|
Probíral jsem se nedávno svou drobnou sbírkou plakátů a narazil mezi nimi na plakát festivalu z roku 1989, mého druhého roku v Telči. Pominu-li prvotní úsměv, jenž vyvolali různi ti Plíhalové, Redlové či Jíšové se sportovními čísly na prsou, připomnělo mi to pak zejména specifickou atmosféru prázdninových „folkových“ festivalů a to přede-vším pak těch mi nejbližších, spojujících mou lásku k hudbě a historii, festivalů konajících se v prostředí starobylých měst. Vedle multižánrových Boskovic a osudového města všech lásek je pak od poloviny devadesátých let mou oblíbenou květinou i Folková růže.
Festival v Jindřichově Hradci se za dobu mé cirka čtyřleté nepřítomnosti k mému potěšení v podstatě nezměnil. Bývalá scéna se sice přesunula od zdejší základní umělecké školy před hrad a zámek Jindřichův Hradec, což však více pozitivně přidalo na celkové otevřenosti a také větší prostorové sepjatosti oproti negativnímu úbytku místa pro diváky, ale ostatní schéma už jelo v zajetých kolejích – celé odpoledne  scéna na Museu, hlavní program na nádvoří hradu-zámku a noční scéna v kostele sv. Máří Magdalény. Nutno podotknout, že jediná zásadnější změna, jež se v harmonogramu udála, a to vytvoření paralelní odpolední scény, pro mne byla změnou nevítanou. Festivalů typu vyber si co uslyšíš je nepřeberné množství a i když byl na Růži onen výběr občas zjemněn formou zdvojených koncertů jednotlivých interpretů, a paralelní koncertování se týká jen asi tří hodin odpoledního programu, přesto je to pro mne změna jež tomuto festivalu nesluší, avšak někoho může samozřejmě naopak přilákat a vyber si! Já jsem si vybral, a tak jsem neslyšel a vy si nepřečtete nic o odpoledních koncertech v kapli, ač mne dopředu mrzelo propásnutí písničkáře Jaroslava Urbánka a zejména jazzového Hořkýho kafe.
Festival zahájil ve čtvrtek T´N´T Band, jež hraje napříč žánry ponejvíce převzaté věci. Interpretace však byla jejich velkou slabinou, zejména mužské a sborové zpěvy byly velmi špatné a neladící. Ještě více pak podprůměrnost jejich mezinárodního repertoáru podtrhly hned první písně taktéž mezinárodního repertoáru vokálního Toast Singers. Šestici mladých nadšenců to opravdu zpívalo, a jak se později ukázalo, patřili to odpoledne vůbec k nejlepším. Skupina Tamaral oproti předchozím může naopak stavět na velmi dobrých autorských textech, avšak ty byly žel často přehlušeny výraznou kytarou a bicími. I když se skupinou již nevystupuje má oblíbenkyně Inka Tognerová, pánové mají evidentně na vynikající zpěvačky čich a novicka Eliška Pechová svým zpěvem dokázala svou předchůdkyni více než zastoupit. Následovala dáma s krásným hlasem Iva Marešová, doprovázená hvězdným obsazením lakonicky nazvaným 999. Avšak výrazný ženský hlas, ani výsostně znějící hudební interpretaci, o kterou se postarali takové osobnosti české folkové scény jako je Ivo Viktorin, Michal Vašíček, či Karel Macálka, nemohly potlačit tuctový ponejvíce popový zvuk a především pak nevýrazné texty. Odpoledne na Museu pak uzavřela folková skupina 4zdi, jež je po autorské i interpretační stránce výborná a lepší. Hlavní program po vybraných předskokanech z odpolední scény otevřela legenda české hudební scény Oskar Petr. Za doprovodu copáckého houslisty Jiřího Vopavy hrál v podstatě samé autorské hity a ať již jsou/byly na repertoáru Marsyas, Lucie či Anety Langerové, jeho nezaměnitelný chraplavý hlas jim dodával nezapomenutelného kouzla a já zase spouštěl do údolí tu rezavou obruč... . Následovaly hvězdy folkové a trampské písně. V prvním případě v podobě Žalmana a jeho devítkovského spolu a v druhém případě v podobě Hop Tropu. To nejlepší nakonec, hlavního koncertu, přišlo v bonvivánovi Vlastovi Redlovi. Nejdříve si jen s mandolínou zklidnil publikum, a že bylo v tom Betlémě milo velice a že nás Vlasta všechny nutil do skvělé produkce. Božský akustický nočníček s Oskarem Petrem už byl na jeden den moc i pro jednoho nevěřícího.
Pátek hned po ránu začal neplacenou pozvánkou na festival. Výběr v podobě trampského Hlubokého nedorozumění, alternativního Qjetnu a folkového Jananasu byl výsostný, kdyby však posledně jmenovaní nebyli změnou programu vyměněni za Bossorky. Ty hrály pak i jako druhé na odpolední scéně na Museu a bylo to každopádně to nejhorší z celého festivalu. Skupina s repertoárem ala středověké hospodské a jarmareční odrhovačky měla zřejmě uchvátit svým zjevem skládajíce se ze samých dívek a žen, žel ani to nepomohlo a zejména z té hudební stránky úplně propadly. Nepříliš povedené entrée pátečního  odpoledne měla i skupina Netřísk. Jinak hudebně i textově příjemný folk měl rozjeté hudební nástroje i sólový zpěv, trochu paradoxně se potom scházeli na tom nejtěžším – sborovém zpěvu. Skupina Qjeten se žel svým projevem stále nevymanila z kultu osobnosti. Výrazný zejména zpěvový projev Květy Krejčové takřka přehlušuje a svou kvalitou vystupuje nad interpretační projev ostatních členů skupiny. Následující skupina Jananas pro mne byla kometou celého odpoledne i letošního festivalu. Jsou hraví, hudebně výsostní a ještě kolem toho umí udělat příjemné divadélko – určitě o nich ještě v dobrém mnoho uslyšíme. Již možno říci stálice folkové a zejména trampské písničky skupina Hluboké nedorozumění nepřekvapila svým kvalitním zvukem i souhrou, trochu překvapila svou novou deskou, ale zejména šokovala podstatně čistším i objemnějším hlasem Elišky Zachariášové. Odpoledne pak uzavřela stále výborná, ale nikam moc nepokračující Epy de Mye – stále bez nějakého výrazného hitu... . Se skupinou Jananas pak i otevírali páteční hlavní koncert. S přicházejícím večerem a pozvánkou na Nočníček Jany Šteflíčkové se stejně jako přes větší část Střední Evropy přehnala i přes zdejší nádvoří vichřice doprovázená prudkými dešti. Koncert byl proto po chvíli přerušen a schováni pod arkádami a v podchodech vyčkávali jsme informováni od průvodců večerních koncertů Michala Juppa Konečného a Mildy Vokáče asi hodinu, než se tristní stav utišil. Postupně nás pak zahřívaly domácí hvězdičky a spolupořadatelé festivalu skupina Jen tak tak, hvězdy nejenom alternativní hudby v podobě skupiny Jablkoň a star koberců lipnice Roberta Křesťana a Druhé trávy.
Stále interpretačně výborní Bonsai č. 3 zahájili třetí a poslední odpoledne na Museu. Dobrý zvuk však nemůže nahradit až na světlé a povětšinou postarší výjimky průměrný repertoár. Zato skupina Pavučina, zdá se zejména svými texty, stoupá na výsluní. I když toho odpoledne poprchávalo a občas zpěv přehlušovala hudba, pardubičtí mohou být pyšní na svůj způsob folkového hraní. Skupina Dobrá poloha vyčnívala zejména rozmanitostí poloh. Autorsky od country až po folkrock s texty epickými i vtipně hravými, interpretačně občasně čistí jak lilie, avšak povětšinou celkový projev přehlušen přemírou rytmiky. Folkování Půl dechu do měchu pak bylo nejvíce ukázkou sólových partů. Výborná sólová kytara i ženský zpěv, ale celkově nesehrané a nevýrazné. V druhé části odpoledne pak již následovaly jen samé hvězdičky českého folkového rybníčku. Ať již to byli simongarfunkelovští Stráníci v doprovodu neúnavného uvaděče odpolední scény Mirka Ošance, autorsky i interpretačně výsostní Šantré či romantičtí a taktéž interpretačně výborní Marien, nebylo jim skoro co vytknout. Občasné drobounké nedostatky byly přehlušeny nepřerušeným příjemným pocitem s krásné muziky. Šantré a Marien také zahájili hlavní večerní koncert a jak se později ukázalo, měli jsme tím v podstatě to nejlepší za sebou. Nejhorší přišlo v podobě „kanadských“ Cairdeas. Rodinná skupina hrající něco na způsob irské lidové muziky zřejmě více spoléhá na uhranutí rytmem či tanečky svých malých dcer, avšak nic z toho nemohlo přehlušit zcela rozjeté a podprůměrně zvládnuté hudební nástroje. Nástrojově velmi dobře zvládnuté bylo naopak vystoupení Luboše Beni a Matěje Ptaszka. I když mne oslovuje blues, tak repertoár z kolébky blues mne v tomto podání příliš nezaujal. Jarmareční a často dlouhé průvodní slovní proklady mezi písněmi pak ještě o to více shazovaly jinak slušnou hudební interpretaci. Stejně tak nešlo po interpretační stránce skoro nic vytknout Ivanu Hlasovi a jeho duu. Jenže občasné hity byly prokládány mnoha nevýraznými skladbami a chvílemi nastartované publikum zase rychle ochlazovalo a mnoho di-váků pak i nevydrželo a odcházelo předčasně domů. Ivan Hlas trio vůbec nebylo dobrou tečkou za jinak velice domácky příjemným a hvězdami i stoupajícími hvězdičkami zaplněným festivalem.
Sdílet na...
|
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...
Duben v táborské Univerzitě
Milý Spolektive, chválím tě, že své koncerty zapis...