Slyšela jsem Wabiho Danka, Charlieho McCoye a Malinaband.

21.08.2002 Slyšela jsem Wabiho Danka, Charlieho McCoye a Malinaband. (Džexna)

O dovolené jsme na den opustili vinařské cyklostezky moravského Slovácka a 6.8. jsme zamířili do Brna. Na prvním ze dvou unikátních koncertů - druhý byl o den později v Telči - se mělo pokřtít nové album Wabiho Daňka v produkci Luboše Maliny za aktivní účasti hráče na foukačky Charlieho McCoye, Roberta Křesťana a Malinabandu. A to jsem si nemohla nechat ujít.

Zahřívací kolo obstaral Malinaband s Robertem Křesťanem. Úvod patřil přízračnému sólu Luboše Maliny na irskou píšťalu, pak následovala poutnická Pojďme se napít, Pendl do Betléma, Infiela a Ještě jedno kafe. Robert Křesťan, byv na domácí půdě, se ujal úlohy hostitele a přivítal na pódiu nádvoří Staré radnice vynikajícího foukačkáře Charlieho McCoye (USA). Ten si od prvního fouknutí okamžitě získal brněnské publikum svou živelností a bezprostředností. Na své malinké harmoniky vypaloval u nás dobře známé skladby americké country, ale i swingovou Chattanooga Choo Choo, ve které mu skvěle přihrávali Luboš Novotný na dobro a Stanko Palúch na housle. Nesmírně si pány muzikanty pochvaloval a nebylo divu, protože Malina, Novotný, Ledvina (ČR), Palúch, Griglák a na bicí Peter Solárik (SR) předvedli country, jaká se dnes v našich končinách jen tak neslyší. Diváci Charlieho nechtěli pustit ze scény. Když nás hostitel ujistil, že se s ním zdaleka ještě neloučíme, mohl pozvat Wabiho Daňka, který přijel představit své nové album. Tentokrát se na něm neobjevují jeho vlastní věci, ale Luboš Malina pro něj vybral písničky napsané nebo otextované Miroslavem Jarošem-Skunkem. Ty vznikaly někdy v sedmdesátých letech, než tento východočeský tramp a rebel odvandroval i s celou rodinou z dosahu starostlivé péče socialistických orgánů do SRN. Jak napsal Robert Křesťan v bookletu desky, jméno autora mu bylo v té době zcela neznámé, ale dobrou polovinu skladeb znal ze svého trampování ovšem někde po okolí Brna. A to je případ i mnohých z nás, kteří jsme je slýchávali zase v jiných končinách naší divočiny. O desce psát nebudu, ačkoliv se mi moc líbí. Neumím to a její posouzení přenechávám osobám povolanějším. Vrátím se ke koncertu. Medvídkovský Wabi přiznal nervozitu z toho, že má možnost účinkovat s nejlepšími americkými a evropskými muzikanty i fakt, že s nimi na scéně bude zpívat poprvé, takže se v mluveném slovu lehce přebreptával a trochu zvolnil tempo nadupané kapely. Luboš Malina sáhl po kytaře a Wabi začal první píseň - Montgomery. Zatrnulo mi. To snad ne! Tuhle skladbu omílanou v různých rádiích, před kterou vždycky nějakému Járovi, Vendovi či Pepoušovi přeje hodně zdravíčka a štěstíčka mamča, Jirka s Růžou a vnoučata Davídek s Terinkou, už nemůžu vystát. Jenže ouha! V podání Wabiho a Malinabandu zbavena zbytečného patosu zazněla překvapivě průzračně a zapůsobila na mě, jako když ji poprvé zahrál jistý J. J. pod hvězdami na Berounce. Následoval Kříž z plastiku z filmu Frajer Luke, Kristoffersonova harmonikou ozdobená Jody a Kid - kdysi ji zpíval s textem o Slídovi Michal Tučný, a Jackson, duet v country-rockovém kabátě, v němž se k Wabimu připojil Robert Křesťan. Tenhle kousek je mi zvlášť milý a mám jej nejvíc zažitý od June Carter a Johnyho Cashe (naživo jsem jej slyšela při jejich pražském koncertu v Juldě Fuldě téměř před čtvrt stoletím). Poté se křtilo. Kmotři Robert a Charlie, který svá sóla na album poslal z Ameriky přes internet, důkladně prolili CD bublinkami a pomyslně jej "vrhli" napospas posluchačům. Zazněl ještě například Telefonní ďábel opět od "Kryšpína" Kristoffersona a na rozloučenou Cochranův Nech svět, ať se točí dál, pomalá náladovka, podle níž se album jmenuje. Nadšeně aplaudující diváky Wabi sám s kytarou a bez mikrofonu odměnil lidovou Teče voda, teče, kterou jsme si ním tiše zazpívali.

Malinaband ještě vystřihl s Robertem dvě skladby, pak všichni přidali Wayfaring Strangers, Charlie zopakoval Orange Blossom Special, v němž si harmonika dobře rozumí s banjem a houslemi a byl konec.

Můj bezprostředně prvotní a nejsilnější pocit po skončení brněnského muzikantského svátku byl jasný. Malinaband zahraje i country, aniž by zapřel svůj typický sound, a našim současným countrymanům natrhne jejich notně obnošené vesty i s třásněmi. Nemyslím si, že by to byl směr, kterým se kapela hodlá ubírat, na ten si musíme počkat do podzimu, až se vrátí z USA a představí nové album Roberta Křesťana. Svědčí však o nadstandardu hráčů, kteří jsou v širokém rozpětí žánru vždy o kus dál než ostatní a o mimořádném talentu Luboše Maliny nejen jako interpreta, skladatele a aranžéra, ale také velmi schopného manažera, který vždy dokáže najít a ke spolupráci získat ty nejvhodnější z nejlepších.

A ještě poznámka k ozvučení. Ačkoliv na nás zbyla místa metr od beden, díky prvotřídní práci mistrů zvuku Jiřího Maška a Petra Grotzbacha jsme neodcházeli po téměř tříhodinovém koncertu jako ta hluchá ucha, ale ve výborné náladě z mimořádného hudebního zážitku. Ještě druhý den, když jsme procházeli pohnutými místy Slavkovské bitvy, se alespoň podle výrazu mé tváře zdálo, že nemůže být veselejšího místa na světě.

Sdílet na...

| Více...