FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Kytarista, autor, zpěvák a profesí učitel kytaristů Martin Rous vstoupil na sólovou dráhu před dvěma lety a zdá se, že v pravou chvíli. Oproštěn od začátečnických autorských depresí a hráčského stereotypu, zúročil zkušenosti ze své rockové dráhy a krátce působícího folkového tria Narcis. Technika hry na kytaru je nedílnou součástí sdělení písní, Martin rozeznívá struny na hmatníku, bubnuje do korpusu, hraje si. Rockera v sobě nezapře způsobem zpěvu, stavbou melodií i texty bez filozofující škrobenosti, vypointovat umí i úsměvné hudební miniaturky.

Za necelé dva roky samostatného vystupování se Martin zdokonalil i v průvodním slově. Hned v úvodu si získal přítomné divačky věnováním písně Magdaléna k nadcházejícímu MDŽ (sláva) a stručně pokračoval slovními hříčkami a lehce sebeironizujícími poznámkami i dalšími věnováními. Bezdomovcům (v Kaštanu jsme je teda necítili) adresoval Broučka, docela malinkýho, co leze po světě, podnikatelům pohled na podnikatelsko-právní vztahy K věci, i když je pravda, že jít na "věc" lze vykládat různě. Pobavily i drobnosti pro odlehčení - Balada o starém mořském vlku (?vrací se ke břehu ošlehán svými i cizími větry), nebo Jste si tak podobný (Podívej se na Zem?jste si tak podobný?nejdřív budeš kulatá a pak se budeš mít co otáčet).

Martin během uplynulého roku natočil dvě dema, která obsahují dohromady 34 písniček, z nichž jsme slyšeli např. Těla, Hraj ten song, Všechny milý holky, Mon Chéri, Sambu 4U, autobiografickou Zpívám celej den, ale i Slavíčka z repertoáru Narcisu, nebo novinky ještě nevydané. Z celkem 18ti skladeb se mi asi nejvíc líbila úsměvná sonda do partnerského soužití, která může sloužit jako recept na bezkonfliktní manželství. Skrývá se v prosté, ale zásadní větě: Máš pravdu (lásko, pravdu jako vždycky).

Po přestávce v příjemném baru Kaštanu přišla chvíle pro Nestíháme. Velmi očekávaná. Po prosincovém minirecitálku v KC Zahrada, kdy byli hosty Neřež, (uvedli zde premiérově Řepkův obdivuhodný "slovesový" překlad Dylana Jediné co chtěl bych stůj co stůj (All I Realy Want To Do) a po vydařeném vystoupení na nedávném iFOLK JAMu v Divadle Za plotem v Bohnicích, kdy při Petrově procítěném prožitku písně Malířka (The Painter) od Neila Younga Honza trhal struny na vypůjčené sekvojí kytaře jako bluegrassák, to byl pro mne zase delší koncert Nestíháme.

A já nebyl chvíli sám, zpíval Honza v úvodní písni o nečekaném, byť jen krátkém, setkání mladé dvojice, a ta slova předznamenala i můj pocit ze setkání s písničkami Nestíháme. V hledišti samozřejmě převládali Honzovi a Petrovi vrstevníci, ale i my, kteří máme stejně dospělé děti, jsme porozuměli slovům písně Utek jsem z domova o přirozené touze vylétnout z rodinného hnízda, neboť víme, že "Mámo má, táto můj/ není to nic proti vám/ musím pryč stůj co stůj/ lhostejno kam". Vyzdvihnout musím i tři pocitové písně v Petrově podání, Malostranskou o rodícím se vztahu, již zmiňovanou Malířku a především básnický obraz Vydýcháno (je mezi mnou a tebou/ a v tom vzduchoprázdnu/ prázdné dlaně zebou).

Petr také odcitoval pasáž z deníku o jarním českém miniturné 2006 Nestíháme s Australanem Jamisonem Youngem. Zvláště kouzelné byly opakující se situace z prvních měst turné, kdy přicházeli do plných čajoven, aby v hodině zahájení koncertu byla čajovna prázdná. V Moravských Budějovicích se karta obrátila a horší (než v Liberci) už to nikde nebylo. Zápis z každého dne končíval ještě suchým konstatováním, co Jamison ztratil. V žertovném tónu Nestíháme pokračovali v písni s neveselým koncem Chroup o lýkožroutovi v Šumavském národním parku, kterou již najdete na CD Havěť všelijaká 2.

Již v úvodu jsem ze zmiňovala o hostce. S Josefkou se Nestíháme poznali ve Slavonicích na Hudební dílně Vladimíra Merty. Josefčin nevelký čistý lesklý hlas, obdařený jemnou milostí, mi připomínal mladičkou Žofku Kabelkovou, anebo (pro dříve narozené) Lídu Pouzarovou z Minnesengrů. Josefka zpívala druhý hlas s Honzou nebo Petrem v písních Buď mou, P.S., Čertovo jezero, zejména tam dvojhlas vynikl, i v přídavkovém duetu Z bříz padá stín, kde souzvuk zněl také libě. I když na verzi zpívanou Honzou a Petrem nedám dopustit. Příležitostné trio Nestíháme se rozloučilo Peckami v čokoládě Pavla Dobeše, ale úplnou tečkou koncertu a jen unplugged, neboť pan zvukař již musel vypnout aparaturu, byla pochodová optimistická, sborem zpívaná píseň Jdu. A tak jsme nakonec šli.

Milí čtenáři, zejména vy, kterým se zdá, že se ve folku všeobecně moc chválí, asi jsem vás nepotěšila. Dvojkoncert Martina Rouse a Nestíháme se opravdu vydařil. Nabídl spoustu zajímavé muziky, ukázal, jak tvorba i projev protagonistů zraje a vytvořil atmosféru vzájemné pohody. Kdo v sále byl, snad potvrdí, a kdo nevěří, ať tam běží. Tedy na další z jejich koncertů.

PS: Na www.martiner.wz.cz/ si můžete Martina poslechnout, na www.nestihame.cz/ najdete i dvě Mp3 přímo z Kaštanu.