FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Písňový repertoár Vysockého v originále, pokud posluchač nemá výborné znalosti hovorové ruštiny, je polovičním zážitkem. Na Vysockého písňové tvorbě jsou nejcennější právě texty zpívané Vysockým, jeho chraplavým hlasem místy připomínajícím křik. Je velmi těžké překládat Vysockého texty do zpívatelné podoby. V článku Evy Malenové  Vladimír Vysockij nepije sám srovnává autorka dva překlady písně Dialog u televize. Kniha Vladimír Vysockij nepije sám je sbírkou překladů Vysockého písňových textů od Milana Dvořáka. Překladatelka Jana Moravcová, na rozdíl od Milana Dvořáka, používá méně hovorový jazyk než Dvořák. Přesto, že tento překlad smysl písně rovněž velmi dobře vystihuje, atmosféru lépe vystihuje překlad Milana Dvořáka. O této myšlence jsem se v Caféidoscopu ten pondělní večer přesvědčil mnohokrát.

Román o holkách je název jediné Vysockého prózy, či spíše torza a črt ze života lidí na okraji společnosti. Prózu přeložil Milan Dvořák a vyšla zatím pouze v časopisu Sovětská literatura. Podobně jako v pořadu o Novelle Matvejevové, kde Věra Slunéčková četla z jejího deníku mezi písněmi, byl Román o holkách rovněž použit jako spojovací text. Věrka Slunéčková četla, či spíše velmi dobře hrála, úryvky ze života dívky Tamary, která z potvory dozraje v docela jinou ženu. Tamara, ale i většina písní toho večera, patří v ruštině do žánru nazvaného "blatnyje pjesni". Příkladem takové písně je i známá No tak vidíš, Máňo, jejíž melodie je ruská a slova napsal Géza Včelička. S tímto žánrem jsem se setkal v osmdesátých letech minulého století při poslechu desky nazpívané v Paříži zde žijící Dinou Verni. Jednalo se především o písně vzniklé ve stalinských táborech. U písní Vysockého jde o autorskou hudební a textovou tvorbu, kde hlavní roli hrají dobří rváči, zlodějíčci, práskači, fízlové, vězení a lágry.

Sovětský svaz byl léta líčen jako země, kde kriminalita odumírá, protože v době, kdy bude zdarma chleba, nebude zločin. Bída, milióny bezprizorných dětí po obou válkách daly naopak kriminalitě netušený růst. Vysockého "blatnyje pjesni" působí silně autobiografickým dojmem, ale stejně jako u jeho válečných písní jde o zdání, či spíše o dokonalou znalost prostředí, psychiky a jazyka. Jak řekl Milan Dvořák úvodem, jde o prostředí moskevských dvorů padesátých až sedmdesátých let minulého století, plných lehkých holek a těžkých frajerů. Vysockij ten večer zpíval ústy a slovy Milana Dvořáka o nebožtíkovi, který už nemá bytový problém, o Ljošovi, co to má za sebou, o provazu odsouzence k smrti. Milan spolu s Věrkou zpívali společně o trápení strašidel, zněly úvahy o tom, že kapitána Cooka snědli domorodci proto, že se chtěli najíst a nezeptali se ho na občanský průkaz. Zněl i známý Dialog u televize, vynikající parodie na dialog ženy a muže alkoholika u televize, známá v podání Jarka Nohavici. Zněla píseň o útěku z tábora, o touze po rajských jablkách jako symbolu svobody,  nebo píseň o tom, kdo bude platit za básníka s úvahami o věku, kdy Jesenin byl zavražděn s legendou o sebevraždě ve 26 létech, o Kristu a jeho 33 letech, o smrti Puškina, Majakovského i Rimbauda. O těch, kteří umřeli později se zpravidla už tolik neví.

Milan Dvořák přednesl vynikajícím způsobem Vysockého báseň Můj Hamlet a zněla známá píseň, připíjející v závěru na to, ať se všechny lágry v Rusku zrušej, ať se všechna vězení zboří. Zněla píseň za písní, všechny v nezaměnitelné interpretaci překladatele Milana Dvořáka. Večer plynul a dozněla poslední píseň a skončil i Román o holkách.

Nikdo nechtěl domů, a tak jako přídavek zněla Okudžavova Stará Gruzínská píseň.

Potěšitelné je, že 15. května 2007 se můžeme znovu sejít v Caféidoscopu na pořadu věnovanému méně známému písničkáři Alexandru Galičovi, tentokrát pouze s Milanem Dvořákem.