FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V půlce koncertu, pochopitelně, nesmí chybět tradiční ukázka "Jak to vypadá, když folkaři blbnou" aneb slavná The Look od Roxette. A jako bonus pak obdržíme i další "blbnoucí" novinku. Pro tu je ovšem potřeba naladit mandolínu. Víťa se chvíli zoufale snaží a pořád to není ono. Najednou se zarazí: "Kolik je vlastně komorní a? 440, že jo? Proč tady mám 450?" užasle kroutí hlavou a urychleně obdrží od kolegů jinou, správně nakalibrovanou ladičku. Teď už bez problémů může zaznít Collinsova Another Day in Paradise.

No, a abychom s překvapeními nekončili, zazní i píseň o klukovi z Pardubic, kterou Víťa zpívá sólově. Za tímto účelem rozesílá zbytek kapely volně do zákulisí. Tam učiní Píďa se Zubříkem význačný objev piána a relativně poklidný koncert dostane nečekaný spád. Začnou si prstíkem cosi vybrnkávat a kapelník není spokojen s jejich pojetím doprovodu k právě předváděné písni. Snaží se je zadržet nejdříve dobrým slovem, které však padá jako hrách na zrcadlo za oponou. Následuje tedy útok fyzický - je nucen obětovat vlastní botasky coby handgranáty. Vedou se jisté spory o tom, zda se v tomto případě jednalo o zbraň mechanickou či chemickou. Nožně obnažen pokouší se umělec dozpívat začaté, avšak není mu dáno. Nejenže proklínané piáno neutichá, navíc boty přilétají zpět. Nedosti na tom, pachatelé se s potutelným úsměvem vyplíží zpoza závěsu a s výkřiky: "Dražba! Kdo dá více? Výborně, je to vaše!" předvedou novou atletickou disciplínu Hod botou do publika. Jedna končí u mé židle a proto ji pohotově schovávám v naději, že se později pokusím výměnou vymámit přátelskou debatu či aspoň panáka. Zdenka Němcová však umí nejen krásně zpívat, ale také vrhat smutné a nešťastné pohledy, nezbývá tedy, než kořist vydat.

Naprosto rozvolněné obecenstvo se jen pomalu dostává zpět do pozorně vnímavé nálady, zvolna vstřebávajíce nevšední intermezzo. Radek Píďa Bartoš nyní má možnost svůj prohřešek napravit. Megahitem Christiana jsme všichni tam, kde máme být - u soustředěného poslouchání krásného hlasu i zpívání oblíbené písně. Další vsuvku se Zubříkovým váhavým losováním vhodné foukací harmoniky provázeným úvahami "V jaké je to tónině?" "Copak já vím?" už raději moc rozebírat nebudu. Vystoupení se najednou protáhne přes dvě hodiny (vidět, že jsou to amatéři, jistý pan právník má zcela přesně spočítáno, aby mu to i s přídavkem vyšlo na hodinu a půl), klasické Memento Mori a poupaťácká Zrcadla definitivně uzavírají tento vskutku netradiční koncert - pochopitelně s vydatnou hlasovou podporou snad všech přítomných. Opravdu, dneska večer nechce se nám domů...