Pod komínem akcelerují

01.09.2001 Pod komínem akcelerují (-šť-)

Festival Folkování pod komínem provází už čtvrtou sezonu za sebou nepřízeň počasí. Dramaturg festivalu a shodou okolností zdejší šéfredaktor se mi svěřil, že i Michal Jupp Konečný zaslal organizátorům mail tohoto znění: "Na Folkování letos nepřijedu, bude strašný počasí, festival totiž děláte v termínu bývalého Svojšického letorostu a to pršelo vždycky." Nutno vysvětlit, proč toto negativum vypichuji hned v úvodu mého článku. Odpověď je jednoduchá: protože dál už budou následovat pouze pozitiva.

Festiválek začal sice s drobným skluzem, ale sálek třeboradické restaurace U Tanase se stále plnil i během produkce první kapely, takže to ani nikomu nevadilo. Tou první kapelou nebyl nikdo jiný, než domácí Magison. Novinkou v kapele, jak magisoňáci vesele prohlásili, byla jejich "nová" členka, a to Mirka Rosendorfová, která týden předtím (v útrobách poděbradské radnice) nahradila jistou Mirku Menšíkovou, která to s kapelou táhla už od jejích začátků. Magison podal stabilní výkon, nezahrál nic nového a to je možná škoda. Nové písně jsem naopak zaslechla po nástupu další kapely, kterou byl hořovický Trapas. No, možná to bylo tím, že jsem doposud neměla možnost slyšet Trapas naživo, ale věřím, že i oni svůj repertoár postupně obměňují. Na Trapasu mě zaujala především preciznost harmonií a dokonalá instrumentální sehranost. V některých písních mi trochu připomněli začátky brněnského Kamelotu, ale opravdu jen vzdáleně. To Hluboké nedorozumění mi zase trochu připomnělo ranné Máky, ale snad to měl být asi i záměr. Každopádně je to moc príma muzika a až se kluci zdokonalí ve zpěvu, bude to super. Ve zpěvu už se ale nemusí zdokonalovat Jeroným Lešner, který vystoupil sice zase s těmi písničkami, které už jsem slyšela snad stokrát, ale který mě opět dokázal zaujmout natolik, že půlhodinka mu na pódiu vyhrazená utekla jako nic. Jeroným byl toto odpoledne také prvním aplaudovaným interpretem a to natolik, že se nakonec už jen uklonil a na pódium si přizval kapelu, v níž nově od srpna tohoto roku působí. Vlastně, jak jsem se pak dozvěděla, byla toto úplná premiéra, kdy v řadách Kvokálu Jeroným zahrál na (zatím vypůjčenou) dvanáctistrunnou kytaru. Výkon Kvokálu to nesnížilo, ba naopak, tak živé a spontánní vystoupení téhle kapely už jsem dlouho nezažila. Po Kvokálech přišli na řadu pražští Jauvajs, skvělá irská muzika, skvělé vokály, prostě pohoda. Následovala první kapela s bicími, liberecké Modré houpačky. Jejich hudbu jsem doposud znala také jen z demonahrávky a docela mě na živo překvapily. Jen image jejich zpěvačky mi přišel na folkovou kapelu až příliš rokerský, ale to je samozřejmě věc názoru.

Po Modrých houpačkách přišla dvojice interpretů, na které jsem se do Třeboradic moc těšila. Totiž Ivo Cicvárek a Žofie Kabelková. O obou písničkářích píšu záměrně najednou, protože jejich dva bloky se prakticky prolnuly v jeden. Začal Ivo se svojí kapelou Oko a k tomu sem tam zazpívala i Žofka a naopak v bloku Žofky, ve kterém ona hrála se svojí Kabelou, zahrál sem tam Ivo na klávesy. Kontinuita i splynutí obou muzikantů mě doslova fascinovalo a Ivovy i Žofiiny písně jsem spolu s ostatními v sále vyslechla doslova se zatajeným dechem. Bylo to opravdu úžasné představení.

To už měl ale program dobrou hodinku skluzu, leč nikomu to nevadilo. Na pódium totiž nastoupila pardubická Poupata a rozjela zábavu ve velkém stylu. Víťa Troníček jako vždy upovídaný, vokály vybroušené a písničky čím dál tím hezčí. Poupata prý letos oslaví deset let své existence a já musím říct, že co do umění, jak naložit s písničkou, je to opravdu vidět. Jo jo, dneska večer nechce se mi domů, zněl mi ještě dlouho po koncertu v uších slogan Troníčkovy písně. Ale to nebyla poslední dnešní kapela, na kterou jsem se těšila. Od kamarádky Hanky jsem měla dlouhou dobu vypůjčenou kazetu skupiny A hosté, jejíž někdejší frontman Mirek Ošanec je také oporou skupiny P.O.L., tedy té, která na pódiu vytřídala právě Poupata. P.O.L. jsem také ještě nikdy na živo neslyšela a musím říct, že toho opravdu lituji. I když za Mirku Savčukovou (toho času mámu jednodenního klučíka) zde "zaskakovala" Hanka Skřivánková z Jarretu, bylo vystoupení P.O.L naprosto profesionální a připomnělo mi nádhernou atmosféru Marsyas a dalších kapel let osmdesátých tak, jak ji znám z živých nahrávek koncertů a vyprávění mé maminky. I v sále byla znát v tu chvíli taková ta zvláštní atmosféra sepjetí publika s muzikanty a myslím, že to bylo také tím, že Mirek Ošanec spolu s Tomášem Hrubým nádherně celý festival už od začátku uváděl. Publikum už ho za tu chvíli prostě považovalo za "svého", a tak i vystoupení P.O.L. se neslo v obrovské pohodě. A ve stejném rozpoložení, jako P.O.L. z pódia odcházeli, se na něj vyhoupla šestice kluků říkajících si Načas. Jo, čtete správně - šestice. Od srpna totiž hraje s klukama na stálo bubeník Jirka a musím říct, že muzika Načasu tím získala neuvěřitelný šmrnc. Nejvíc je to asi znát v jejich rokenrolech, při kterých jsem teď měla opravdu chuť vyskočit na parket a prostě jen tak tancovat. Nebyla jsem sama, kdo dostal takový nápad a při libereckém Jarretu, který následoval, už se v sále vlnilo hned několik dvojic. Jarret je podle mě prostě jednička na českém folkovém nebi a v Třeboradicích se to ukázalo opět. Skvělé harmonie, neuvěřitelná souhra všech muzikantů a přímočarý a sebejistý projev Hanky Skřivánkové udělal s diváky divy. Dokonce i převzaté skladby Suzane Vega nebo Alanis Morisette se mi zdály v podání jarretu ještě lepší než v originále. Neuvěřitelný. Stejně tak, jako je neuvěřitelný vývoj posledního dnešního účinkujícího, táborské skupiny Telegraf. Myslím, že zvukař Pája Jindrák měl asi plné ruce práce, aby zkrotil tuhle folkrockovou bandu malém třeboradickém sále alespoň do mezí poslouchatelnosti. Masáž obrovské hromady decibelů však i přesto byla něčím víc, než pouhým hlukem. Obrovská energie, která se v muzikantech z Telegrafu skrývá, se asi čas od času potřebuje uvolnit a prostě si jen tak šumět krajinou.

Inu, mám-li to celé nějak shrnout, měla bych napsat, že navzdory počasí se festiválek podařil, pořadatelům se organizačně dařilo (až na časový skluz, který se nakonec vyšplhal na hodinu a půl), bylo co pít i jíst, prostě pohoda. Ono, když se podíváte na ředitele celé akce - Luďu Žofáka, tak vás jiné slovo, než "pohoda" ani nenapadne. Tak přijďte příští rok taky, uvidíte, že to bude zase príma.

13.00-13.40 MAGISON Praha
13.40-14.20 TRAPAS Hořovice
14.20-15.00 HLUBOKÉ NEDOROZUMĚNÍ Praha
15.00-15.45 KVOKÁL Praha
15.45-16.15 JERONÝM LEŠNER Praha
16.15-16.45 JAUVAJS Praha
16.45-17.30 MODRÝ HOUPAČKY Liberec
17.30-18.00 IVO CICVÁREK & OKO Brno
18.00-18.30 ŽOFIE KABELKOVÁ Jihlava
18.30-19.15 POUPATA Pardubice
19.15-20.00 P.O.L. Liberec
20.00-20.45 NAČAS Praha
20.45-21.30 JARRET Liberec
21.30-22.15 TELEGRAF Tábor