do kabaretu celou šunku. Stejně jako v písni Vokolo Vyšehradu i v písni Hradčanské hodiny došlo k výpůjčce, tentokrát melodie Rožnovské hodiny. Jen s tou změnou, že chudá dívka se odstěhovala z Prahy na Žižkov. Inu Žižkov v té době ještě k Praze nepatřil. Další drama zažila u Anděla na Smíchově Anča v písni Každý tejden v neděli. Tady narazila na "pitomého civila Emanuela Přibyla", co ji ani nedokázal políbit. Tehdy bylo ještě hanbou, když muž nebyl vojákem a civil byla nadávka. Švejk použil větu: "Pak přišli ještě nějaký civilové, který tomu nerozuměli." Tím je řečeno vše.

Vždy jsem si přál slyšet píseň, která zazní v části věnované Kuklíku ve Švejkových vzpomínkách na šťáru komisaře mravnostní policie Drašnera. Krátký úryvek hovoří o tom, že ožralá Mařena se Drašnera nebála. Ale v Caféidoskopu jsem se dočkal, protože zazněla píseň celá s názvem Bylo to vonehdá v neděli. Odehrála se opět u Vonásků. Tehdy existovala registrovaná prostituce a každá registrovaná prostitutka musela mít "policejní" knížku se záznamy o povinných prohlídkách, zda nemá "muziku" (kapavku), či jinou pohlavní chorobu. Pokud taková dáma neplnila své povinnosti, slovy Švejka, drhla schody na direkci. Zato píseň Princ Evžen, byť s jiným textem, zná každý, kdo chodil do školy v padesátých a šedesátých letech minulého století. Byla jakousi neoficiální hymnou sociálních demokratů v devatenáctém století s názvem Žalářní a dělnický básník Norbert Zoula, později anarchista, v ní říkal, že i kdyby padli všici, vstanou noví bojovníci. Jenže Princ Evžen Savojský, zvaný též Malý kapucín, porazil v roce 1718 Turky u Bělehradu a o něco později o tom složil Johann Karl Gottfried Loewe píseň. Ve Švejkovi zní v německém originálu, pod vedením kaprála od dajčmajstrů, který však vypadne z vlaku a nabodne se na výhybku. Český text se snažil držet německého originálu. Píseň Máňa se zpívá již po několik generací. V originální verzi oděského podsvětí je Máňa Murkou, ale rovněž v koženém kabátě, ale s revolverem Nagan. Textem užívajícím zločinecký argot první republiky (např. cejn = 20 korun) ji opatřil spisovatel Géza Včelička. Milan Dvořák ji na úvod zazpíval zčásti v ruském  originálu. Píseň Sebrala patrola, ale s mnoha vulgárními verzemi, zná myslím téměř každý. Ten večer zněla ve slušnější verzi. Úryvek z písně Ku Praze je cesta dlouhá je rovněž obsažen ve Švejkovi. Zhrzený voják vyhrožuje milé, že darovaným šátkem bude pucovat kvér. Švejk tuším dodává: "Prachsakra, proč by ne?" Píseň Tam u Královýho Hradce o hrdinném kanonýru Jabůrkovi známe asi všichni. Milan Dvořák mi řekl, že možným autorem je někdo ze slavné rodiny Kolárů (básník, herec, atd). Ve Švejkovi ji řvou v budějovické vojenské base jednoroční dobrovolník Marek s hlavním hrdinou, aby přilákali dozorčího lajtnanta, který jim daruje cigarety, bohužel jen levné Športky. Prusko - rakouská válka v roce 1866 znamenala, s výjimkou jediné bitvy u Trutnova, díky pruským zadovkám "jehlovkám" drtivou porážku rakouské armády a byla velikým masakrem. Dělostřelec Jabůrek však není tím slavným hrdinou, píseň zní spíše ironicky a končí konstatováním, že "bezhlavejch von je víc".

A tak skončila procházka půvabnými staropražskými písněmi. Zazněly ještě tři přídavky, a protože bylo ještě dost jitrnic a jelit, večer nekončil. Ony ty naivní a někdy dost hloupé a kýčovité písně jsou vlastně krásné. Jinak bychom si je dodnes nezpívali.

Zájemcům o vystoupení Milana Dvořák sděluji, že 25. ledna 2008 bude v Caféidoskopu pořad věnovaný nedožitým 70. narozeninám Vladimíra Vysockého.