Po koncertu se zákulisí Kocouří scény změnilo v akční výprodej starých zásob, zejména triček, se symboly festivalu. Protože nabídka nezahrnovala modely pro osoby vyššího vzrůstu s vyzrálým objemem pasu, ušetřil jsem.

Zámecké nádvoří ten večer zahajovala zkratka P+L. Pod ní se ukrývali dva otcové zakladatelé jihočeské kapely Nezmaři, pánové Pavel Zajíc a Luboš Hrdlička. Dvojici oněch pánů středního věku pěvecky doplnila Ája (tak byla představena). Áju jsem viděl loňského roku ve sklepním baru, kde s Pavlem Zajícem dojednávala u šampaňského patrně podmínky smlouvy. Trojici to krásně hrálo a zpívalo, ať zněly písně Luboše Hrdličky či převzatý repertoár, například Sound of Silence od Paula Simona s textem Luboše Hrdličky. Kdyby Luboš Hrdlička nenapsal nic jiného než Písek, i tak by se dostal do folkového skladatelského nebe. Jenže Luboš toho napsal moc a jistě ještě mnoho napíše.

Pražská kapela Devítka se mi právě o loňských Vánočních prázdninách v Telči představila v novém složení, tedy s Petrem Havrdou. I přes hezké a nostalgické vzpomínky na bráchy Hofricherovy konstatuji, že nová tvář kapely s Petrem na elektrickou kytaru a dobro se mi líbí. Z výkonu kapely je cítit krom tradiční manželské lásky mezi Honzou Brožem a Jindřiškou, že tento pár poutá k Petrovi nejen profesionalita, ale i přátelství. Myslím, že tento faktor je nezanedbatelný, byť například pánové Šlitr a Suchý chodili po představení každý jinam.To je ale ona pověstná výjimka potvrzující pravidlo. Je rozdíl mezi chůzí do kapely jako o fabriky, tedy po zahoukání "sirény" padla, a atmosférou, která je cítit na jevišti. My diváci to totiž velmi dobře poznáme, zejména, když se v kapele takzvaně "něco děje". Ten večer Devítka potvrdila, že jí rozumějí nejen její Pražané z fanklubu, ale i publikum na zámku, tento večer velmi početné. Honza Brož poděkoval Telči svou skladbou Sklenka šampaňského z Telče a imaginárně všem připil.

Lidé přišli nejen na Devítku, ale především na Hradišťan. Málokdo si uvědomí, že tato kapela vznikla jako jeden z četných folklorních souborů již v roce 1950. U jejího zrodu stál kapelník Václav Staněk, který již mezi námi bohužel není. V roce 1978 začal soubor transformovat do jiné podoby dnešní kapelník - primáš Jiří Pavlica. Hradišťan už celá léta milují i lidé, kteří se nenarodili na Moravě s houslemi v kolébce. Je tomu tak i díky tomu, že repertoár kapely je mnohovrstevný, od klasického folklóru u cimbálu až po staroslověnské chorály či zhudebněné verše, zejména verše jednoho z knížat české (měl bych napsat moravské) poezie Jana Skácela. Hradišťan se stále omlazuje. Poslední "akvizicí" je sympatický druhý houslista Michal Krystýnek. Projev kapely pak umocňuje krásný zpěv Alice Holubové, zcela naplňující mé představy o čistě znějícím moravském dívčím hlase. Letos kromě tradičně žádané Modlitby za vodu (během vystoupení opakovaně pršelo) Hradišťan dostal publikum novinkou názvem Odpověď filozofa Konstantina ve staroslověnštině. Dostalo se i na stálé mrazení v zádech při Požárech ze čtyř stran.

Nocturno Jana Matěje Raka s názvem Ježkovy Vwoči. Pořad věnovaný vyznání tvorbě Jaroslava Ježka, jehož sté výročí narození vzpomeneme 21. září, jsem viděl zatím jen v ukázkách. Jaroslav Ježek je podle mého názoru jeden z dosud nedoceněných géniů tohoto národa. Vždy přemýšlím o tom, jakým zázrakem se stalo, že takzvaná První republika dala světu tolik vpravdě geniálních lidí. První republika navazovala vzdělaností, systémem školství a kulturou na "prohnilé" Rakousko - Uhersko. Kulturní kontinuita je základem tvorby něčeho nového. Pokud dojde k zašlapání kultury, ať totalitní mocí nebo mocí peněz, je to zlé. Matěj řekl, že dílo Jaroslava Ježka vyšlo v tištěné podobě naposledy v roce 1956(!) Tak nějak nejsem zvědav, jak se tento stát vypořádá se stým výročím Ježkova narození. Jenže Matěj se s ním vypořádal skvěle. Použil klavírní podobu skladeb a tu převedl do kytarové podoby a svými zázračnými prsty mi připravil báječný večer. Celek doprovodil vtipným a zasvěceným průvodním slovem. Na závěr jsem si uvědomil, že hudebnímu velikánu, který 1. ledna 1942 v USA zemřel, bylo pouhých 35 let.

Jenže pondělní večer nekončil nocturnem, protože do úterních ranních hodin hrály pod podloubím "spojené orchestry" Nestíháme a Jauvajs. Kdo by v takové noci šel spát?