Svet je mystérium

01.08.2006 Svet je mystérium (Tomáš Pohl)

(První reportáž z festivalu Prázdniny v Telči)

Kdysi mě ve škole učili, že filozof Hegel vymyslel jako jeden ze zákonů dialektiky i zákon jednoty a boje protikladů. Ne, že bych se ve svém životě tímto zákonem vědomě řídil, zejména když nyní je na prvním místě neustálý pohled na tachometr, ale v pátek odpoledne 28. července 2006 jsem si na ony protiklady vzpomněl. Není to tak dávno, když jsem v Telči na náměstí odhazoval sníh z karosérie auta v pevném přesvědčení, že je moje a nekonám nevědomky dobrý skutek. Uplynulo pár měsíců a kdybych se řídil radou, že klimatizace v autě má udržovat teplotu jen o pět stupňů nižší než je okolní teplota, byl by protiklad chladu a horka dokonalý.

Jenže kromě dlouho trvajícího horka začal tento den i 24. ročník festivalu Prázdniny v Telči. Skončilo období těšení a začalo období radování se. Jako vždy jsem, krom milých nájemců bistra vedle radnice. potkal po pár krocích po náměstí i Milana Medvěda Koláře, který si tohle všechno téměř před čtvrtstoletím vymyslel. Každý rok mám při setkání s Milanem pocit, že jsme se viděli nedávno. Jen ti jeho tři velcí kluci a mé dvě velké holky nějak rychle stárnou. Před nedávnem mě kdosi varoval, že celé náměstí Zachariáše z Hradce je rozkopané. Patrně byl, na rozdíl od Štěchovic, poklad objeven, protože náměstí je jako nové. Cestu k zámku tradičně lemují stánky. Jako vždy, na jedné straně slouží žaludku, na straně druhé mile

foto: Tomáš Pohl ©

Sergent Pépere na zámku v Telči

foto: Tomáš Pohl ©
nutí koupit si něco hezkého na památku. Tedy v podstatě nic nového, jen u stánku se sluníčky a lucernami se prodávající personál oproti loňsku poněkud rozrostl. Kasandře (já ji pod jiným jménem vlastně neznám, a to jej svatbou jistě změnila) se před šesti měsíci narodila dcera Berenika.Takže Anička Linhartová, kterou jsem před loni nosil v náručí, má mladší soupeřku.

Ale nechme telčských reálií a soustřeďme se na první festivalový večer.

Loňský ročník byl věnován Africe, ale tento světadíl byl v podstatě simulován domácími zdroji. Domorodci byli představováni načerněnými pořadateli a náčelníky, kromě Medvěda hráli starosta Telče a jihlavský hejtman.

Jenže letos nejenže pořadatelé ušetřili za černidlo, ale podařilo se splnit přání loňského léta ve znamení Afriky. Dobrá věc se podařila zejména díky Mildovi Vokáčovi, kapelníkovi souboru Jen tak tak. U brány mě totiž zdravil jakýsi mexický gentleman v sombreru s černými brýlemi doprovázený hezkou slečnou. Po chvíli jsem pochopil, že to je jen jedna z podob ředitele gymnázia v Jindřichově Hradci Mildy Vokáče a ta hezká slečna byla zpěvačka Nela Mládková z kapely vedené panem ředitelem.

Prvním účinkujícím byla skupina třinácti mladých lidí tmavé pleti, jimž se v některých zemích doporučuje říkat Afroameričané. Jenže ti vysocí štíhlí muži a černé krásky žijí v africké republice Zimbabwe ve městě Bulawayo. Víc zeměpisných informací nesdělím, protože jsem tuhle zem ještě nenavštívil. Tihle temperamentní zpěváci, tanečníci a hráči na perkuse made in Africa studují uměleckou školu Inkululeko Yabatsha School of Arts.

Bez mikrofonu, reprobeden a bez jediného drátu dokázala tahle parta, že muzika a tanec mají v podstatě jen jeden jazyk. V anglicky zpívané písni sdělili: "We are only African friends", v jiné přidali do refrénu české "Na zdraví" a ťukali si vínem, při jiné si zpěvák občas přihnul piva jednoho diváka a zazněla i píseň Kumbaya, kterou nám česky možná v přídavku zazpívá v neděli Spirituál kvintet. Na závěr se k tanci přidaly i dívky z publika a "černá hodinka" utekla jako voda. Zapomněl jsem ovšem říci, že soubor ze Zimbabwe zpíval a tančil v zámecké zahradě. Druhý účinkující napochodoval na zámecké nádvoří, které bylo jako vždy vzorně ozvučeno Honzou Friedlem a Jardou Krupičkou.

V programu byl účinkující označen jako Sergent Pépere z Francie. Při zvukovce se na jevišti pohybovalo celkem nenápadně sedm mužů připravujících bicí, perkuse, trombon, akordeon, saxofon a suzafon. Jenže při zahájení pochodovalo sedm okostýmovaných muzikantů. Jejich kostýmy, či spíše kroje, si netroufám jako neznalec národopisu přesně nazvat. Harmonikář v řecké sukénce, saxofonista v rajtkách s frygickou čapkou a širokých kalhotách, zkrátka každý jinak a možná i každý den jinak. Při nástupu a zvuku kapely jsem velmi vzdáleně slyšel nástup kapely Traband, ale při prvních tónech na pódiu jsem na zdánlivou podobnost zapomněl. Kromě toho, že na jevišti hrálo sedm perfektních muzikantů, konala se zábava nejen v hledišti, ale i na jevišti. Zejména gesta a grimasy akordeonisty Nestora Pizzaiola i jeho pohybové kreace stálo zato pozorovat. Většina skladeb byla instrumentálních, chvíli znějících jako balkánská dechovka, chvíli jako blues, cikánské melodie, posléze jako orientální hudba. V občasném zpěvu zaznělo blues i Nestorův ječák hodný Iana Gillana. Došlo i na kontakt s publikem, kdy perkusista směsí angličtiny a francouzštiny vyzval publikum ke klidu, protože Mistr Nestor provede mystický pokus. Nestor pak přivedl na pódium dívku Michaelu (výběr byl velmi dobrý), té připjal na prsa akordeon, objal ji a začal s ní tančit a současně hrát. Efekt téměř tak dokonalý jako hraní na kytaru umístěnou na zádech, což dokáže jeden kapelník jedné nejmenované brněnské kapely a vedle něj i jeden z dřívějších vítězů Folkového kvítku. Michaela byla odměněna třem typickými francouzskými polibky na tvář ode všech členů kapely.

Publikum nechtělo těch sedm báječných klaunů a muzikantů pustit z jeviště. Kapela se seřadila a odcházela spolu se svými právě vzniknuvšími fanynkami a fandy, ale druhým vchodem se vrátila, aby nechala zaznít hudbu znějící jako hudba bretaňských Keltů, chvíli jako balkánské melodie.

Na závěr večera se publikum znovu přesulo do zahrady, kde zvukař kocouří scény a současně i zvukař Vánočních prázdnin v Telči Luboš Novotný zvučil divadlo jednoho herce.

Jediným hercem byl Jakub Škrdla z Horáckého divadla v Jihlavě i Divadla T.E.J.P. Jakub strhujícím způsobem zahrál svou hru Mystérium svět. Nepřetržitý proud slov se v podstatě zamýšlel nad absurditou našeho světa, který viděl první americký kosmonaut jako jeden velký cirkus, když se na něj podíval z Měsíce v roce 1969.

A tak hezky proběhl i skončil první den festivalu.

Sobota 29.7. byla v očekávání deště. Ráno tomu ale ještě nic nenasvědčovalo. Předlážděné náměstí bylo stejně jako loni ve znamení trhu. Kdo dal dvacet korun u brány, ten se mohl procházet mezi stánky obsazenými převážně českými trhovci, kteří však v nabídce většinou naprosto zbytečného zboží konkurovali vietnamské menšině ovládající textilní zboží. Trh však

foto: Tomáš Pohl ©

Léty prověřená kvalita, Javory

foto: Tomáš Pohl ©
neznamená jen obchod, ale i zábavu. Proto od rána, jen kousek od morového sloupu, mocně hrála a zpívala skupina pravých indiánů. Tato hudba mě počátkem devadesátých let provázela v centru Prahy. Tentokrát byli umělci pomalováni válečnými barvami a jeden měl na hlavě dokonce péřovou čelenku značící počty zabitých nepřátel.

V sedmnáct hodin měla začít Kocouří scéna vystoupením pražské kapely My3.avi. Jenže po čtvrté začalo pršet a na pódiu oznamovali zpěváci místní dechové kapely, že na břehu Blanice leží Maletice. Desítky jejich"fans" byly ukryty v podloubí a pobrukovaly refrény. Před pátou dechovka dozněla a přestalo pršet. Těsně po páté jsem se už zdravil s Honzou Špalkem a s dalšími čtyřmi členy kapely. Pětice využila baldachýnu, chránícího předtím dechovku, a se značným zpožděním po nazvučení Lubošem Novotným začala hrát. Nějak dlouho jsem se s touto pěticí míjel. Dozvěděl jsem se, že na Zahradě neobsadili jedno z čelných míst, ale nebyl jsem tam a slova jsou proto asi zbytečná. Kapela ale o přízeň diváků bojovat nemusela. Po každé skladbě následoval potlesk, ale horší to bylo s deštěm, který sílil. Publikum se, až na dva odvážlivce, rozdělilo do podloubí na obou stranách náměstí, takže děkování bylo dost obtížné. Slyšel jsem dost známých písní, ale i ty, které byly pro mě nové. Je potěšitelné, že kapela na sobě pracuje. Na přídavek nedošlo, protože mu zabránil sílící déšť.

Na zámku došlo ten večer ke spojení dvou, dá se říci, kongeniálních souborů. Krom toho, že jihlavská Honzíkova cesta předvedla, co diváky očekává na prvním nocturnu, jako první vystoupili dva andělé. Dvojice neměla křídla, ale Anděla Akademie populární hudby za nejlepší nahrávku v oblasti world music za rok 2005 s názvem Písňobraní. Dvojice Jiří Plocek (kdysi Poutníci či Teagras) se v roce 2003 spojil s poslední zpěvačkou Teagrasu, Jitkou Šuranskou a duo vystupující i po názvem Hudecká úderka bylo na světě. Jitka Šuranská je krásná dívka, krásně se usmívá, krásně zpívá a krásně hraje na housle. Jiří Plocek střídal housle s mandolínou, když vzpomínal na Teagras. Jak řekl Jiří Plocek, dvojice se vrací ke kořenům lidové písně, kdy moravští hudci hráli ještě bez cimbálu. Ten večer nezněly jen moravské motivy, ale i rumunské (Valaši mají svůj původ v dnešním Rumunsku), ale i keltská nota v moravském podání. Hudba a zpěv plyne při vystoupení této dvojice jako čistá voda deroucí se na svět kamením a pak volně plyne mezi travnatými břehy. Takoví lidé nám krásnou formou zachovávají dědictví předků navzdory veškeré globalizaci. Je dobře, že takoví lidé žijí.

Na aplaudovanou dvojici navázala pětice již dlouho nesoucí jméno Javory. Vedle sourozenecké dvojice Hany a Petra Ulrychových a manželské dvojice Katky a Dalibora Štruncových pětici doplnila basová kytara Martina Aramuse. Jako šestý se při jedné písni přidal štěkotem Katčin a Daliborův kokršpaněl Balík, ale při druhém pokusu byl za nevhodné chování vyveden z nádvoří. Javory jsou z kapel, které dlouhodobě oslovují široké spektrum posluchačů. Jen jsem si říkal, jaká by to byla škoda, kdyby děti operního sólisty z Brna šly jinou cestou, Hanka cestou operního zpěvu a Petr budující kariéru leteckého inženýra. Jak je někdy dobré udělat rodičům něco navzdory. A tak díky této dávně "vzpouře" zněly opět klenoty jako Zvon, Až jednou červánky a další tituly z nesčetné diskografie této kapely. Kdybych byl redaktorem ženského časopisu, tak napíši, že to paní Haně Ulrychové moc slušelo.

Posledním vystoupením v prostorách známých z Vánočních prázdnin v Telči byl koncert jihlavské kapely Honzíkova cesta. Převážnou část repertoáru kapely dává dohromady kapelník,kytarista, zpěvák, skladatel a textař Honza Fous. Na flétnu hraje a zpívá Jana Havlová (pozor, je jen jmenovkyní členky kapely OKO) a na basovou kytaru hraje Béďa Němeček. Vedle romských textů i starého hebrejského textu zní i zhudebněné verše Egona Bondyho nebo Františka Gellnera. Naposledy jsem viděl a slyšel Honzíkovu cestu na bohnickém předkole Zahrady. Je velmi těžké vybírat po pouhých třech písních postupujícího, zejména vybírá - li jen jeden člověk. Vystoupení Honzíkovy cesty na nocturnu mě přesvědčilo krom jiného o dobrých pěveckých kvalitách Jany Havlové. Jana zpívá s nadhledem, s citem pro příběh písně. Má rozmanitý repertoár od obtížné staré hebrejské písně až po blues. Ale jen u jejího zpěvu nezůstalo, protože si přizvala jako hosta Žofii Kabelkovou, krajanku z Jihlavy. Obě dívky vypadají tak trochu jako sestry a Žofii doprovod kapely i druhý hlas Jany Havlové svědčily. Myslím, že Žofii sluší zpívání s kapelou a to nejen v rámci projektu Panoptika. Druhá dívka s kytarou, u níž mám stejné přesvědčení, je Tereza Terčová, kterou letos bohužel v Telči neuslyšíme ani neuvidíme.

Takže takhle hezky skončil druhý den festivalu a musíme doufat, že déšť přijde sice v míře nikoliv nepatrné, ale nikoliv v míře hudebně destruktivní.

Sdílet na...

| Více...

< Předchozí		Další >

Komentáře pro tento článek

Jméno:

Email:

Název:

Naše hlavní město

antispamová kontrola

UBBKód:

Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

Luboš Stranďa Stráník - Re: Svět je mystérium

|213.29.12.xxx |01.08.2006 07:45:00

Ahoj Tome
Sedím doma, auto jsem odevzdal opravárum, cekám na víkend, už se teším, jedeme hrát do Srní v Kašperkách a do Vsetína , Verunka je na chate s vnouckem, pojedu za nima na kole. Stýská se mi po krásný pohode v Telci a do toho všeho ty se svým clánkem. Budu muset asi ven s Bobíškem, nejspíš nekam do lesa. Pozdravuj Wimrovi v galérii, Aleše u zmrzky, Medveda na zámku, Helenku ve stánku, Vokáce a jeho partu a vubec užij si to sakra

Odpovědět