| 16.05.2005 Skvelý Mark Knopfler v Praze hlavne vzpomínal (zkf) |
 |
| Reportáže | |||||||||||||||||||||
|
Ve čtvrtek 5. 5. vystoupil v T-mobile aréně 55letý Mark Knopfler, který byl od roku 1977 doslova duší britské skupiny Dire Straits. Jeden z nejpozoruhodnějších kytaristů světa přijel koncertovat do Prahy teprve podruhé. Před devíti lety však zaplnil Palác kultury hned ve dvou dnech za sebou. Zatímco v roce 1996 byl na počátku své sólové dráhy, letošní Shangri-La tour po pěti kontinentech absolvuje u příležitosti vydání již čtvrtého samostatného alba, které pojmenoval podle místa natáčení. Znalci v solidně plné hale krátce po osmé hodině zbystřili pozornost, když se z reproduktorů začaly linout tóny pocházející ze sólového alba Richarda Benneta. Ten na kytaru dlouhou dobu doprovázel Neila Diamonda, ale teď již přes deset let spolupracuje právě s Markem Knopflerem. Po tomto krátkém upozornění hala potemněla, pódium se zaplnilo muzikanty a vystoupení začalo dynamickou skladbou Why aye man, která by klidně mohla zůstat otevíracím číslem již na věky. Bennet se zde hned místo kytary prezentoval s buzuki. Nesmírně povedený úvodní kus také připomněl turné, které musel Mark Knopfler před dvěma roky zrušit kvůli motocyklové nehodě. Why aye man otevírá tehdy čerstvé album Ragpicker's dream, které měl přijet autor propagovat i do Prahy. Na druhém místě zní na koncertech od dob Dire Straits píseň, kterou se nás budou snažit ladit rádia na veselejší notu asi ještě mnoho let. Walk of life ovšem hodně stárne se svým autorem, až to pohříchu vypadá, že jí Knopfler hraje z nějakého "musu"
Výsledkem je značně slábnoucí tempo a tu více tu méně povedené kytarové hrátky v závěru písně. Její podoba ovšem asi měla korespondovat s tím, že začátek koncertu byl jinak věnován prvnímu pohledu na sólovou dráhu. V závěsu totiž následovaly hned dva kousky z vydařeného alba Sailing to Philadelphia z roku 2000. Při začátku What it is jsem poprvé a naposledy během koncertu nevěřil svým uším, jaký zvuk se to na mě řítí z reproduktorů, ale závěrečná pasáž již byla naštěstí v pořádku. Titulní píseň zmiňovaného úspěšného alba pak byla první zářící perlou tohoto živého vystoupení. Svojí čistotou snad prodchnula vše vůkol.
Poté přišel čas vzpomínání. Matt Rollings kouzlil za klavírem, Guy Fletcher (na různých projektech Knopflera se podílí už přes dvacet let) se připojil s klávesami, ale až Mark Knopfler dal prvními tóny na nejproslavenější ze svých mnoha nástrojů rozhřešení. National steel guitar začala díky jeho prstům vyprávět příběh, který na přelomu 70. a 80. let konečně přesvědčil i punkem poblázněné Brity. Dire Straits se stali totiž na počátku své dráhy obětí často fungujícího pravidla, že doma není nikdo prorokem a ve své zemi definitivně prorazili až díky třetímu albu, na němž se mezi jinými skvěl klenot jménem Romeo and Juliet. Nestárnoucí motiv zafungoval i nyní Praze, stejně jako vůbec první velký hit skupiny. Sultans of swing zazněla ve velmi svěží příjemné verzi v mnohém věrně zrcadlící svoji dávnou prezentaci. Nastal čas zvolnění, který Mark Knopfler předznamenal představením kapely. Danny Cummings vypomáhal s perkusemi Dire Straits na sklonku jejích existence a tentokrát nahradil za bicími pro evropskou část turné Chada Cromwella (bicí na posledním albu). Basovými linkami podporuje Knopflera na jeho sólové dráze Glenn Worf (spolupracoval též s K. Richardsem, T. Jonesem, R. Charlesem, D. Parton...). Na pódium se nezvykle do popředí nasunula menší soustava bicích, v rukou M. Rollingse se pro změnu objevil akordeon a zaznít mohla Done with Bonaparte z alba Golden heart z roku 1996. Již sedící Mark Knopfler nás dobrácky pozdravil hrnkem čaje a pouze za doprovodu bicích a skvělého kontrabasu představil první skladbu z čerstvého alba Shangri -La. V houpavé Song for Sonny Liston se v dlouhém textu věnoval boxerskému šampiónu počátku 60. let. Před další písní si přiťuknul čajem s přisednuvším si R. Bennettem a charakteristickým způsobem jsme byli seznámeni s Knopflerovým idolem útlého mládí v další novince Donegan's gone. Nejvíce pak zvolnil ve druhém návratu k prvnímu sólovému albu, když zvolil Rüdiger. Po lovci autogramů ovšem přišla řada na Raye Kroce. Situace na jevišti se vrátila do původní podoby a uši najednou velice obtížně stíhaly pojímat vlnu, která se hrnula s v pořadí třetí novinkou Boom like that. Jako by na nás měly začít pršet hamburgery jeden za druhým. Bylo to správné probuzení před následujícími opusy. Speedway at Nazareth svou dlouhou závěrečnou jízdou skvěle připravila půdu pro následující kus, ale zároveň hodně řekla i sama za sebe. Dlouhé táhlé chvění, znovu blýskavá National steel v centru pódia a hlavně první její tóny nenechaly nikoho na pochybách, co přijde dál. Telegraph road u nás díky Robertu Křesťanovi (ale také přes uličku kousek od nás sedícím Mirku Hulánovi a Pavlu Malinovi) vskutku představovat netřeba, ale zde to přeci jen bylo něco jiného. Dlouhá kytarová sóla, hraná již zase na jiný nástroj, z ní dělají skladbu jaksi syrovějšího charakteru. Byl to pokus o závěr hodný mistra, ale rozhodně nemohl být myšlen vážně. Pódium zůstalo potemnělé poměrně dlouho a plížily se po něm různé pomocné siluety, ale dočkat jsme se museli. Přídavky jasně odhalily, o čem dalším kromě nového alba toto turné je. Titulní skladba proslulého alba Brothers in arms příjemně pohladila na duši, aniž by nějak zvlášť byla pociťována absence jejího delšího úvodu. Money for nothing ve své době stejně dobře proslavila MTV i Dire Straits a zafungovala divoce i tentokrát přes trošku zvláštní nástrojové obsazení s jedinou kytarou. Další poradu muzikanti uskutečnili přímo na pódiu v hloučku, ze kterého v jistém okamžiku vystřelila vzhůru Knopflerova ruka se dvěma zdviženými prsty ve tvaru "V." Třetím přídavkem se stala v nesmírné pohodě provedená So far away, při níž tryskalo nadšení z hraní na pódiu proudem. Po deseti dnech a čtyřech chudších koncertech se Praha ovšem stala prvním místem, kde zazněl i čtvrtý přídavek. Za muzikanty se rozesely světelné hvězdičky a cesta k vytouženému místu byla otevřená. Our Shangri-La je titulní písní posledního alba, kterou ovšem Knopfler během turné šetří jako vzácným kořením pro vybrané příležitosti. Guy Fletcher ve svém internetovém diáři její nečekané zařazení pro tento večer odůvodnil jako dar pro někoho z publika k narozeninám. Já jsem slyšel během klidnější části koncertu spíše jiné osamocené zvláštní výkřiky, ale vzhledem k počtu přítomných diváků tam někdo narozeniny mít mohl. Rozhodně to byl jasný důkaz toho, že se skupina dostala z útlumu, který ji postihnul při předchozích vystoupeních. Světla v hale se pak rozsvítila příliš rychle. Nemálo bylo těch, kteří ještě museli alespoň chvíli posedět a začít v klidu vstřebávat, čeho to vlastně byli svědky. Koncert rozechvěl jistě mnoho strun najednou. I jeho zvuk byl hodný zapamatování až na občasné dozvuky přesně šlapajících bicích D. Cummingse. Výběr písní by si mohl z jistých stran vysloužit mnoho kritiky. Pro standardní postavení některých kusů z hlediska jejich řazení, pro malý počet novinek z propagovaného alba, pro nulovou reflexi Knopflerova úspěšného působení v oblasti filmové hudby a vůbec. Podobné úvahy ovšem jen potvrzují sílu autorova repertoáru a Mark Knopfler dokázal přesvědčit, že tentokrát to mělo být právě tak, jak to bylo. Z turné na podporu nové desky se tedy nakonec spíše vyklubala připomínka dvacet let starého fenomenálního úspěchu, který Dire Straits zaznamenali v podobě jednoho z celosvětově nejprodávanějších alb historie. Brothers in arms tehdy zdobila na obalu National steel guitar mířící do oblak. A nám ve čtvrtek po skoro dvou a čtvrt hodině nezbylo, než si přát, aby se k nám vrátila se svým majitelem pokud možno dříve než za dalších devět let. Praha byla letos prvním místem, kde se skupina usídlila na delší dobu, aby odtud mohla hvězdicovitě vyjíždět jinam, tak snad máme naději. Skupina fungovala jako celek, všichni muzikanti ovládali instrumenty vskutku způsobem hodným zaznamenání. Otázka nového koncertního nosiče však zatím zodpovězena nebyla. Koncert v Praze potvrdil a zároveň v tom nejlepším smyslu slova narušil pověst o autorovi, který od melodického rocku přes velké opusy a úspěchy směřuje postupně čím dál více k hudebnímu minimalismu. Mark Knopfler předvedl mnoho ze svého ojediněle dokonalého prstového způsobu hry na kytaru. Neztrácí textařskou invenci a v T-mobile aréně dokonce bylo jeho vypravěčskému způsobu zpěvu v drtivé většině koncertu i dobře rozumět. Mark Knopfler ví, co to znamená splněný sen (viz. třeba album Neck and neck s Ch. Atkinsem, 1990) a dokáže toto vědomí vyvolat i u dalších. Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
|||||||||||||||||||||
