FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Na koncert skupiny AG Flek jsem zavítal v krátké době už podruhé. V sále libereckých Lidových sadů vyzařovala z kapely chuť lidem předat ze svých písní co nejvíc a celkově mě koncert nabil pozitivně. Jen jsem si říkal, jak by to asi celé znělo v lepších zvukových podmínkách, než jaké poskytl velký taneční a společenský sál. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat, a tak jsem se ve čtvrtek 8. listopadu ocitl v pražském kulturním centru Novodvorská, odkud vám nyní přináším podrobnější zprávu.

Nedávno rekonstruovaná Novodvorská se vyznačuje jedním zásadním kladem, ale také má svůj zápor. Zvukové podmínky sálu jsou podle mého názoru jedny z nejlepších v republice, na druhou stranu zde ale cítím určitou míru neútulnosti a odosobnění. Stolová úprava hlediště se mi také na první pohled příliš nezdála. Už po chvíli jsem ale přišel na její kouzlo. Diváci se zbytečně netísnili, a také celý velký sál vypadal příjemně zaplněně, i když byl krátce po půl osmé zaplněn jen asi sedmdesáti lidmi. Koncert se schyloval ke startu.

Muzikanti z AG Fleku měli vše nachystáno tak dobře, že jen přišli na pódium, a během pěti vteřin se k nám už rozletěl Vítr Safián - první píseň večera. Zakladatelskou čtveřici Viktorin - Markytán - Táborská - Šobáň doplňovali od začátku nedávní spoluhráči Vlasty Redla - Michael Vašíček a David Velčovský. Úvod koncertu obstaraly bloky písní z alb Dohrála hudba a Waltz. Já si užíval od samého počátku výborný zvuk, který zajišťoval Zbyněk Kříž.

Postupně se nám v roli sólových zpěváků představili všichni tři frontmani a ten čtvrtý vzadu, Pepa Šobáň, si své sólové chvilky vybíral mezi písněmi coby konferenciér. Dohromady pak všichni předváděli ve sborech čtyřhlas, jaký byste museli mezi jinými kapelami dlouho hledat. Nejsilněji se flekovský vícehlas nesl sálem v písni, kterou jsem ani neznal. Na deskách byste ji nenašli, ale vzdáleně mi její styl připomněl Marsyas a její nástrojový doprovod obstarávala jen kytara Ivo Viktorina. To už jsme se v koncertu přenesli ještě dál do historie AG Fleku, kterou kromě zmíněné sborovky připomněly písně z úplně první bezejmenné desky vydané už v roce 1983. Na pódiu přitom zůstala jen původní čtyřčlenná sestava.

Po návratu dvojice Vašíček - Velčovský kapela opustila řazení písní do bloků podle doby vzniku a servírovala divákům (v té době jich už bylo kolem sto dvaceti) výběr z celého repertoáru, který kdy pod hlavičkou AG Flek v éře autorské dvojice Viktorin-Markytán vznikl. Přitom jsem si uvědomil, jak dobře se písně navzájem doplňují do pestré mozaiky. Také jsem ocenil, že neposlouchám jen naživo "okopírované" desky, ale došlo i na úpravy řady aranží. Ty přitom určitě nezněly samoúčelně, ale posouvaly písničky při živém vystoupení ještě o kousek dál a celý koncert získal na rozmanitosti. Určitě by stálo za to, aby z celé současné šňůry vznikla live nahrávka.

Ještě jednu věc bych rád vyzdvihl. Kapela na pódiu výborně fungovala. Klidnému Ivo Viktorinovi, který střídal klávesy s kytarou, dělal protipól temperamentní Karel Markytán, starajícící se o rytmickou kytaru a foukačku. Blanka Táborská si chvíle bez zpěvu krátila na pódiu tancem, u elektrické kytary jakoby nic sypal své nápady Michael Vašíček a roli hlavního showmana, byť ze zadních pozic, spolehlivě plnil David Velčovský, aniž by přitom jen trochu ošidil své party na bicí. Pepa Šobáň propojoval písně mluveným slovem a během nich ukazoval, jak má vypadat pravý basista. Kromě své baskytary se totiž projevil i jako bas hlasový. Všichni přitom fungovali jako jedno těleso - žádný soubor muzikantů, kteří by viděli jen své party.

Poslední blok koncertu se nesl ve znamení sólových desek obou hlavních autorů Vlna za vlnou a Konec sladkostí. Ti si je také navzájem uváděli. Hned po poslední písni bylo jasné, že úplný konec se ještě nenachýlil. Přídavky byly rovnou tři a ještě jednou jsme si během nich v rychlosti proběhli třicetiletou historii AG Fleku. Po Carpe diem z konce let osmdesátých zazněl rock'n'roll, který bych šacoval k samým počátkům kapely (soudím tak podle ceny z úryvku textu "kytaru máš za pět táců, kdys na ní naposled sáh", který měl ukazovat na hodně drahý nástroj). Úplný závěr pak obstarala titulní píseň Viktorinova předloni vydaného CD Vlna za vlnou.

Potlesk diváků si sice žádal ještě o další přídavky, ale došlo už jen na několik děkovaček a koncert byl u konce. Zdá se vám, že se přeci musela během té celé hodiny a půl vyskytnout nějaká chybička nebo hluché místo? Samozřejmě, že občas ucho nějaký ten až podezřele jazzový prvek zachytilo, ale věřte, že pokud máte rádi folkrock a na Novodvorské jste nebyli, tak jste přišli o koncert roku.