Probíral jsem se nedávno svou drobnou sbírkou plakátů a narazil mezi nimi na plakát festivalu z roku 1989, mého druhého roku v Telči. Pominu-li prvotní úsměv, jenž vyvolali různi ti Plíhalové, Redlové či Jíšové se sportovními čísly na prsou, připomnělo mi to pak zejména specifickou atmosféru prázdninových „folkových“ festivalů a to přede-vším pak těch mi nejbližších, spojujících mou lásku k hudbě a historii, festivalů konajících se v prostředí starobylých měst. Vedle multižánrových Boskovic a osudového města všech lásek je pak od poloviny devadesátých let mou oblíbenou květinou i Folková růže.
Festival v Jindřichově Hradci se za dobu mé cirka čtyřleté nepřítomnosti k mému potěšení v podstatě nezměnil. Bývalá scéna se sice přesunula od zdejší základní umělecké školy před hrad a zámek Jindřichův Hradec, což však více pozitivně přidalo na celkové otevřenosti a také větší prostorové sepjatosti oproti negativnímu úbytku místa pro diváky, ale ostatní schéma už jelo v zajetých kolejích – celé odpoledne scéna na Museu, hlavní program na nádvoří hradu-zámku a noční scéna v kostele sv. Máří Magdalény. Nutno podotknout, že jediná zásadnější změna, jež se v harmonogramu udála, a to vytvoření paralelní odpolední scény, pro mne byla změnou nevítanou. Festivalů typu vyber si co uslyšíš je nepřeberné množství a i když byl na Růži onen výběr občas zjemněn formou zdvojených koncertů jednotlivých interpretů, a paralelní koncertování se týká jen asi tří hodin odpoledního programu, přesto je to pro mne změna jež tomuto festivalu nesluší, avšak někoho může samozřejmě naopak přilákat a vyber si! Já jsem si vybral, a tak jsem neslyšel a vy si nepřečtete nic o odpoledních koncertech v kapli, ač mne dopředu mrzelo propásnutí písničkáře Jaroslava Urbánka a zejména jazzového Hořkýho kafe.
Festival zahájil ve čtvrtek T´N´T Band, jež hraje napříč žánry ponejvíce převzaté věci. Interpretace však byla jejich velkou slabinou, zejména mužské a sborové zpěvy byly velmi špatné a neladící. Ještě více pak podprůměrnost jejich mezinárodního repertoáru podtrhly hned první písně taktéž mezinárodního repertoáru vokálního Toast Singers. Šestici mladých nadšenců to opravdu zpívalo, a jak se později ukázalo, patřili to odpoledne vůbec k nejlepším. Skupina Tamaral oproti předchozím může naopak stavět na velmi dobrých autorských textech, avšak ty byly žel často přehlušeny výraznou kytarou a bicími. I když se skupinou již nevystupuje má oblíbenkyně Inka Tognerová, pánové mají evidentně na vynikající zpěvačky čich a novicka Eliška Pechová svým zpěvem dokázala svou předchůdkyni více než zastoupit. Následovala dáma s krásným hlasem Iva Marešová, doprovázená hvězdným obsazením lakonicky nazvaným 999. Avšak výrazný ženský hlas, ani výsostně znějící hudební interpretaci, o kterou se postarali takové osobnosti české folkové scény jako je Ivo Viktorin, Michal Vašíček, či Karel Macálka, nemohly potlačit tuctový ponejvíce popový zvuk a především pak nevýrazné texty. Odpoledne na Museu pak uzavřela folková skupina 4zdi, jež je po autorské i interpretační stránce výborná a lepší. Hlavní program po vybraných předskokanech z odpolední scény otevřela legenda české hudební scény Oskar Petr. Za doprovodu copáckého houslisty Jiřího Vopavy hrál v podstatě samé autorské hity a ať již jsou/byly na repertoáru Marsyas, Lucie či Anety Langerové, jeho nezaměnitelný chraplavý hlas jim dodával nezapomenutelného kouzla a já zase spouštěl do údolí tu rezavou obruč... . Následovaly hvězdy folkové a trampské písně. V prvním případě v podobě Žalmana a jeho devítkovského spolu a v druhém případě v podobě Hop Tropu. To nejlepší nakonec, hlavního koncertu, přišlo v bonvivánovi Vlastovi Redlovi. Nejdříve si jen s mandolínou zklidnil publikum, a že bylo v tom Betlémě milo velice a že nás Vlasta všechny nutil do skvělé produkce. Božský akustický nočníček s Oskarem Petrem už byl na jeden den moc i pro jednoho nevěřícího.
Pátek hned po ránu začal neplacenou pozvánkou na festival. Výběr v podobě trampského Hlubokého nedorozumění, alternativního Qjetnu a folkového Jananasu byl výsostný, kdyby však posledně jmenovaní nebyli změnou programu vyměněni za Bossorky. Ty hrály pak i jako druhé na odpolední scéně na Museu a bylo to každopádně to nejhorší z celého festivalu. Skupina s repertoárem ala středověké hospodské a jarmareční odrhovačky měla zřejmě uchvátit svým zjevem skládajíce se ze samých dívek a žen, žel ani to nepomohlo a zejména z té hudební stránky úplně propadly. Nepříliš povedené entrée pátečního odpoledne měla i skupina Netřísk. Jinak hudebně i textově příjemný folk měl rozjeté hudební nástroje i sólový zpěv, trochu paradoxně se potom scházeli na tom nejtěžším – sborovém zpěvu. Skupina Qjeten se žel svým projevem stále nevymanila z kultu osobnosti. Výrazný zejména zpěvový projev Květy Krejčové takřka přehlušuje a svou kvalitou vystupuje nad interpretační projev ostatních členů skupiny. Následující skupina Jananas pro mne byla kometou celého odpoledne i letošního festivalu. Jsou hraví, hudebně výsostní a ještě kolem toho umí udělat příjemné divadélko – určitě o nich ještě v dobrém mnoho uslyšíme. Již možno říci stálice folkové a zejména trampské písničky skupina Hluboké nedorozumění nepřekvapila svým kvalitním zvukem i souhrou, trochu překvapila svou novou deskou, ale zejména šokovala podstatně čistším i objemnějším hlasem Elišky Zachariášové. Odpoledne pak uzavřela stále výborná, ale nikam moc nepokračující Epy de Mye – stále bez nějakého výrazného hitu... . Se skupinou Jananas pak i otevírali páteční hlavní koncert. S přicházejícím večerem a pozvánkou na Nočníček Jany Šteflíčkové se stejně jako přes větší část Střední Evropy přehnala i přes zdejší nádvoří vichřice doprovázená prudkými dešti. Koncert byl proto po chvíli přerušen a schováni pod arkádami a v podchodech vyčkávali jsme informováni od průvodců večerních koncertů Michala Juppa Konečného a Mildy Vokáče asi hodinu, než se tristní stav utišil. Postupně nás pak zahřívaly domácí hvězdičky a spolupořadatelé festivalu skupina Jen tak tak, hvězdy nejenom alternativní hudby v podobě skupiny Jablkoň a star koberců lipnice Roberta Křesťana a Druhé trávy.
Stále interpretačně výborní Bonsai č. 3 zahájili třetí a poslední odpoledne na Museu. Dobrý zvuk však nemůže nahradit až na světlé a povětšinou postarší výjimky průměrný repertoár. Zato skupina Pavučina, zdá se zejména svými texty, stoupá na výsluní. I když toho odpoledne poprchávalo a občas zpěv přehlušovala hudba, pardubičtí mohou být pyšní na svůj způsob folkového hraní. Skupina Dobrá poloha vyčnívala zejména rozmanitostí poloh. Autorsky od country až po folkrock s texty epickými i vtipně hravými, interpretačně občasně čistí jak lilie, avšak povětšinou celkový projev přehlušen přemírou rytmiky. Folkování Půl dechu do měchu pak bylo nejvíce ukázkou sólových partů. Výborná sólová kytara i ženský zpěv, ale celkově nesehrané a nevýrazné. V druhé části odpoledne pak již následovaly jen samé hvězdičky českého folkového rybníčku. Ať již to byli simongarfunkelovští Stráníci v doprovodu neúnavného uvaděče odpolední scény Mirka Ošance, autorsky i interpretačně výsostní Šantré či romantičtí a taktéž interpretačně výborní Marien, nebylo jim skoro co vytknout. Občasné drobounké nedostatky byly přehlušeny nepřerušeným příjemným pocitem s krásné muziky. Šantré a Marien také zahájili hlavní večerní koncert a jak se později ukázalo, měli jsme tím v podstatě to nejlepší za sebou. Nejhorší přišlo v podobě „kanadských“ Cairdeas. Rodinná skupina hrající něco na způsob irské lidové muziky zřejmě více spoléhá na uhranutí rytmem či tanečky svých malých dcer, avšak nic z toho nemohlo přehlušit zcela rozjeté a podprůměrně zvládnuté hudební nástroje. Nástrojově velmi dobře zvládnuté bylo naopak vystoupení Luboše Beni a Matěje Ptaszka. I když mne oslovuje blues, tak repertoár z kolébky blues mne v tomto podání příliš nezaujal. Jarmareční a často dlouhé průvodní slovní proklady mezi písněmi pak ještě o to více shazovaly jinak slušnou hudební interpretaci. Stejně tak nešlo po interpretační stránce skoro nic vytknout Ivanu Hlasovi a jeho duu. Jenže občasné hity byly prokládány mnoha nevýraznými skladbami a chvílemi nastartované publikum zase rychle ochlazovalo a mnoho di-váků pak i nevydrželo a odcházelo předčasně domů. Ivan Hlas trio vůbec nebylo dobrou tečkou za jinak velice domácky příjemným a hvězdami i stoupajícími hvězdičkami zaplněným festivalem. Sdílet na...
|