FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Pak vzalo opět publikum útokem pozice na opačné straně areálu, kde byl připraven Žalman a spol. Nápad s přesuny obecenstva od pódia k pódiu je velmi zajímavý. Na jedné straně obdivuji ty, kteří měli svá místa "pevně zabukované" různými dekami a karimatkami, že jsou ochotni je opustit, na druhé straně je to bezvadné v tom, že člověk "neusne" ale je jaksi pořád ve střehu. Má pocit, že je na stále na nějaké nové akci. Festivalový den se nestane proudem, který nakonec splyne v jedno, a jednotlivé koncerty si tak může lépe vychutnat. Při přesunu samozřejmě může přibrat u stánků nějaké to pivo nebo párek, což pořadatelé vidí také rádi. No a když přesun náhodou nestihne v krátkém časovém intervalu uskutečnit, nevadí, zvuk z obou pódií je slyšet po celém areálu a tak mu vlastně nic neunikne.

Po Žalmanovi se z opačné strany ozvaly tóny další legendární kapely, kterým byli Greenhorns s Janem Vyčítalem. Zahráli staré i novější hity, které znají snad všichni vyznavači táborového života a nutno říci že jim to opravdu šlapalo. Muzikanti, zejména pan bubeník dávali najevo, že je hraní opravdu baví a tak se obecenstvo dobře bavilo také i díky tomu, že zvuk byl zde již bez problémů a měl patřičnou šťávu.

Na druhé straně se mezitím připravila další pecka, kterou dávají mnozí pořadatelé většinou až do pozdních nočních hodin, Fleret s Jarmilou Šulákovou. To už se na opačnou stranu přesunovala mnohem větší skupina lidí a hlediště bylo již téměř zaplněné. Obecenstvo si spokojeně prozpěvovalo známé hity a Jarmila Šuláková to byla sázka na jistotu. Její hvězda se opět rozzářila a celé vystoupení zakončila svým zpěvem, přičmž jí obecenstvo  nadšeně tleskalo vestoje.

Po zmíněném expresívním vystoupení se na velkém pódiu rozezněly tóny další legendární kapely, kterou snad zná úplně každý a která si i přes okolnostmi vynucené personální změny zachovává svůj vznešeně  noblesní  projev, Spirituál Kvintetu. P

Martina Trchová s Karolínou Skalníkovou na hlavní scéně

foto: Dušan Trličík ©

Na malé scéně se zatím připravili dva další interpreti. Prvním byla "countrymanka" Věra Martinová, která se doprovázela na kytaru. Vystoupila se svou sestrou, která zpívala druhé hlasy. Nekonfliktní, uhlazené a interpretkou přesně definované vystoupení bylo vystřídáno tím, co já osobně považuji za vrchol sobotního dne, vystoupení irského zpěváka a kytaristy Glena Hansarda, známého jako lídra významné a populární irské kapely The Frames. Přivezl si s sebou další muzikanty z Valašského Meziříčí, Markétu Irglovou na elektrický klavír a část kapely Rauš (bicí, baskytara), která jej někdy na koncertech po českých luzích a hájích doprovází.

Těžko řící, proč si Glen při svých cestách po celém světě oblíbil právě Valmez, ale faktem je, že to na jeho hudbu vliv asi nemá, přičemž díky této okolnosti jej můžeme vidět a slyšet na u nás častěji, než by tomu bylo jinak. Osobně jsem byl svědkem jeho vystoupení již potřetí a jsem přesvědčen, že neopomenu žádnou další příležitost jej vidět a slyšet. Zahrát písničku (téměř) na jeden akord tak, že obecenstvo přestává dýchat, je přece jenom umění. Strhující, silně emotivní a ničím nefalšovaná čistě hudební šou, tak by se dalo nazvat toto vystoupení, kterého si všichni přítomní užili. Vystoupení, které musíte slyšet a vidět, protože popisovat se to moc nedá. Kromě toho je to jediná možnost jak pochopit, proč má Glenova nejoblíbenější kytara v rezonanční desce mimo ten normální, kulatý ještě dva další, po každém koncertě se zvětšující otvory.  Glen ovšem vystupuje zcela neformálně, bez skrupulí a je pánem situace za všech okolností.  V jednom okamžiku, kdy nebylo přesně jasné, co budou muzikanti na podiu společně produkovat, povolal operativně mezi diváky blízko podia stojícího Pepu Streichla, pověsil na něj svou kytaru, na hlavu přidal harmoniku, ať teda zatím něco zahraje. Pepa se pokoušel protestovat, že ve stoje neumí hrát, ale nakonec vystřihl jeden blues, během kterého se v zákulisí doladily další podrobnosti vystoupení. Nakonec se tedy ještě objevil na podiu minisbor fanynek, které v půlkruhu před mikrofonem dělali "křoví" do jedné ze závěrečných písní.

Odchodem Glena Hansarda z pódia pro mě skončil festivalový den, přestože na hlavním pódiu byl ještě připraven Vladimír Mišík s kapelou. Toho jsem tedy už neslyšel, ale věřím, že to byl promyšlený závěr sobotní dramaturgie plné folkových a rockových legend, mezi kterými se ovšem hezky vyjímaly i ti, kteří se legendami státi mohou.

Proč přijet do Děhylova? Třeba pro to pěkné umístění na paloučku u zákrutu tiché a rozvážné říčky Opavy, kde můžete meditovat o stavu českého folku a country. Nebo třeba proto, že to tam máte blíže, než někam jinam. Nebo proto, že každý festival má v sobě něco svého, neopakovatelného, co prožijete jen tam. Nebo třeba proto, že na nedělní program nemusíte platit vstupné. Anebo, anebo? Přijeďte a uvidíte!